No švýcarské celtic metalové bandě Eluveitie jejich současnou pozici skutečně nezávidím. Vznikli potichu roku 2002 v městečku Berna, ve kterém si nenápadní pískali na píšťalky, fidlali na housličky a řádně provětrávali melodic death metal na svých kytarách po dvou letech vydali EP u labelu Fear Dark Records, indie label, jenž se zaměřuje na folk metalovou muziku a za další dva roky, to se psal 2006tý nahrávku Spirit. Zpočátku nenápadná kapela, kterou znalo pár příznivců folk metalu měla štěstí. Právě v tu dobu folk metal zmasověl, nekonečné zástupy folk metalových fans započaly skrze Finntroll a Shaman resp. Korpiklaani znovu objevovat krásy píšťalek a houslí. Zboží šlo na dračku a jelikož se Eluveitie trefili svým melodeathovým přístupem do mezery mezi black metalovější odnož (Finntroll) a tu power metalovou, folku chtiví fanoušci po Spiritu pochopitelně po půl, maximálně roce skočili. A tím to začalo. Koncerty, slušné prodeje a s nimi nevyhnutelně přišel – jistě, přestup k Nuclear Blastu.
Přiznám se, že Spirit jsem si brzy po prvním poslechu zamiloval a na Slanii jsem se velice těšil, ačkoliv přestup k mému vcelku neoblíbenému labelu jsem nekvitoval právě s povděkem. Přesto jsem se domníval, že Eluveitie se přeci nemohou tak zkazit.
Druid znovu namočil brk do inkoustu, roky minuly a v roce 2008 se tehdy již početní fans dočkali druhé dlouhohrající nahrávky této švýcarské formace v čele s nezaměnitelným zjevem Chrigela Glanzmanna. Největší posun se udál nejspíše ve zvuku, zatímco Spirit byl prostoupen jakousi přírodní aurou, Slania byla plochá jak žehlicí prkno. Co se kvality týče, netvrdím, že se na albu nenacházelo (a nenachází) dostatek kvalitního materiálu, leč člověk, jenž nebyl do té doby u kapely zvyklý přeskakovat se v případě takové (jistě viděno subjektivně) otravné „Slania's Song“. Na druhé straně se však na kotouči nacházely songy typu Calling The Rain, klasická Tri Martolod – aneb Inis Mona a The Somber Lay – organické kvádry bytelného folk melodic death metalu, jež nikoho nemohly nechat na pochybách, že i přesto, že se Eluveitie upsali ďáblu, v nich jiskřička dobrého muzikantství stále nevyhasla.
Pak v roce minulém na křídlech Morrigan dorazilo Evocation I - The Arcane Dominion, akustický pokus, jenž fanoušky rozdělil na dva tábory. Z toho jednoho se ozývalo nesouhlasné mručení a z druhého veselé juchání. Já osobně jsem se vždy nacházel v tom prvním táboře, jelikož mám skutečně úctyhodnou sbírku keltské (hlavně Irsko, Skotsko, Bretaň) tradiční hudby v naprosto syrové, čisté podobě. To se vám to pak špatně hodnotí pop folkové album, které je schopné v singlu předvést takové zvěrstvo jako pro mne hodně popovou podivnost Omnos. Kromě toho je třeba zmínit, že album jako takové pánům a dívkám příliš nedrželo pohromadě a já osobně jsem se nemohl zbavit pocitu, že poslouchám Best Of Medleys v Eluveitím stylu. No nevadí, deska vyšla, bratři Štefan a Rafi Kirderové se před jeho nahráváním jaksi odpojili (nejspíše je nudil přístup labelu, jenž kapelu tlačil ke hraní před stále většími stadióny, což zvláště Rafi příliš nemusí), na jejich místo Eluveitie pochopitelně snadno sehnali náhradu, jelikož který muzikant by nechtěl hrát ve slavné kapele, ve které má o živá vystoupení a finanční zajištění postaráno.
Cože, jsem se nějak rozkecal! Inu z předchozích řádků jste mohli vyčíst, že Eluveitie jsem zvláště v dobách Spiritu hodně žral, novinka se pak vrací tam, kde Slania skončila a činí tak ve svém stylu.
Začínáme Meri šeptaným intrem, jež jistojistě poslouží jako příjemný úvod do letních show této bandy. Člověk si úplně představuje svíčky, planoucí ohně a kapelu s akustickými nástroji, jak sedí kolem ohně a preluduje.
Nastupuje šlapavá eponymní „Everything Remains as it Never Was“ v níž je vše při starém. Kytaristé Ivo a Simeon drtí riffy ve stylu Dark Tranquillity, Merlin Sutter spojuje kmenový hypnotický zvuk tam-tamu s moderními metalovými rytmy, občas řádně šlápne do pedálů, ale povětšinou jen dohrává spodek, jenž se sem tam dokáže prosadit přes výšky. Annino hurdy gurdy, jež neustále podporuje svým typickým zvukem prastaré melodie je skvělým zpestřením této muziky a mne baví. Navíc její vokál skutečně hladí a přidává jakýsi nádech něčeho víc jinak skvěle provedené, leč stále stadiónové halekačce. Jejich styl je klasický NB, důležitý je výsledek a ten je příjemný. Oproti Slanii nikterak nový, ale příjemný.
Thousandfold – singl, jenž je přesně takový, jaký má být. Anna točí klikou, Chrigel si společně se Simeonem vyřvávají hlasivky, utvářejí helvétský chorus jak blázen, zatímco Patrick dudami a whistles dotváří spodek. Přiznám se, že Thousandfold je spojení dosti organické, dokonce i takový folkový pedant uznává, že skladba je chytlavá, dobře napsaná a zabaví.
Nil, toť melodic death metal jako řemen, riffy snad klasičtější ani být nemohou, Eluveitie si slokami pouze připravuje prostor pro chytlavý refrén přesně ve stylu předchozí Slanie, člověk má chuť hopsat po celém pokoji, zvláště, když to whistles rozjedou naplno. Tentokrát nechávám své mrzké povědomí o reelech, airech a jigách stranou, jednak bych si desku neužil a za druhé – už také není co bývalo.
Skutečnou husí kůži z dobré hudby však dostávám až při pětce „The Essence of Ashes“, jež je pro mne po těch několika desítkách poslechů prozatím takovým vrcholem celého alba, nenápadnou skladbou s ještě nenápadnější slokou, mírně (hodně) slabším refrénem, což ovšem bohatě vynahrazuje titulní reelovou melodií. Tohle beru.
„Isara“ je pak klasickým folkem. Žádný přiteplený folk pop s vokály, kdepak. Skutečný čistý folk, jenž je dotvářen zvukově dokonalou akustickou kytarou. Krásně křišťálový zvuk, jenž mi na novějších nahrávkách trochu chybí. Pokud by takhle Eluveitie udělali celé Evocation, je možné, že by se tak moc neprodávalo, ale pro fanoušky skutečného, nepřibarvovaného a troufnu si říci nemrzačeného folku by to byla diametrálně odlišná (lepší) záležitost.
„Kingdom Come Undone“ se pak točí okolo melodie, jež je sice stará více jak 300 let, ale stále bezchybně funguje. Zbytek je pak naprosto standardní melodic death metalová omáčka gothenburského stylu, která neruší a dá se celkem snadno pozřít, ale nečekejte žádný velký gurmánský ohňostroj. Na druhou stranu zlom v polovině skladby, jenž ji řeže na dvě poloviny je naprosto v pořádku, stejně jako následný slide zpět.
A musím to krátit vážení, jste jistě již unaveni mými celtic folk metalovými výlevy, zatímco Eluveitie nasadí další tutovku Quoth the Raven, při níž se po pivku, dvou dá celkem slušně vyblbnout a člověk pak zapomene, jak unylý ten refrén v podání Anny a Chrigela vlastně je. Skladba funguje ve všech ohledech a ačkoliv právě u ní nalézáme zřetelný zápach jejich vydavatelství, kdo si pamatuje na jaksi pozapomenutý „zázrak“ Crimfall , jistě tuto partičku v zátočinách Quotha pozná. Jako bonus si pro nás Anna po svém recitativu připravila growl v ženském podání a musím říci – nic nového, ale zvuk je to moc pěkný.
Následující (Do)Minion mi přijde v rámci alba spíše průměrná, obdivuji opět akustický majstrštyk „Setlon“. Jednoduché, tradiční a na desku se dokonale hodící. Lepší, než cokoliv na Evocation.
„Sempiternal Embers“ – skladba energická, rychlá, přesně ve stylu zkreslených pasáží Tegernaka. Jasný důkaz, že jiskřička naděje v Eluveitie stále nezhasla.. ale co to povídám.
Nebýt pro mne skutečně tragického pop metalu v případě nepovedeného tracku „Lugd'non“, pak bych neměl k „Everything Remains“ vážnějších výhrad, Musím uznat, že tentokrát jak po stránce technické (samozřejmě) tak po stránce obsahové Eluveitie předvedli, že na to stále mají, a ačkoliv milovníci soundu a duše, jež měl Spirit, budou opět zklamaní jakousi plochostí celé nahrávky a odmyslíme-li si předposlední track před krásným keltským outrem , vychází nám z toho, že kapela vstoupila do roku 2010 přeci jen pravou nohou.
Jistě, všechno to tu již bylo, ale je třeba ocenit, že kapela se skutečně snaží (konečně) vymýšlet i své vlastní melodie a nesází výlučně na přehrávání těch stovky let starých. Směsice vokálů je na novém albu již v dokonalém poměru, hlasový projev Anny jistě všichni dobře znáte z Evocation a je tedy na vás, zda ho berete, či ne. Až na pro mne několik drobných zaškobrtnutí tedy mohu tento kolos fandům folk metalu doporučit a uvidíme, co na to řeknou mazáci Finntroll, na jejichž novou desku se v dohledné době chystám rovněž. Eluveitie u mne za 80%, jelikož, co si budeme nalhávat, nemají konkurence právě přehršel.
Čas: 44:23
Přiznám se, že Spirit jsem si brzy po prvním poslechu zamiloval a na Slanii jsem se velice těšil, ačkoliv přestup k mému vcelku neoblíbenému labelu jsem nekvitoval právě s povděkem. Přesto jsem se domníval, že Eluveitie se přeci nemohou tak zkazit.
Druid znovu namočil brk do inkoustu, roky minuly a v roce 2008 se tehdy již početní fans dočkali druhé dlouhohrající nahrávky této švýcarské formace v čele s nezaměnitelným zjevem Chrigela Glanzmanna. Největší posun se udál nejspíše ve zvuku, zatímco Spirit byl prostoupen jakousi přírodní aurou, Slania byla plochá jak žehlicí prkno. Co se kvality týče, netvrdím, že se na albu nenacházelo (a nenachází) dostatek kvalitního materiálu, leč člověk, jenž nebyl do té doby u kapely zvyklý přeskakovat se v případě takové (jistě viděno subjektivně) otravné „Slania's Song“. Na druhé straně se však na kotouči nacházely songy typu Calling The Rain, klasická Tri Martolod – aneb Inis Mona a The Somber Lay – organické kvádry bytelného folk melodic death metalu, jež nikoho nemohly nechat na pochybách, že i přesto, že se Eluveitie upsali ďáblu, v nich jiskřička dobrého muzikantství stále nevyhasla.
Pak v roce minulém na křídlech Morrigan dorazilo Evocation I - The Arcane Dominion, akustický pokus, jenž fanoušky rozdělil na dva tábory. Z toho jednoho se ozývalo nesouhlasné mručení a z druhého veselé juchání. Já osobně jsem se vždy nacházel v tom prvním táboře, jelikož mám skutečně úctyhodnou sbírku keltské (hlavně Irsko, Skotsko, Bretaň) tradiční hudby v naprosto syrové, čisté podobě. To se vám to pak špatně hodnotí pop folkové album, které je schopné v singlu předvést takové zvěrstvo jako pro mne hodně popovou podivnost Omnos. Kromě toho je třeba zmínit, že album jako takové pánům a dívkám příliš nedrželo pohromadě a já osobně jsem se nemohl zbavit pocitu, že poslouchám Best Of Medleys v Eluveitím stylu. No nevadí, deska vyšla, bratři Štefan a Rafi Kirderové se před jeho nahráváním jaksi odpojili (nejspíše je nudil přístup labelu, jenž kapelu tlačil ke hraní před stále většími stadióny, což zvláště Rafi příliš nemusí), na jejich místo Eluveitie pochopitelně snadno sehnali náhradu, jelikož který muzikant by nechtěl hrát ve slavné kapele, ve které má o živá vystoupení a finanční zajištění postaráno.
Cože, jsem se nějak rozkecal! Inu z předchozích řádků jste mohli vyčíst, že Eluveitie jsem zvláště v dobách Spiritu hodně žral, novinka se pak vrací tam, kde Slania skončila a činí tak ve svém stylu.
Začínáme Meri šeptaným intrem, jež jistojistě poslouží jako příjemný úvod do letních show této bandy. Člověk si úplně představuje svíčky, planoucí ohně a kapelu s akustickými nástroji, jak sedí kolem ohně a preluduje.
Nastupuje šlapavá eponymní „Everything Remains as it Never Was“ v níž je vše při starém. Kytaristé Ivo a Simeon drtí riffy ve stylu Dark Tranquillity, Merlin Sutter spojuje kmenový hypnotický zvuk tam-tamu s moderními metalovými rytmy, občas řádně šlápne do pedálů, ale povětšinou jen dohrává spodek, jenž se sem tam dokáže prosadit přes výšky. Annino hurdy gurdy, jež neustále podporuje svým typickým zvukem prastaré melodie je skvělým zpestřením této muziky a mne baví. Navíc její vokál skutečně hladí a přidává jakýsi nádech něčeho víc jinak skvěle provedené, leč stále stadiónové halekačce. Jejich styl je klasický NB, důležitý je výsledek a ten je příjemný. Oproti Slanii nikterak nový, ale příjemný.
Thousandfold – singl, jenž je přesně takový, jaký má být. Anna točí klikou, Chrigel si společně se Simeonem vyřvávají hlasivky, utvářejí helvétský chorus jak blázen, zatímco Patrick dudami a whistles dotváří spodek. Přiznám se, že Thousandfold je spojení dosti organické, dokonce i takový folkový pedant uznává, že skladba je chytlavá, dobře napsaná a zabaví.
Nil, toť melodic death metal jako řemen, riffy snad klasičtější ani být nemohou, Eluveitie si slokami pouze připravuje prostor pro chytlavý refrén přesně ve stylu předchozí Slanie, člověk má chuť hopsat po celém pokoji, zvláště, když to whistles rozjedou naplno. Tentokrát nechávám své mrzké povědomí o reelech, airech a jigách stranou, jednak bych si desku neužil a za druhé – už také není co bývalo.
Skutečnou husí kůži z dobré hudby však dostávám až při pětce „The Essence of Ashes“, jež je pro mne po těch několika desítkách poslechů prozatím takovým vrcholem celého alba, nenápadnou skladbou s ještě nenápadnější slokou, mírně (hodně) slabším refrénem, což ovšem bohatě vynahrazuje titulní reelovou melodií. Tohle beru.
„Isara“ je pak klasickým folkem. Žádný přiteplený folk pop s vokály, kdepak. Skutečný čistý folk, jenž je dotvářen zvukově dokonalou akustickou kytarou. Krásně křišťálový zvuk, jenž mi na novějších nahrávkách trochu chybí. Pokud by takhle Eluveitie udělali celé Evocation, je možné, že by se tak moc neprodávalo, ale pro fanoušky skutečného, nepřibarvovaného a troufnu si říci nemrzačeného folku by to byla diametrálně odlišná (lepší) záležitost.
„Kingdom Come Undone“ se pak točí okolo melodie, jež je sice stará více jak 300 let, ale stále bezchybně funguje. Zbytek je pak naprosto standardní melodic death metalová omáčka gothenburského stylu, která neruší a dá se celkem snadno pozřít, ale nečekejte žádný velký gurmánský ohňostroj. Na druhou stranu zlom v polovině skladby, jenž ji řeže na dvě poloviny je naprosto v pořádku, stejně jako následný slide zpět.
A musím to krátit vážení, jste jistě již unaveni mými celtic folk metalovými výlevy, zatímco Eluveitie nasadí další tutovku Quoth the Raven, při níž se po pivku, dvou dá celkem slušně vyblbnout a člověk pak zapomene, jak unylý ten refrén v podání Anny a Chrigela vlastně je. Skladba funguje ve všech ohledech a ačkoliv právě u ní nalézáme zřetelný zápach jejich vydavatelství, kdo si pamatuje na jaksi pozapomenutý „zázrak“ Crimfall , jistě tuto partičku v zátočinách Quotha pozná. Jako bonus si pro nás Anna po svém recitativu připravila growl v ženském podání a musím říci – nic nového, ale zvuk je to moc pěkný.
Následující (Do)Minion mi přijde v rámci alba spíše průměrná, obdivuji opět akustický majstrštyk „Setlon“. Jednoduché, tradiční a na desku se dokonale hodící. Lepší, než cokoliv na Evocation.
„Sempiternal Embers“ – skladba energická, rychlá, přesně ve stylu zkreslených pasáží Tegernaka. Jasný důkaz, že jiskřička naděje v Eluveitie stále nezhasla.. ale co to povídám.
Nebýt pro mne skutečně tragického pop metalu v případě nepovedeného tracku „Lugd'non“, pak bych neměl k „Everything Remains“ vážnějších výhrad, Musím uznat, že tentokrát jak po stránce technické (samozřejmě) tak po stránce obsahové Eluveitie předvedli, že na to stále mají, a ačkoliv milovníci soundu a duše, jež měl Spirit, budou opět zklamaní jakousi plochostí celé nahrávky a odmyslíme-li si předposlední track před krásným keltským outrem , vychází nám z toho, že kapela vstoupila do roku 2010 přeci jen pravou nohou.
Jistě, všechno to tu již bylo, ale je třeba ocenit, že kapela se skutečně snaží (konečně) vymýšlet i své vlastní melodie a nesází výlučně na přehrávání těch stovky let starých. Směsice vokálů je na novém albu již v dokonalém poměru, hlasový projev Anny jistě všichni dobře znáte z Evocation a je tedy na vás, zda ho berete, či ne. Až na pro mne několik drobných zaškobrtnutí tedy mohu tento kolos fandům folk metalu doporučit a uvidíme, co na to řeknou mazáci Finntroll, na jejichž novou desku se v dohledné době chystám rovněž. Eluveitie u mne za 80%, jelikož, co si budeme nalhávat, nemají konkurence právě přehršel.
Čas: 44:23
Seznam skladeb:
- Otherworld
- Everything Remains As It Never Was
- Thousandfold
- Nil
- The Essence Of Ashes
- Isara
- Kingdom Come Undone
- Quoth the Raven
- (Do)minion
- Setlon
- Sempiternal Embers
- Lugd'non
- The Liminal Passage
