STŘEDA 8.7.2009
Jako každým rokem i letos se v jindy klidném areálu vizovické likérky Jelínek konal sraz vyznavačů rock/metalu všech národností, věku, zaměření a vůbec – jednoduše difúze jako blázen. Inu, proto i tentokrát si opravdu skromná část naší redakce udělala čas a po většinu roku mírně zapadlou oblast mezi vršky Jižní Moravy při této příležitosti navštívila. Poté, co jsme zdárně projeli napříč celou republikou (5 hodin bohatě stačilo) jsme stanuli na starém známém peróně malého nádraží ve Vizovicích, abychom se vydali do jednoho z okolních kempů.
Po ubytování, ohlédnutí terénu a podobných úkonech, provázejících každý příjezd na ne úplně domácí místo, stavíme stan a sedíme v nejbližší hospůdce, abychom zjistili, že zdejší pivo není letos úplně tím pravým ořechovým. Píši si. Poté, co se notnou chvíli hledáme s kolegou Dharmem (načež jsem tak trochu označen za debila, že nevidím jeho mávání v davu řádově stovek lidí) a já od něj přijímám naši redakční „uniformu“, promokáme na kost. Inu, perfektní začátek vydařeného výletu, říkám si. . (DW)
DW aktivně napsal report dřív, než jsem se vůbec stačil vrátit z práce, takže pro tento rok mi připadá úkol doplňovat, pozměňovat, souhlasit, nesouhlasit atd. My jsme na MoR vyrazili s celou partou již v úterý, kdy jsme si dali první pauzu na before party ve Velkém Meziříčí. Tam jsme se krásně opili, zahráli si bowling, naložili zbytek lidí a vyrazili na druhou, středeční before party přímo do dřevařských závodů vizovických. Tam jsme postavili tradiční obranný val z aut, přes všechny maskovačku, z dřev stůl, vyndat gril, maso, pivo, vodku… Inu krásné užívání si těch několika volných dnů. (Dharm)
ČTVRTEK 9.7.2009
Ačkoliv jsem viděl uvnitř areálu brousit lidi již před 10 hodinou, u vchodu nám bylo řečeno, že akreditace opravdu až po hodině dvanácté. Tak trochu nepochopitelné, jelikož brány se návštěvníkům (u dolního vchodu, podotýkám) otevřely již v 10.00. Asi se pořadatelé báli, že bychom jako nespořádaní novináři vtrhli na plochu a rozladili/rozkopali vše, co se jen dá. Asi.
Fakt, že thrash/nu-metal coreoví BETHRAYER otevírali festival až v 15:00 předznamenal, že představení bylo otevřeno komukoliv, kdo o něj měl zájem. Já osobně jsem vystoupení chlapců vyposlechl se zájmem a jejich vypalovačky „Šibenice v srdci“ či „Never give up!“ nepostrádaly určitý tah na branku, avšak ze všeho byl až příliš cítit jakýsi český odér a popravdě, většina návštěvníků se v dolní zóně stále raději věnovala nakupování. (DW)
Po převzetí všech akreditačních propriet, vstoupil jsem do areálu a měl jsem pocit, jak kdyby rok uplynul v minutě a že jsem stále na tom loňském festivalu. Vše bylo naprosto stejné a to i rozmístění jednotlivých stánků (samozřejmě přeháním, ale přinejmenším většina). Všechny naše slečny se okamžitě rozběhly do „uličky“ a tak nám zbylým nezbývalo než pomalu, otráveně pokračovat za nimi, nebýt piva, asi už bychom nebyli mezi živými. Bethrayer jsem tak sledoval pouze z povzdálí, ale musím uznat, že mě příjemně překvapili. Hned první song „You Are Dead“ celkem zvedl publikum a Kojetínští se tak stali velmi solidním otvírákem MORu. Celkově si myslím, že na české scéně patří v daném stylu k tomu nejlepšímu, ale souhlasím s kolegou DW, ten český odér tam je. (Dharm)
Následující NIL jsem si soukromě zařadil do škatulky „ klon Guano Apes jinak a přece stejně“, kam se tedy tato kapela prodrala na místo vedle, na festivalu rovněž přítomných, „Die Happy“. Občas připomněli staré Matahari, občas snad Gaiu Messiah, ale nemohl jsem se při poslechu zbavit pocitu, že už jsem vše někde slyšel. Vykřičený vokál energické Hanky Kosnovské byl Sandře podobný velmi, leč jejích kvalit a pochopitelně i množství originálního výraziva zdaleka nedosahoval. Hudebně? Standartní alternative-rock/metal. (DW)¨
Mně tento styl nic neříká, takže jsme se s celou sebrankou vydali do města. Poté co jsme zjistili, kde všude jsou použitelné záchody, kde jak vaří a kde je nejlepší medovina, vydali jsme se zpět a část z nás se vydala na Vypsanou Fixu, část zůstala u piva (myslím, že netřeba zmiňovat, kde jsem byl já). Každopádně holkám se Vypsaná Fixa líbila, takže asi byli dobří.. :-D K In Extremo se DW vyjádřil naprosto dostatečně. (Dharm)
„Klasiku“ české folkové scény FLERET jsem jakž takž přetrpěl, poté však v programu následovala pro mne snad až příliš brutální úderka VYPSANÁ FIXA, při níž jsem se odebral na drobné občerstvení. To abych nabral síly na další, protentokrát německou bandu IN EXTREMO, jež se snad na Masters již musí cítit jako doma.
Přiznám se, že jsem celkem očekával prezentaci skladeb z posledního, dlouhohrajícího počinu „Saengerkrieg“ a také že se mi jí dostalo. Nešlo pak pouze o již zmíněnou titulní, ale i o například velmi zdařilou hopsačku „7 Köche“, jež patří v rámci repertoáru k mým nejoblíbenějším, či pohodovou „Dr. Pivotal“. Zpěvák Mischa působil na pódiu velmi sebevědomým dojmem, kapela sázela do publika jednu hopsajdu za druhou a vše podbarvovala snad nejbarvitější ohnivou a světelnou show. O to větším šokem bylo následné vyzvání publika, aby zapůjčilo zpěváku EP kapely RAGE, to, aby si za pět dvanáct zopakoval texty, jež měl posléze s již zmíněnou legendární bandou v pozici hosta předvést. Velmi zajímavé a nevěřil jsem, že se v celém, nahrávkami doslova nabitém, areálu jedna kopie nenajde. Já ji tedy jako na potvoru zrovna po ruce neměl, ale kdo by takový požadavek ze strany pořadatelů také čekal, že 
..
Němečtí progresivici RAGE pak odehráli svůj set ve velké pohodě, mistr kytary Victor Smolski rozdával úsměvy kde mohl, potěšila i přítomnost pana Schmiera z thrash metalové úderky Destruction, coby hosta. Mimo jiné. Dosti dobré vystoupení, na které jsem si bohužel stoupl na špatnou stranu, takže jsem vlivem mizerného zvuku neměl z představení takřka nic. Skladby jako „Soundchaser“ však stejně známe každý nazpaměť a byl jsem proto rád, že si kapela nechává prostor pro živou improvizaci. Dobré to bylo.. (DW)
…to říkají všichni. Já jsem viděl Rage už snad po desáté a opět mě to nechytlo. Nevím čím to je, všichni to chválí, instrumentální výkony jsou parádní, nápady se také najdou, ale mě to jednoduše nebaví, sorry. (Dharm)
To následující, kdysi hlavní hybatelé a stylotvůrci, NIGHTWISH, se svou novou, nejen v našich krajích již vcelku neoblíbenou, pěnicí Anette Olzon uspěli spíše střídavě. Tuomas Holopainen se ten den vůbec nehýbal od svého, slabě nazvučeného aparátu, Marco Hietala se zdržoval nějakých velkých komentářů a s davem komunikoval spíše úsporně („utajený řvoun“ trochu zvedl náladu – pozn. pro zasvěcené), vše tím pádem na place tak trochu zachraňoval jako vždy milý a usměvavý, přesto naprosto soustředěný Erno ''Emppu'' Vuorinen, jenž nejen že své party přehrál velmi solidně, ale stačil přitom ještě porozdávat hodně pozitivní energie vůkol. To bicman Jukka Nevalainen se opět snažil, aby naživo vyzněl co nejbrutálněji a oproti albu šlápl do pedálů vcelku obstojně. Tedy v rámci Nightwish.
Po klasickém intru, které zní jako úvodní melodie z filmu Walta Disneyho, se do velmi početného publika rozezněly tóny „7 Days to the Wolves“, při které již notný počet diváků raději odcházel na pivo. To, co se ozývalo směrem od pěvecké hvězdy, bylo vždy o oktávu jinde, nehledě na to, co zrovna měla Annete zpívat. Naštěstí vše zachraňoval vynikající Marco, jenž pomáhal a záplatoval opravdu kde se dalo. Set list k pohodlnému nahlédnutí zde. Další z nesčetných důkazů pro to, že to, co se vlivem ultra moderních srovnávacích mašinek na desce zaretušuje, již naživo prostě nejde. A to byl kámen úrazu jinak solidně sehraných Nightwish. (DW)
Před nějakou dobou jsem na Fobii reportoval pražský koncert Nightwish a byl jsem z něj příjemně překvapen. Vystoupení na MORu sice nemělo takovou šťávu, ale co mi zůstalo, je názor, že s Anette se z Nightwish konečně stala zajímavá banda. Každopádně po tom, co napsal DW mám pocit, že jsme každý koukali na jinou kapelu. Na místě kde jsem stál já, byl zvuk jak z cd a celkový projev též. Proto mám výtky k akčnosti a šťávě, tím to ale končí. Jinak to bylo velmi solidní vystoupení. Každopádně, vzhledem k tomu, že vím jaký sluch má DW, myslím, že pravda bude někde uprostřed, protože já si musím do jakési objektivnosti hodnocení zahrnout, raději nepočítám kolik piv a hruškoviček. Nejlepší songy (jak šly za sebou): Amaranth, The Poet And The Pendulum, Sahara a Dark Chest Of Wonders. (Dharm)
Ono po řádné porci alkoholu člověku pak i Sabaton přijdou jako virtuozové, ale v případě otázky přínosu Anette sestavě Nightwish se s Dharmem, velmi vzácně, opravdu neshodneme.. -(pozn DW)
Následující SHAMAN s velkým orchestrem jsem měl možnost sledovat pouze po omezenou dobu, jelikož poté již nad ránem nastal čas k pomalému návratu do kempu, abych zde unaven po celodenní „šichtě“ načerpával síly na ještě náročnější den příští. (DW)
Já měl možnost (kteroužto jsem nevyužil) shlédnout je celé, a pokud jsem byl natolik ovlivněn alkoholem, že jsem přeslechl chyby Nightwish, pak si neodvažuju představovat, jak by na mě působili Shaman za střízliva. Z desky jsem je ještě neslyšel, takže nemohu srovnat, ale naživo jsem občas přemýšlel, jestli to myslí vážně, anebo chtějí diváky rozesmát tak, jako jsem se smál já a celkem dost lidí okolo. Symfonický popík bez nápadu, energie, či něčeho výraznějšího. Zpěvák celkem solidní, ale zbytek nula. Orchestr tam byl ve výsledku důležitější (zajímavější), než kapela. Pro mě asi největší zklamání festu, pamatuju si nějaká alba Angry a tak jsem očekával něco podobného, to se ale nepovedlo. (Dharm)
