Obrovský humbuk, jež se rozpoutal kolem kdysi nenápadné metalcoreové kapely z města Westfieldu, formace Killswitch Engage se ani s posledním, pro většinu metalových fanoušků sakra kontroverzním, počinem „As Daylight Dies“ ani náhodou neskončil, jelikož právě poslední placka nesla známky úlitby snad všemu a všem ve snaze zalíbit se. Za každou cenu. Pro americké MTV teenagery trochu toho, v té době masivně frčícího ema, pro ostatní agresivní riffy, kombinované s vyhrávkami ve stylu Avenged Sevenfold. Nevím pak, zda – li před novou deskou Killswitch slibovali návrat ke kořenům, ale ihned od prvních vteřin „dvojky“ je tato snaha docela patrná.
Valivé groovy riffy jako za časů původního pěvce Jesseho Leeche, ovšem v refrénech už je to jasná popina a Howard Jones, svým charakteristickým mallcoreovým hlasem řve, slaďounce zpívá, je podporován popovými chorusy. Inu, MTV metalcore, jako když ho vyšije.
Produkce opět velemoderní, na což jsme ovšem u této bandy již zvyklí, vše na svém místě, nechybí řádně kulervoucí basy, typický „seversky“ vysoce znějící metalcoreový zvuk, citlivě nazvučené bicí, kudrlinky sem tam.. Jedničku „Never Again“ jsem ještě jakž takž překonal bez smíchu, u dvojky, jež je opatřena zatraceně stupidním „cool teenagerovským“ klipem už jsem bránici neudržel. Howardovské „yyyyaaaaay“ na začátku nejenže je úplně na nic, ale zní až neuvěřitelně vtipně. Refrén se pak nese v duchu sladké hollywoodské limonády třetí cenové, dovedl bych si to představit jako dobrou součást soundtracku k Prcičkám 8. Nekecám. Riffy jsou staré a omleté jako památkovým ústavem chráněný dub, Howard zpívá stále stejně, a občas mu to i sedne. Ve dvojce tedy opravdu ne a já rychle přeskakuji na další track.A to i při opětovném poslechu.
Trojka „The Forgotten“ je možná méně popová, ale minimálně stejně otravná. Skutečně slabý refrén, na němž je postavená celá líně se šourající skladba, šedivé vokální plochy, sem tam nějaká ta „jéééééijééé“ (promiňte za ty citoslovce, ale to se opravdu jinak vyjádřit nedá), nuda nuda, šeď šeď. Na sóla proboha zapomeňte, copak moderní kapely nějaká mají? Jistě KSE prosluli svým masivním využíváním pinch harmonics a i na nové nahrávce se jich dočkáte, byť protentokrát je jejich význam ve struktuře skladeb až neuvěřitelně upozaděn.
Mě osobně zaujala až čtvrtá „Reckoning“, která představí tvorbu kapelu někdy z období jejich nepříliš kladně přijatého alba „The End of Heartache“, ovšem tentokrát se držíme v rámci těch několika lepších poloh již zmíněného opusu. „Rose of Sharyn“ známe? Rychlovka, která si na nic nehraje a zastavuje se výhradně v refrénech, slušné valivé kytarové party, unavený, ale dobře padnoucí zpěv. Na tomto místě bych rád znovu zmínil, že Howard Jones rozhodně není zpěvák pro každého a i v mém případě se mi líbí pouze v některých pasážích.
Příklad takové pasáže je několik prvních sekund pětky, rozjímavé „The Returns“ kdy Howard vyzkouší na nahrávkách kapely dosud nepříliš slyšenou hlasovou polohu „ostříleného muzikanta“ a dovolí si zpívat skutečně čistě. No, abych pravdu řekl, tak to zní rozhodně lépe, než ten jeho „metalcoreový“ čisťák, jenž posloucháme 75% nahrávky. Do let příštích od kapely očekávám, že těchto dospělejších pasáží na albech přibude, jelikož Howardovi to opravdu sedí, do ničeho se nenutí a klidně bych si KSE dokázal představit v této poloze po celou dobu trvání alba. Bohužel se po několika sekundách opět vracíme do již stokrát provařeného, aby se snad zaplatily účty za bedny kořaly a elektřina za studio. No, děkujeme. Refrén naštěstí i tak patří dle mého názoru k nejpodařenějším na albu a texty, jenž po odchodu Jesseho stojí ještě více za ehm.. starou bačkoru, „We circle over and over“ se do refrénu sakra hodí přičemž emo melodie, které k tomu oba kytaristé vykouzlí, jsou prostě.. dobré. Ano, dobré, ale bohužel nic víc.
Zbytek alba má i své světlé momenty, dobrý zpěv v „Take Me Away“ (bohužel s nepříliš nosným refrénem), pomyslný návrat ke groovy/pinch minulosti při osmičce „I Would Do Anything“, moderna v tom nejprofláklejším smyslu slova při devítce „Save Me“ s refrénem jak ze soundtracku k odpoledním americkým seriálům. Jsem přesvědčen, že touto deskou KSE míří někam směrem k Hollywoodu a je docela možné, že uspějí. Alespoň s trackem, či dvěma.
Zbytek už jen tak nějak prolétl kolem mne a ani při opakovaných posleších jsem poslední dvě skladby nikterak zvláště nevnímal
Inu, po několika projetích desky jsem stále sakra na rozpacích. Je jasné, že svým skalním to KSE opět prodají ale zároveň se domnívám, že doufají nejen v to. Derou se kamsi, kde se točí stále větší balíky peněz („We Circle over and Over“) a ve skrytu duše vědí, že činí dobře. Jistě, na albu se sem tam mihnou náznaky muzikantského zrání, ale bohužel se jaksi ztrácejí pod nánosem mallcoreu té nejklasičtější sorty. Sevenfoldi to jednoduše v Americe nastartovali a kapely, ve snaze urvat si kus z MTV koláče, následují. Neříkám, že to je případ starších alb této kapely, novinka na mne však takovým způsobem jednoznačně působí. Prostě „Starting Over“ a to už jim nikdo neodpáře. Váhám mezi pětkou a šestkou, leč produkce jim to naštěstí jistí. Kromě výše zmíněného bych si postěžoval i na bicmana Justina Foleyho, protože to, co tentokrát předvádí, je líná bicí práce, a to i na metalcore. Nikdy to nebyl žádný blastující ďábel, ale tak línou šlapku jsem již dlouho neslyšel. Do příště trochu toho zdravého nasazení, chlapi!
P.S.: Berte to trochu jako recenzentský úlet, kapelu podobného ražení bych na Fobii nerad viděl nějak častěji.
Čas: 38:11
Valivé groovy riffy jako za časů původního pěvce Jesseho Leeche, ovšem v refrénech už je to jasná popina a Howard Jones, svým charakteristickým mallcoreovým hlasem řve, slaďounce zpívá, je podporován popovými chorusy. Inu, MTV metalcore, jako když ho vyšije.
Produkce opět velemoderní, na což jsme ovšem u této bandy již zvyklí, vše na svém místě, nechybí řádně kulervoucí basy, typický „seversky“ vysoce znějící metalcoreový zvuk, citlivě nazvučené bicí, kudrlinky sem tam.. Jedničku „Never Again“ jsem ještě jakž takž překonal bez smíchu, u dvojky, jež je opatřena zatraceně stupidním „cool teenagerovským“ klipem už jsem bránici neudržel. Howardovské „yyyyaaaaay“ na začátku nejenže je úplně na nic, ale zní až neuvěřitelně vtipně. Refrén se pak nese v duchu sladké hollywoodské limonády třetí cenové, dovedl bych si to představit jako dobrou součást soundtracku k Prcičkám 8. Nekecám. Riffy jsou staré a omleté jako památkovým ústavem chráněný dub, Howard zpívá stále stejně, a občas mu to i sedne. Ve dvojce tedy opravdu ne a já rychle přeskakuji na další track.A to i při opětovném poslechu.
Trojka „The Forgotten“ je možná méně popová, ale minimálně stejně otravná. Skutečně slabý refrén, na němž je postavená celá líně se šourající skladba, šedivé vokální plochy, sem tam nějaká ta „jéééééijééé“ (promiňte za ty citoslovce, ale to se opravdu jinak vyjádřit nedá), nuda nuda, šeď šeď. Na sóla proboha zapomeňte, copak moderní kapely nějaká mají? Jistě KSE prosluli svým masivním využíváním pinch harmonics a i na nové nahrávce se jich dočkáte, byť protentokrát je jejich význam ve struktuře skladeb až neuvěřitelně upozaděn.
Mě osobně zaujala až čtvrtá „Reckoning“, která představí tvorbu kapelu někdy z období jejich nepříliš kladně přijatého alba „The End of Heartache“, ovšem tentokrát se držíme v rámci těch několika lepších poloh již zmíněného opusu. „Rose of Sharyn“ známe? Rychlovka, která si na nic nehraje a zastavuje se výhradně v refrénech, slušné valivé kytarové party, unavený, ale dobře padnoucí zpěv. Na tomto místě bych rád znovu zmínil, že Howard Jones rozhodně není zpěvák pro každého a i v mém případě se mi líbí pouze v některých pasážích.
Příklad takové pasáže je několik prvních sekund pětky, rozjímavé „The Returns“ kdy Howard vyzkouší na nahrávkách kapely dosud nepříliš slyšenou hlasovou polohu „ostříleného muzikanta“ a dovolí si zpívat skutečně čistě. No, abych pravdu řekl, tak to zní rozhodně lépe, než ten jeho „metalcoreový“ čisťák, jenž posloucháme 75% nahrávky. Do let příštích od kapely očekávám, že těchto dospělejších pasáží na albech přibude, jelikož Howardovi to opravdu sedí, do ničeho se nenutí a klidně bych si KSE dokázal představit v této poloze po celou dobu trvání alba. Bohužel se po několika sekundách opět vracíme do již stokrát provařeného, aby se snad zaplatily účty za bedny kořaly a elektřina za studio. No, děkujeme. Refrén naštěstí i tak patří dle mého názoru k nejpodařenějším na albu a texty, jenž po odchodu Jesseho stojí ještě více za ehm.. starou bačkoru, „We circle over and over“ se do refrénu sakra hodí přičemž emo melodie, které k tomu oba kytaristé vykouzlí, jsou prostě.. dobré. Ano, dobré, ale bohužel nic víc.
Zbytek alba má i své světlé momenty, dobrý zpěv v „Take Me Away“ (bohužel s nepříliš nosným refrénem), pomyslný návrat ke groovy/pinch minulosti při osmičce „I Would Do Anything“, moderna v tom nejprofláklejším smyslu slova při devítce „Save Me“ s refrénem jak ze soundtracku k odpoledním americkým seriálům. Jsem přesvědčen, že touto deskou KSE míří někam směrem k Hollywoodu a je docela možné, že uspějí. Alespoň s trackem, či dvěma.
Zbytek už jen tak nějak prolétl kolem mne a ani při opakovaných posleších jsem poslední dvě skladby nikterak zvláště nevnímal
Inu, po několika projetích desky jsem stále sakra na rozpacích. Je jasné, že svým skalním to KSE opět prodají ale zároveň se domnívám, že doufají nejen v to. Derou se kamsi, kde se točí stále větší balíky peněz („We Circle over and Over“) a ve skrytu duše vědí, že činí dobře. Jistě, na albu se sem tam mihnou náznaky muzikantského zrání, ale bohužel se jaksi ztrácejí pod nánosem mallcoreu té nejklasičtější sorty. Sevenfoldi to jednoduše v Americe nastartovali a kapely, ve snaze urvat si kus z MTV koláče, následují. Neříkám, že to je případ starších alb této kapely, novinka na mne však takovým způsobem jednoznačně působí. Prostě „Starting Over“ a to už jim nikdo neodpáře. Váhám mezi pětkou a šestkou, leč produkce jim to naštěstí jistí. Kromě výše zmíněného bych si postěžoval i na bicmana Justina Foleyho, protože to, co tentokrát předvádí, je líná bicí práce, a to i na metalcore. Nikdy to nebyl žádný blastující ďábel, ale tak línou šlapku jsem již dlouho neslyšel. Do příště trochu toho zdravého nasazení, chlapi!
P.S.: Berte to trochu jako recenzentský úlet, kapelu podobného ražení bych na Fobii nerad viděl nějak častěji.
Čas: 38:11
Seznam skladeb:
- Never Again
- Starting Over
- The Forgotten
- Reckoning
- The Returns
- A Light In a Darkened World
- Take Me Away
- I Would Do Anything
- Save Me
- Lost
- This Is Goodbye
