Na kapelu Hydria jsem přišel vlastně náhodou, když jsem omylem klikl na seznam předkapel slečny (vlastně asi už paní, co) Tarji „moneymaker“ Turunen. Na jedné ze zastávek jejího turné po Jižní Americe jí dělala společnost nenápadná brazilská kapela Hydria, tak jsem chtěl zjistit, co je to zač.
Předně, album „Mirror Of Tears“ vyšlo v listopadu roku 2008 a obsahuje 11 klasicky složených písní z oboru klasické „nové vlny gothic/female fronted metalu. Klasicky. Úvodní, klávesové intro „Calisto“ vám napoví, že zde půjde o Disney metal velkého kalibru a vcelku nevkusné piánkové trumpety vám připomenou, že jde o jihoamerickou gotiku.
Následný, titulní otevírák „Mirror Of Tears“ s power/speedovým stylem bubnování Fabiano Martinse (však si kdysi kopal v power metalové bandě Allegro), riffy načichlé klasickou hudbou a „Holopainen“ metalem, což bych vlastně v současné době začal pomalu hodnotit jako syndrom. Jediné dva atributy, které stojí za řeč, jsou pak zpěvačka, Raquel Schüler, jež, coby správná „žák, ja“ hodně dlouho a poctivě studovala styl velkého tria Simons/Turunen/Den Adel, aby pak ze svého zobáčku vypouštěla postupně všechny tři hlasy v různých intervalech a odstupech. Jasně, holky na to patent nemají, výsledek pak působí tak trochu jako zábavovka, ale rozhodně je tak dokonalé nastudování hodno alespoň nějakého obdivu.
Druhým elementem,jenž Hydriu alespoň trochu odlišuje od Nightwish, je přítomnost harsh vokálu. Právě to je aspekt, který mi u tvorby Nightwish vadil nejvíce a hudebníci z Hydrie mi konečně splnili můj sen slyšet, jak by zněli NW s harshem. No, po pravdě, celkem by to ušlo, ale zase žádná bomba.
Album jako celek je pak vlastně takovým „Wishmasterem“ číslo dva miliony osm set tisíc dvě stě dvacet dva. Nebo tři.
Nečekejte progresivní úlety, rychlé výjezdy, tak trochu inteligentní struktury skladeb a hlavně inovativní melodie, či vlastně inovativní cokoliv. Hydria je dokonalou předkapelou již zmíněným velkým spolkům, která neurazí, ale ani nenadchne. Hraje si ovšem, co ji baví a žádnou srandu nezkazí. Pokud je vám však zle již z pouhého zápachu maximálně průměru, což mě osobně zatím ještě stále ne, vyhněte se jim velkým obloukem. Je však třeba mít na paměti, že i zábavovky mají své místo pod sluncem a toto místečko bych Hydrii já osobně rozhodně neupíral.
Názvy skladeb jako „The Ghost Raven And The Eagle“ jsou pak jasným ukazatelem toho, čeho se od kapely dočkáte. Plagiátu, a to téměř dovedeného k dokonalosti. Téměř, jelikož ať na desku nahlížím z kterékoliv strany, všude vidím bohužel již zahrané, v současné době maximálně béčkové riffy, a jediné, co tak nahrávku alespoň trochu zachraňuje, je „user-friendly“ vokál slečny Schüler a sem tam pěkně padnoucí, leč zoufale šedivé sólo. A to nemluvím o „hah hah hah“ pomp klávesách, postupech starých cca 15 let a nulové snaze se nějak odlišit.
Hydria je jednoduše koncertní bandou, která sem tam dostane apanáž za předskakování známějším jménům. Ale pozice headlinera? Bez vlastního ksichtu, či alespoň snahy o něj? Ne a je to škoda. Mají sice trochu unyle, ale stále slušně znějící zpěvačku, hbitého bubeníka a očividně kontakty na alespoň průměrné studio, jelikož zvuk nahrávky není úplně k zahození. Trochu bezzubý, aby snad nepořezal všechny ty pseudo – goth teenagery, ale vcelku fungující. To co nemají, je schopnost napsat cokoliv silnějšího a nedej bohu – neslyšeného. No uvidíme, tohle je debut, třeba se někam časem vyvinou, i když já, rozený pesimista tomu příliš nevěřím. Na druhou stranu, už se staly i divnější věci..
P.S.: Mně přijde že už jsem i ten cover někde viděl..
Čas: 45:39
Předně, album „Mirror Of Tears“ vyšlo v listopadu roku 2008 a obsahuje 11 klasicky složených písní z oboru klasické „nové vlny gothic/female fronted metalu. Klasicky. Úvodní, klávesové intro „Calisto“ vám napoví, že zde půjde o Disney metal velkého kalibru a vcelku nevkusné piánkové trumpety vám připomenou, že jde o jihoamerickou gotiku.
Následný, titulní otevírák „Mirror Of Tears“ s power/speedovým stylem bubnování Fabiano Martinse (však si kdysi kopal v power metalové bandě Allegro), riffy načichlé klasickou hudbou a „Holopainen“ metalem, což bych vlastně v současné době začal pomalu hodnotit jako syndrom. Jediné dva atributy, které stojí za řeč, jsou pak zpěvačka, Raquel Schüler, jež, coby správná „žák, ja“ hodně dlouho a poctivě studovala styl velkého tria Simons/Turunen/Den Adel, aby pak ze svého zobáčku vypouštěla postupně všechny tři hlasy v různých intervalech a odstupech. Jasně, holky na to patent nemají, výsledek pak působí tak trochu jako zábavovka, ale rozhodně je tak dokonalé nastudování hodno alespoň nějakého obdivu.
Druhým elementem,jenž Hydriu alespoň trochu odlišuje od Nightwish, je přítomnost harsh vokálu. Právě to je aspekt, který mi u tvorby Nightwish vadil nejvíce a hudebníci z Hydrie mi konečně splnili můj sen slyšet, jak by zněli NW s harshem. No, po pravdě, celkem by to ušlo, ale zase žádná bomba.
Album jako celek je pak vlastně takovým „Wishmasterem“ číslo dva miliony osm set tisíc dvě stě dvacet dva. Nebo tři.
Nečekejte progresivní úlety, rychlé výjezdy, tak trochu inteligentní struktury skladeb a hlavně inovativní melodie, či vlastně inovativní cokoliv. Hydria je dokonalou předkapelou již zmíněným velkým spolkům, která neurazí, ale ani nenadchne. Hraje si ovšem, co ji baví a žádnou srandu nezkazí. Pokud je vám však zle již z pouhého zápachu maximálně průměru, což mě osobně zatím ještě stále ne, vyhněte se jim velkým obloukem. Je však třeba mít na paměti, že i zábavovky mají své místo pod sluncem a toto místečko bych Hydrii já osobně rozhodně neupíral.
Názvy skladeb jako „The Ghost Raven And The Eagle“ jsou pak jasným ukazatelem toho, čeho se od kapely dočkáte. Plagiátu, a to téměř dovedeného k dokonalosti. Téměř, jelikož ať na desku nahlížím z kterékoliv strany, všude vidím bohužel již zahrané, v současné době maximálně béčkové riffy, a jediné, co tak nahrávku alespoň trochu zachraňuje, je „user-friendly“ vokál slečny Schüler a sem tam pěkně padnoucí, leč zoufale šedivé sólo. A to nemluvím o „hah hah hah“ pomp klávesách, postupech starých cca 15 let a nulové snaze se nějak odlišit.
Hydria je jednoduše koncertní bandou, která sem tam dostane apanáž za předskakování známějším jménům. Ale pozice headlinera? Bez vlastního ksichtu, či alespoň snahy o něj? Ne a je to škoda. Mají sice trochu unyle, ale stále slušně znějící zpěvačku, hbitého bubeníka a očividně kontakty na alespoň průměrné studio, jelikož zvuk nahrávky není úplně k zahození. Trochu bezzubý, aby snad nepořezal všechny ty pseudo – goth teenagery, ale vcelku fungující. To co nemají, je schopnost napsat cokoliv silnějšího a nedej bohu – neslyšeného. No uvidíme, tohle je debut, třeba se někam časem vyvinou, i když já, rozený pesimista tomu příliš nevěřím. Na druhou stranu, už se staly i divnější věci..
P.S.: Mně přijde že už jsem i ten cover někde viděl..
Čas: 45:39
Seznam skladeb:
- Calisto
- Mirror of Tears
- Enjoy Your Greed
- Sober Dreams
- The Ghost Raven And The Eagle
- Breake The Silence
- Forever
- Angel's Lullaby
- The Nymph
- Eternal
- Beautiful Storm
