Protože mnoho lidí považuje, ač pro mne trochu kontroverzní, album Folkémon z roku 2000 (společně s klasikou „Irrational Anthems“) za dosavadní vrchol kariéry britských Skyclad, je pokaždé krajně zajímavé sledovat, jak si kapela povede bez na obou výše zmíněných nahrávkách činného hudebníka, zakladatele a kdysi hlavního poznávacího znamení této folk metalové smečky, vokalisty a vynikajícího básníka/textaře Martina Walkyiera. Jeho odchod v roce 2001 mohl znamenat buďto definitivní tečku za existencí kapely, či nový směr. Dosavadní producent kapely Kevin Ridley se však chopil šance a již několik let řádí ve Skyclad coby kytarista a zpěvák. Nový směr ani konec nepřišel a po poměrně povedeném posledním albu (ke kterému ovšem já osobně mám drobné výhrady) zvaném „A Semblance of Normality“, na němž si fandové mohli poprvé (vlastně podruhé) osahat jeho vokál, se po celých pěti letech vracejí na místo činu s dlouhohrajícím materiálem. Jaký je?
První dvě skladby se odehrávají v rychlém tempu a dravém duchu, houslové pasáže Georginy Biddle (on the fiddle – alias starý Walkyierův vtípek) jsou parádně živelné, sem tam si prohodí sólo s kytarou (Still Small Beer) a vůbec, jedná se o folkové halekačky, které jsme mohli v podání kapely naposledy slyšet na minulém albu při „Another Drinking Song“. Paráda, leč „polková“ dvojka skončí poněkud rychleji, než by se čekalo..
Trojka „A Well Travelled Man“ již představí Skyclad tak, jak je známe.
Pomalé, folkové pasáže, vokál Kevina se v této chvíli podobá Martinovi jako nikdy, prostě pomalu se valící folk metalový song v typickém duchu Skyclad a přiznám se, že mi nijak nevadí.
Následující „Black Summer Rain“ je však opět rychlou vypalovačkou, jakoby snad Skyclad nechtěli příliš zpomalovat ze svého kvapíku. Heavy metal okořeněný folkem, řvoucího Kevina podporují v chorusech oba kytaristé, rychlá tříminutová vypalovačka. Následující „Babakoto“ je naproti tomu skladbou tak trochu zaseklou v sobě samé, celkem nudný riff a ještě nudnější houslové pasáže jsou podepřeny nepříliš povedeným Ridleyovským vokálem a já doufám, že další skladba bude o hodně lepší.
„Everyone Lets You Down…“ – těmito slovy začíná „Hit List“ a konečně svítá na lepší časy.
Heavy metalové počáteční riffy vystřídá po minutě parádní akustická pasáž s krásnými houslovými party a procítěnými zpěvy. Tak přesně tak bych chtěl, aby zněli noví Skyclad. Bohužel, banda se ihned vrací k „tvrdým“ riffům, aby ukázali, že stále tvrdí svou muziku. Tvrdí. Nešťastně. Party, které se v rovném poměru s těmito metalovějšími pasážemi střídají, jsou totiž parádní. Přesně v duchu starší tvorby a hlavně – silné. „Hit List“ je jednoduše podivná skladba. Na jednu stranu výbušná a přímá, na druhou lyrická a přemýšlivá. Přiznám se, že v případě Skyclad mám mnohem raději polohu druhou.
„Superculture“ se vrací k v minulosti již vyzkoušeným východním motivům, aby nám možná ukázala, jak bude budoucí superkultura vypadat. No, trochu přestřeleně, řekl bych. Rychlost, rychlost, rychlost. Skyclad s novou nahrávkou ženou jako splašení koně a upřímně, britskému folku to příliš dobře nedělá. Je to jako kdybyste se pokusili folk štvát v autě ve vysokých rychlostech a přitom věděli, že se mu z nich dělá špatně. Skoro speed metalové kytary, tak tak že čistý Ridleyův zpěv, o maximálně průměrných nápadech a melodiích nemluvě. Zatraceně, vážně je tohle stejná kapela jako na Irrational Anthems, Vintage Whine či The Answer Machine?..
Osmá „Which Is Why“ jako by se snažila napravit pošramocenou pověst a stahuje se k tempům pomalejším, kdy se Kevin opět snaží znít jako Martin. Stejné vokální party, frázování, podobné nabalování se kytar na folkový podklad. Jistě, na staré fláky to nemá, ale alespoň se blýská na lepší časy a zdejší housle jsou dobré. Trochu do bluegrassu, což docela čumím, ale dají se. Ve výsledku si zavzpomínáte na Vintage Whine a skladbu „No Strings Attached“.
Jestli osmička byla vlaštovkou, která jaro nedělá, v případě síly devítky „Modern Minds“ mám jasno. Pokud někomu z vás ve slokách také připomene Hendrixovu „Purple Haze“ vězte, že v tom jedeme společně. V refrénu se naštěstí Skyclad alespoň trochu nechají na tohoto legendárního kytarového polo - indiána zapomenout a jedou si po vlastní stopě. Ve výsledku příjemná skladba, kterých by mohlo být na albu mnohem víc. Škoda.
Poslední, eponymní „In The… All Together“ je totiž opět celkem problematickým útvarem. Alespoň pro mne. Počáteční skočný folk se zdá být v pořádku, kdyby po něm nenásledovala totálně nudná sloka, která se snaží znít naštvaně a silově, ale ve výsledku vyznívá spíše ušmudlaně a člověk je docela rád, že i tuto skladbu přetrpí do konce. Ústřední motiv, který se v předem daných intervalech často vydere na povrch je v pořádku, zbytek skladby však nebaví ani trochu.
Tak nevím, jsem z nové nahrávky Skyclad minimálně zaražený a trochu zklamaný. Nečekal jsem po minulém albu zázraky, ale kde dříve byly taháky „Another Drinking Song“, „The Parliament of Fools“ či pro mne zpočátku trochu nepřístupná a s přibývajícími poslechy vynikající „Lightening The Load“, je teď prázdno. Ano, pět z deseti zářezů je pro mne vcelku únosných, leč kvalit největších pecek z dřívějších alb tato pětice ani náhodou nedosahuje. Skyclad nikdy netočili vyrovnaná alba, vždy na ně ale dokázali naprat množství kvalitních songů, které ve výsledku ten zbytek tak nějak vyrovnaly. Na „In The… All Together“nic takového bohužel neslyším. První třetina alba v pohodě, prostředek tragédie a ke konci zase lehké odlepení se od země. Dobrá, ale pro příště bych Skyclad poradil zase promíchat ty parády s výplní v lepším poměru, aby se ta křivka nějak vyrovnala. Pro mne tedy tentokrát skutečně hopsala, jak se té mršce zachtělo.
Tak mí kdysi oblíbení bardi, do studia a psát silné skladby, ať máme příště zase pro jednou radost!
Skladby hodné poslechu: Words Upon The Street, Still Small Beer, A Well – Travelled Man, Which Is Why, Modern Minds
Čas: 34:48
První dvě skladby se odehrávají v rychlém tempu a dravém duchu, houslové pasáže Georginy Biddle (on the fiddle – alias starý Walkyierův vtípek) jsou parádně živelné, sem tam si prohodí sólo s kytarou (Still Small Beer) a vůbec, jedná se o folkové halekačky, které jsme mohli v podání kapely naposledy slyšet na minulém albu při „Another Drinking Song“. Paráda, leč „polková“ dvojka skončí poněkud rychleji, než by se čekalo..
Trojka „A Well Travelled Man“ již představí Skyclad tak, jak je známe.
Pomalé, folkové pasáže, vokál Kevina se v této chvíli podobá Martinovi jako nikdy, prostě pomalu se valící folk metalový song v typickém duchu Skyclad a přiznám se, že mi nijak nevadí.
Následující „Black Summer Rain“ je však opět rychlou vypalovačkou, jakoby snad Skyclad nechtěli příliš zpomalovat ze svého kvapíku. Heavy metal okořeněný folkem, řvoucího Kevina podporují v chorusech oba kytaristé, rychlá tříminutová vypalovačka. Následující „Babakoto“ je naproti tomu skladbou tak trochu zaseklou v sobě samé, celkem nudný riff a ještě nudnější houslové pasáže jsou podepřeny nepříliš povedeným Ridleyovským vokálem a já doufám, že další skladba bude o hodně lepší.
„Everyone Lets You Down…“ – těmito slovy začíná „Hit List“ a konečně svítá na lepší časy.
Heavy metalové počáteční riffy vystřídá po minutě parádní akustická pasáž s krásnými houslovými party a procítěnými zpěvy. Tak přesně tak bych chtěl, aby zněli noví Skyclad. Bohužel, banda se ihned vrací k „tvrdým“ riffům, aby ukázali, že stále tvrdí svou muziku. Tvrdí. Nešťastně. Party, které se v rovném poměru s těmito metalovějšími pasážemi střídají, jsou totiž parádní. Přesně v duchu starší tvorby a hlavně – silné. „Hit List“ je jednoduše podivná skladba. Na jednu stranu výbušná a přímá, na druhou lyrická a přemýšlivá. Přiznám se, že v případě Skyclad mám mnohem raději polohu druhou.
„Superculture“ se vrací k v minulosti již vyzkoušeným východním motivům, aby nám možná ukázala, jak bude budoucí superkultura vypadat. No, trochu přestřeleně, řekl bych. Rychlost, rychlost, rychlost. Skyclad s novou nahrávkou ženou jako splašení koně a upřímně, britskému folku to příliš dobře nedělá. Je to jako kdybyste se pokusili folk štvát v autě ve vysokých rychlostech a přitom věděli, že se mu z nich dělá špatně. Skoro speed metalové kytary, tak tak že čistý Ridleyův zpěv, o maximálně průměrných nápadech a melodiích nemluvě. Zatraceně, vážně je tohle stejná kapela jako na Irrational Anthems, Vintage Whine či The Answer Machine?..
Osmá „Which Is Why“ jako by se snažila napravit pošramocenou pověst a stahuje se k tempům pomalejším, kdy se Kevin opět snaží znít jako Martin. Stejné vokální party, frázování, podobné nabalování se kytar na folkový podklad. Jistě, na staré fláky to nemá, ale alespoň se blýská na lepší časy a zdejší housle jsou dobré. Trochu do bluegrassu, což docela čumím, ale dají se. Ve výsledku si zavzpomínáte na Vintage Whine a skladbu „No Strings Attached“.
Jestli osmička byla vlaštovkou, která jaro nedělá, v případě síly devítky „Modern Minds“ mám jasno. Pokud někomu z vás ve slokách také připomene Hendrixovu „Purple Haze“ vězte, že v tom jedeme společně. V refrénu se naštěstí Skyclad alespoň trochu nechají na tohoto legendárního kytarového polo - indiána zapomenout a jedou si po vlastní stopě. Ve výsledku příjemná skladba, kterých by mohlo být na albu mnohem víc. Škoda.
Poslední, eponymní „In The… All Together“ je totiž opět celkem problematickým útvarem. Alespoň pro mne. Počáteční skočný folk se zdá být v pořádku, kdyby po něm nenásledovala totálně nudná sloka, která se snaží znít naštvaně a silově, ale ve výsledku vyznívá spíše ušmudlaně a člověk je docela rád, že i tuto skladbu přetrpí do konce. Ústřední motiv, který se v předem daných intervalech často vydere na povrch je v pořádku, zbytek skladby však nebaví ani trochu.
Tak nevím, jsem z nové nahrávky Skyclad minimálně zaražený a trochu zklamaný. Nečekal jsem po minulém albu zázraky, ale kde dříve byly taháky „Another Drinking Song“, „The Parliament of Fools“ či pro mne zpočátku trochu nepřístupná a s přibývajícími poslechy vynikající „Lightening The Load“, je teď prázdno. Ano, pět z deseti zářezů je pro mne vcelku únosných, leč kvalit největších pecek z dřívějších alb tato pětice ani náhodou nedosahuje. Skyclad nikdy netočili vyrovnaná alba, vždy na ně ale dokázali naprat množství kvalitních songů, které ve výsledku ten zbytek tak nějak vyrovnaly. Na „In The… All Together“nic takového bohužel neslyším. První třetina alba v pohodě, prostředek tragédie a ke konci zase lehké odlepení se od země. Dobrá, ale pro příště bych Skyclad poradil zase promíchat ty parády s výplní v lepším poměru, aby se ta křivka nějak vyrovnala. Pro mne tedy tentokrát skutečně hopsala, jak se té mršce zachtělo.
Tak mí kdysi oblíbení bardi, do studia a psát silné skladby, ať máme příště zase pro jednou radost!
Skladby hodné poslechu: Words Upon The Street, Still Small Beer, A Well – Travelled Man, Which Is Why, Modern Minds
Čas: 34:48
Seznam skladeb:
- Words Upon The Street
- Still Small Beer
- The Well-Travelled Man
- Black Summer Rain
- Babakoto
- Hit List
- Superculture
- Which Is Why
- Modern Minds
- In The… All Together
