Tklivým akustickým intrem se nás němečtí groovy/sludge death metalisté Disbelief přesvědčit, že již naprosto vyměkli, když tu se z čisté oblohy snese na zem neurvalý projev myslivce Karsten "Jagger" Jägera a spustí se nefalšovaná groovy jízda. Thrashující riffy jako z 90. let, Karsten dštící oheň a síru, trochu „post“ (s veeelkou rezervou) progrese z kytarové dílny Witali Webera, střídající se s tvrdými party v poměrně jasném poměru – to jsou jen některé z prvků příští rok 20 let od svého založení oslavujících Němců. Udělá nám jejich tak trochu před - výroční novinka radost? Inu, po první, poměrně rychlé kompozici „A Place To Hide“ se na mne vyvalila druhá, pomale se valící Hate/Agression Schedule a já si musel připomenout, že je to skutečně sludgeová banda, co poslouchám. Pár riffů postavených do neproniknutelné hradby, ze které občas vylétne nějaký ten vybrnkávaný odlehčující akord/riff a poté se Disbelief opět vrací k tomu, co jim ta léta letoucí jde nejlépe – k čistokrevnému groovu, kdy se struny dřou o hmatníky, dokud se lak neoloupe a kov nepovolí.
Vzhledem k tomu, že tuto sebranku již nějaký ten pátek sleduji a snažím se jejich nové výlisky vždy jaksepatří vstřebat, nečekal jsem s novinkou „Protected Hell“ příchod nějakých velkých stylových posunů, či naprostou inovaci v oboru psaní skladeb. Lze s jistotou říci, že s přibývajícími roky a zářezy na svém kontě si Disbelief našli svůj styl, ve kterém si vesele rochní a vy – pokud máte rádi sludgeovaný old school death metal, určitě také. Zvukově je na tom novinka podobně, jako její dva roky starý předchůdce „Navigator“, protentokrát mi přijde o něco lepší nazvučení kytar (méně basů, více výšek) a ačkoliv se stále jedná o solidně basující záležitost, samotná baskytara a její linky se nám poněkud „utopily“, ačkoliv nevěřím, že basák Jochen "Joe" Trunk by mohl zahrát špatně. Bicí party Kai Bergerina pak znějí poněkud unuděně, bicman prostě odkopává své party a nikam se nežene. Jeho perkuse jsou vskutku štědré a bohaté, o rytmické sekci v podobě (nejen) kopáku a virblu bych si již tak jistý nebyl.
Mezi velmi povedené skladby patří například středně tempá pátá kompozice „The Return of Sin“ s dobře padnoucími mužskými chorusy a správně šlapavými riffy, zvykněte si na to, že Disbelief nyní operují hlavně v delších vlnových délkách a dobré ¾ nahrávky jsou tak v těchto tempech odemlety. A v tom je možná kámen úrazu..
Ačkoliv groovy riffy budou platit ještě za x let, kapela nenabízí vůbec nic nového. Ano, jsou to Disbelief a ano, není to špatné. Problém je ten, že již dlouho v žánru nejsou zdaleka sami a přesto že se o sludge scénu nijak zvláště nezajímám, nejsem si úplně jistý, zda valit takřka totožný materiál jako v 90. letech je na místě. Možná by neškodilo trochu tvorbu rozvrstvit a, i když není třeba ihned sahat k nějakým progresivním úletům, alespoň by bylo záhodno trochu si ohlídat poměr rychlých a pomalých kompozic. Úderka z Gundernhausenu to před sebou opravdu hrnou jako dobře seřízený buldozer, ovšem čím víc je na jejich radlici zeminy, tím pomaleji jedou a může se stát, že do příštího kopce se jim buď zadře motor nebo bude následovat nechtěná zpátečka..
Jednoduše řečeno, „Protected Hell“ je takovou lepší průměrnou deskou v diskografii Disbelief. Ačkoliv nemám zjištěno, kolika jejich fanouškům se nejvíce líbí materiál z 90. let, pro mě osobně je jejich debut, společně s albem „Spreading the Rage“ z roku 2003 prozatím tím nejlepším, co kapela natočila. Novinka na tento post aspirovat nemůže, jelikož zdaleka ne všechny riffy jsou silné a že bych se celých těch takřka padesát minut nenudil říci taky nemohu.. Škoda, ale rozhodně to není žádná tragédie a fanoušky novější tvorby kapely deska potěší.. Pokud od ní nebudou očekávat příliš..
Ano a vokály jsou opět vynikající (jak překvapivé
)
Čas: 48:09
Vzhledem k tomu, že tuto sebranku již nějaký ten pátek sleduji a snažím se jejich nové výlisky vždy jaksepatří vstřebat, nečekal jsem s novinkou „Protected Hell“ příchod nějakých velkých stylových posunů, či naprostou inovaci v oboru psaní skladeb. Lze s jistotou říci, že s přibývajícími roky a zářezy na svém kontě si Disbelief našli svůj styl, ve kterém si vesele rochní a vy – pokud máte rádi sludgeovaný old school death metal, určitě také. Zvukově je na tom novinka podobně, jako její dva roky starý předchůdce „Navigator“, protentokrát mi přijde o něco lepší nazvučení kytar (méně basů, více výšek) a ačkoliv se stále jedná o solidně basující záležitost, samotná baskytara a její linky se nám poněkud „utopily“, ačkoliv nevěřím, že basák Jochen "Joe" Trunk by mohl zahrát špatně. Bicí party Kai Bergerina pak znějí poněkud unuděně, bicman prostě odkopává své party a nikam se nežene. Jeho perkuse jsou vskutku štědré a bohaté, o rytmické sekci v podobě (nejen) kopáku a virblu bych si již tak jistý nebyl.
Mezi velmi povedené skladby patří například středně tempá pátá kompozice „The Return of Sin“ s dobře padnoucími mužskými chorusy a správně šlapavými riffy, zvykněte si na to, že Disbelief nyní operují hlavně v delších vlnových délkách a dobré ¾ nahrávky jsou tak v těchto tempech odemlety. A v tom je možná kámen úrazu..
Ačkoliv groovy riffy budou platit ještě za x let, kapela nenabízí vůbec nic nového. Ano, jsou to Disbelief a ano, není to špatné. Problém je ten, že již dlouho v žánru nejsou zdaleka sami a přesto že se o sludge scénu nijak zvláště nezajímám, nejsem si úplně jistý, zda valit takřka totožný materiál jako v 90. letech je na místě. Možná by neškodilo trochu tvorbu rozvrstvit a, i když není třeba ihned sahat k nějakým progresivním úletům, alespoň by bylo záhodno trochu si ohlídat poměr rychlých a pomalých kompozic. Úderka z Gundernhausenu to před sebou opravdu hrnou jako dobře seřízený buldozer, ovšem čím víc je na jejich radlici zeminy, tím pomaleji jedou a může se stát, že do příštího kopce se jim buď zadře motor nebo bude následovat nechtěná zpátečka..
Jednoduše řečeno, „Protected Hell“ je takovou lepší průměrnou deskou v diskografii Disbelief. Ačkoliv nemám zjištěno, kolika jejich fanouškům se nejvíce líbí materiál z 90. let, pro mě osobně je jejich debut, společně s albem „Spreading the Rage“ z roku 2003 prozatím tím nejlepším, co kapela natočila. Novinka na tento post aspirovat nemůže, jelikož zdaleka ne všechny riffy jsou silné a že bych se celých těch takřka padesát minut nenudil říci taky nemohu.. Škoda, ale rozhodně to není žádná tragédie a fanoušky novější tvorby kapely deska potěší.. Pokud od ní nebudou očekávat příliš..
Ano a vokály jsou opět vynikající (jak překvapivé
)Čas: 48:09
Seznam skladeb:
- Hell (Intro)
- A Place To Hide
- Hate/Aggression Schedule
- Nemesis Rising
- The Return Of Sin
- Hell Goes On
- S.O.S. - Sense Of Sight
- One Nation‘s Son
- Trauma (Instrumental)
- The Dark Soundscapes
- Room 309 (Kraftprinzip)
- Demon‘s Entry
