Tak se ke mně dostává druhé dlouhohrající album progresivně laděné smečky z norského města Notodden, založené roku 2001 a tvořené „živými“ guest muzikanty kapel typu Emperor či Ihsahn. Ihned první opus, osmiminutová „Passing“ vám připomene krajany Green Carnation a mně přijde, že v norském progressivu musí nutně být něco hluboce zakořeněného, jelikož spousta progresivních kapel z této oblasti používá bohaté klávesové aranže a mezihry, jež odkazují kamsi k folk/jazzu, v pozadí dotvářené dark waveovým podkladem. Je to podivné, ale nelze je srovnat s kapelami švédského či finského progressivu, ať se člověk snaží sebevíc (snad mě napadají pouze Opeth, a to jen u vybraných pasáží). Hned první, osmiminutová hudební koláž „Passing“ představí klasické valivé tempo ve stylu Tchortovy tvorby se vším, co k tomu patří. Melodické synthové party zpěváka Einara Solberga, akustické pasáže střídající se s nátlakovými zkreslenými, perfektně nazvučenou a dobře čitelnou basu Halvora Stranda.
Je očividné, že se Norové rozhodli zužitkovat své hráčské zkušenosti a právě již první kompozice, s relaxujícím sólem kolem šesté minuty a hravými pasážemi vám dokáže, že Leprous jsou něco více.
Dvojka „Phantom Pain“ odstartuje coby klasická balada, je později přetavena do středně tempého progresivního útvary s vokály podobnými těm Marca Hietaly, ke kterým je sem tam přidán ještě poměrně obstojně znějící growling. Miš maš? Ano, ale co je na tom u progresivu divného? Čím dříve si zvyknete na to, že Leprous jsou schopni kombinovat power metal s deathem či blackem, tím lépe pro vás. Zní to možná šíleně, ale v praxi to funguje docela dost dobře.
Tak nebo tak, dobře šlapající progressive metal vás bude provázet po celou hodinku trvání nahrávky, znepokojující pasáže se často střídají s úlevou, vše je profesionálně zahrané a nazvučené a Leprous potvrzují nespornou kvalitu většiny norského metalu. Další skvělou věcí je, že se vokalista zbytečně nikam netlačí, nechává prostor pro rozsáhlé instrumentální party a vrací se pouze na další sloku či improvizovaný refrén (ve trojce „Dare You“ pouze na refrén).
Opravdová balada tak přichází až ve čtvrtém kousku, „Fate“, jež v typicky norském stylu trochu posmutněle pojednává o lidském osudu, obsahující nádherné akustické pasáže a četné progresivně laděné vyhrávky.
Druhá půlka nahrávky se odehrává v divočejším stylu, kdy se Leprous často ocitnou až v semi-black metalových vodách, zvláště v šestce „Not Even A Name“, jejíž úvodní riff připomíná „strašidelné“ melodie klasického blacku. V osmičce „Tall Poppy Syndrome“ zase po celou dobu skladby uslyšíte Opeth někde kolem alb „Blackwater Park“ a „Deliverance“ jež je v druhé polovině ozvláštněna wah - wah pedálem a říkáte si, že tohle je neuvěřitelné. Kontrasty, které podivně drží pohromadě a společně vytvářejí vynikající progressive – to jsou noví Leprous.
Pro všechny fandy progressivu a milovníky Opeth či Green Carnation bude deska „Tall Poppy Syndrome“ a pokud bandu znáte již z předchozího alba „Aeolia“, neváhejte ani chviličku.
Čas: 63:00
Seznam skladeb:
Je očividné, že se Norové rozhodli zužitkovat své hráčské zkušenosti a právě již první kompozice, s relaxujícím sólem kolem šesté minuty a hravými pasážemi vám dokáže, že Leprous jsou něco více.
Dvojka „Phantom Pain“ odstartuje coby klasická balada, je později přetavena do středně tempého progresivního útvary s vokály podobnými těm Marca Hietaly, ke kterým je sem tam přidán ještě poměrně obstojně znějící growling. Miš maš? Ano, ale co je na tom u progresivu divného? Čím dříve si zvyknete na to, že Leprous jsou schopni kombinovat power metal s deathem či blackem, tím lépe pro vás. Zní to možná šíleně, ale v praxi to funguje docela dost dobře.
Tak nebo tak, dobře šlapající progressive metal vás bude provázet po celou hodinku trvání nahrávky, znepokojující pasáže se často střídají s úlevou, vše je profesionálně zahrané a nazvučené a Leprous potvrzují nespornou kvalitu většiny norského metalu. Další skvělou věcí je, že se vokalista zbytečně nikam netlačí, nechává prostor pro rozsáhlé instrumentální party a vrací se pouze na další sloku či improvizovaný refrén (ve trojce „Dare You“ pouze na refrén).
Opravdová balada tak přichází až ve čtvrtém kousku, „Fate“, jež v typicky norském stylu trochu posmutněle pojednává o lidském osudu, obsahující nádherné akustické pasáže a četné progresivně laděné vyhrávky.
Druhá půlka nahrávky se odehrává v divočejším stylu, kdy se Leprous často ocitnou až v semi-black metalových vodách, zvláště v šestce „Not Even A Name“, jejíž úvodní riff připomíná „strašidelné“ melodie klasického blacku. V osmičce „Tall Poppy Syndrome“ zase po celou dobu skladby uslyšíte Opeth někde kolem alb „Blackwater Park“ a „Deliverance“ jež je v druhé polovině ozvláštněna wah - wah pedálem a říkáte si, že tohle je neuvěřitelné. Kontrasty, které podivně drží pohromadě a společně vytvářejí vynikající progressive – to jsou noví Leprous.
Pro všechny fandy progressivu a milovníky Opeth či Green Carnation bude deska „Tall Poppy Syndrome“ a pokud bandu znáte již z předchozího alba „Aeolia“, neváhejte ani chviličku.
Čas: 63:00
Seznam skladeb:
- Passing
- Phantom Pain
- Dare You
- Fate
- He Will Kill Again
- Not Even A Name
- Tall Poppy Syndrome
- White
