BLACK SABBATH – Cross Purposes

Po druhém odchodu Ronnieho Jamese Dia bylo jasné, že BLACK SABBATH čeká další rekonstrukce sestavy. Spolu s Diem samozřejmě odešel i jeho bubeník Vinny Appice, a tak trojice Butler – Iommi – Nicholls byla nucena hledat náhradu jak na postu zpěváka, tak na postu bubeníka. Bubenických paliček se v té době ujal Bobby Rondinelli a na post zpěváka se nevrátil nikdo jiný, nežli nedávno vyhozený Tony Martin.

„Cross Purposes“ jako správné sabbathovské album opět obklopuje řada mýtů, které s ubíhajícím časem není možné ani vyvrátit ani potvrdit. Jedním z nich je, že už v době před začátky přípravy se uvažovalo o reunionu původní sestavy BLACK SABBATH, a tak „Cross Purposes“ bylo údajně od začátku skládané pro Ozzyho Osbournea za mikrofonem. Úvahy o reunionu údajně tehdy ovlivnily i Diův odchod od BLACK SABBATH. Nicméně na skutečné sjednocení původní sestavy si fanoušci museli ještě pár let počkat, a tak album nakonec nazpíval Tony Martin.

Dalším z mýtů je, že původně ani nemělo jít o album BLACK SABBATH. Tento mýtus podporuje hlavně tvrzení Geezera Butlera, který prohlašuje, že mělo jít spíše o album dvojice Butler – Iommi. Jedním dechem je ale třeba dodat, že právě on se o „Cross Purposes“ vyjadřuje se značným despektem a mluví o něm jako o „tom hrozném albu.“

Posledním „mýtem“ pak je zdravotní stav Tonyho Martina v době, kdy se vrátil do řad BLACK SABBATH, aby pomohl svým bývalým spoluhráčům. Tvrdí se, že zhruba mezi roky 1993 a 1995 trpěl vleklou krční infekcí, která mu nedovolovala podávat stoprocentní výkony. Toto tvrzení vychází z několika na sobě nezávislých zdrojů a podporuje jej i samotné album „Cross Purposes,“ na němž místy Tony Martin ve srovnání s „Tyr“ zní poněkud ochraptěle a i vokální linky skladeb se drží více při zemi, nežli na „Headless Cross“ a „Tyr.“

Ať už se tehdy událo cokoliv, výsledkem je dnes placka, která nese název „Cross Purposes.“ Oproti syrovému „Dehumanizer“ se BLACK SABBATH vrátili zpět k uhlaznějšímu zvuku, který ale notně zahustili a ztemnili. Iommiho kytara tak na „Cross Purposes“ zní přesně tak, jak by měla znít kytara novodobých BLACK SABBATH. Co se týče celkového zvuku alba pak lze než konstatovat, že je prostě fantastický.

Na Cross Purposes se BLACK SABBATH vracejí snad nejblíže ke svým kořenům od alba „Born Again,“ přičemž neztrácejí nic z toho, co budovali od roku 1978, kdy je opustil Ozzy Osbourne. Na „Cross Pusposes“ tak vedle sebe stojí skladby, které by kapele neudělaly ostudu ani na „Master of Reality“ ani na „Tyr.“

Do současnější tvorby BLACK SABBATH zapadají dvě vyloženě svižné věci z „Cross Purposes“ - otvírák I Witness a pátá Immaculate Deception. Lahůdkou I Witness přitom je Geererova práce na baskytaru, kde dokazuje, že ani ve vyloženě svižné písni nemusí baskytara jen monotónně brumlat do rytmu. Immaculate Deception pak kapela vybavila zvláštním riffem, podkresneným klávesovými klenbami, který až v refrénu přechází ve speedmetalovou jízdu, kterou odspodu ženou kopáky Bobbyho Rondinelliho.

Svou citlivější stránku pak BLACK SABBATH ukazují hned ve dvou baladách, které umístily na album – nádherné heavy baladě Cross of Thorns a klasičtější Dying for Love. Zatímco Cross of Thorns je prakticky „neprůstřelná,“ Dying for Love může vyvolávat při poslechu značně smíšené pocity. Po hudební stránce jde totiž opět o jednu z balad, které kdyby nebyly napsány, tak se zase až tolik nestane. Textová stránka je pak věnována událostem, ke kterým docházelo začátkem devadesátých let v Kosovu. A zde nelze než obdivovat, jakým způsobem se BLACK SABBATH vcítili do kůže obyvatel této malé země, jimž tuto píseň věnovali. Nebo jde opět pouze o mýtus?

Příznivci klasičtějších sabbathovských písní si pak na své přijdou v případě hned dvou dalších písní – Psychophobia a Virtual Death. Zatímco Psychophobia tvoří jakýsi mix starého těžkého riffu a rychlosti novějších písní BLACK SABBATH, Virtual Death je sabbathovská skladba jak se patří. Těžký doometalový riff, pomalý rytmus a syntezátory prohnaný Martinův hlas, který nepřipomíná nikoho jiného, než Ozzyho Osbournea. Kdyby BLACK SABBATH natočili namísto „Cross Purposes“ desku s Ozzym, určitě by zněla nějak takto.

Výjimečnou kompozicí na albu „Cross Purposes“ je pak píseň The Hand that Rocks the Cradle. Tato píseň s dlouhým názvem je jediná skladba z alba, ke které byl natočen i videoklip. A ne náhodou, její baladický úvod vyústí v příjemnou střednětempou hardrockovou píseň s melodickým refrénem, která svým kouzlem chytí snad každého.

Lahůdkou alba je pak píseň Cardinal Sin (která se podle další legendy původně měla jmenovat Sin, Cardinal Sin, ale tiskovou chybou nebylo první Sin vytištěno na obal). Nejvýraznějším rysem této skladby je její jiné nezvučení v porovnání se zbytkem alba. Zatímco na celém albu je Iommiho kytara rozprostřena do obou kanálů, v Cardinal Sin je posazena doprostřed a neuvolňuje tak prostor ničemu jinému nežli symfonickému orchestru.

Jedinými slabšími kousky na albu jsou písně Back to Eden a závěrečná Evil Eye, přičemž Evil Eye by bylo možné hodnotit jako vydařenější než Back to Eden. Ani jeden z těchto kousků nic výrazného nepřinese, ale ani člověka nenutí stisknout stop.

Po předchozím „odlidštěném“ albu „Dehumanizer“ BLACK SABBATH přišli s albem, které je velmi lidské. Sice temné, co se týče tématiky, ale velmi lidské co se týče samotného zpracování samotných témat písní, a to nejde jen o Dying for Love, ale i třeba o The Hand that Rocks the Cradle nebo Cross of Thorns. Ve výsledku tak ani nevadí, že se album nepohybuje v Martinově oblíbené mytogii, neboť právě díky své aktuálnosti (a to i dnes, po patnácti letech) je mnohem přesvědčivější nežli nějaký útěk do světa fantazie.

Čas: 47:34

Seznam stop:

1. I Witness
2. Cross of Thorns
3. Psychophobia
4. Virtual Death
5. Immaculate Deception
6. Dying for Love
7. Back to Eden
8. The Hand that Rocks the Cradle
9. Cardinal Sin
10. Evil Eye

Web: http://www.black-sabbath.com

P. S. Díky za něj, Gussi!