Co vše je potřeba udělat abyste se zbavili člověka, se kterým jste předtím nahráli tři vynikající studiová alba a odjeli tři celosvětová turné? Zvednout telefon a uskutečnit jediný hovor.
Přesně tímto způsobem byl po turné k „Tyr“ vyhozen z kapely BLACK SABBATH Tony Martin. Co bylo důvodem tohoto kroku? Kolem Tonyho Iommiho se mihl Ronnie James Dio, který zrovna dostal chuť natočit album s BLACK SABBATH. Další změnou pak byla další výměna baskytaristy, kdy Neila Murraye nahradil navrátivší se Geezer Butler. Poslední ve výčtu změn je pak změna na postu bubeníka - zde nezasáhl Tony Iommi, ale prostá nehoda, při které se Cozy Powell zranil a nemohl tak dokončit natáčení alba.
Faktem je, že kolem roku 1990 šla Diova kariéra tak trochu s kopce. I zarytí fanoušci už jeho tvorbu prokoukli a zjistili, že jim vlastně podává to samé v bledě modrém pořád dokola. To se projevilo i v prodejnosti alb, kdy „Dream Evil“ nedosáhlo ani na zlatou desku. V takovém případě bylo možné udělat jediné – získat novou inspiraci a trochu zviditelnit své jméno s některou ze svých bývalých kapel. No a po ruce zrovna byli BLACK SABBATH.
Tak došlo k tomu, že se ve studiu opět sešla formace Appice-Butler-Dio-Iommi-Nicholls, aby natočili album, které by navázalo na více než deset let starý počin „Mob Rules.“ Jenže deset let odstup nelze jen tak smazat a BLACK SABBATH si nemohli dovolit znít jako skupina ze začátku osmdesátých let. Tak vznikl „Dehumanizer.“
„Dehumanizer“ lze označit hned po „Born Again“ za nejtvrdší album skupiny. Má naprosto specifickou technickou atmosféru,kterou lze popsat snad jedině naprostým nedostatkem jakékoliv atmosféry. I samotné nástroje na albu zní jako kdyby je nahrály stroje a do stejné polohy se po většinu času stylizuje i Dio. Této hudební náladě pak přesně odpovídají texty alba, které jsou většinou orientované na všemožné stroje, které víc a víc ovlivňují náš život – počítače, televize a podobně.
Je zvláštní, jakým způsobem mohou být umělci vnímaví vůči svému okolí a předvídat události, ke kterým může dojít až za potenciálně dlouhou dobu. O to obdivuhodnější je způsob, jakým vystihli BLACK SABBATH v roce 1992 možné „odlidštění“ společnosti díky počítačům, ke kterému dochází vlastně až v posledních letech.*) V Computer God zachází ale ještě dále, k možné mechanizaci lidí. Tato šlapavá heavymetalová skladba by svým námětem přesně sedla i na planetu Y, o které bude mnohem později psát své texty Arjen Lucassen. V podobném duchu se nese i druhá skladba alba, střednětempá After All (The Dead), ve které BLACK SABBATH varují před ztrátou své vlastní duše.
Obdobně obdivuhodně předvídavá je i vyloženě speedová skladba TV Crimes. Zde surové hře BLACK SABBATH jednoznačně vévodí Ronnie Dio, který téměř ukusuje slova slok této písně.
Zavzpomínání na staré časy, tedy alespoň po té hudební stránce, lze cítit z Letters from Earth. Tato skladba je postavená na klasickém těžkém sabbathovském riffu, za který by se nemuseli stydět ani BLACK SABBATH v sedmdesátých letech, ani současní doommetalisté.
Současnějším kouskem je pak následující kus, Master of Insanity, Tuto po hudební stránce velmi rozmanitou skladbu BLACK SABBATH obdařili ultramelodickým refrénem, který uvádí téměř ploužákový bridge.
Dalším svižným kouskem na „Dehumanizer“ je Time Machine. Skladba, která snad byla stvořena k tomu, být ještě dlouho otvírákem koncertů BLACK SABBATH, a která tak trochu symbolizuje i BLACK SABBATH samotné – stroj času, který přináší už třetí dekádu kvalitní hudbu.
Jako spíše průměrný počin pak lze hodnotit skladbu Sins of the Father. Jako píseň sice není vůbec špatná, ale schází jí ta trocha výjimečnosti, kterou mají oproti ní navrch jiné skladby na albu.
Jediným „ploužákem“ alba je píseň Too Late, která se z potenciálně příjemného ploužáku v úvodu rozvine až v plačtivě výhružnou heavymetalovou fošnu.
Následuje svižný, vyloženě povedený kousek, nazvaný I (Já). Těžko se sice už dnes dozvíme jak a na koho ji BLACK SABBATH směřovali, nebo jestli měla být Diovou sebeironií nebo vážně myšlenou skladbou. Každopádně – tahle píseň (k) Diovi prostě sedne.
Celé album pak uzavírá skladba Buried Alive. Opět spíše nevýrazná skladba, kterou BLACK SABBATH neurazí, ale ani příliš nenadchnou.
Celkově jde opět o album, ve kterém BLACK SABBATH mění svou tvář a nabízejí opět něco jiného a netradičního. Po jemně vycizelovaném „Tyr“ přicházejí s albem s nezvykle syrovým zvukem, díky kterému získává člověk při poslechu dojem, že kapela je hned vedle něj a bicí mu stojí přímo v obýváku.
Jak už to ale u BLACK SABBATH bývá, ani tato formace se neukázala jako dlouhodobě životaschopná a ještě během turné k „Dehumanizer“ se rozpadla. Dvě příliš silné osobnosti se jmény Ronnie James Dio a Anthony Iommi k sobě nenašly tu správnou cestu ani po deseti letech, což opět vedlo k rozpadu kapely ještě před koncem turné k „Dehumanizer.“ Nicméně tomuto faktu nyní můžeme děkovat za to, že za Ronnieho Dia zaskočil na několik koncertů Rob Halford, a tak vznikly velmi raritní nahrávky, kdy klasiky BLACK SABBATH zpívá tento metalový bůh.
*) Uvědomme si, že přitom šlo o časy, kdy standardním vybavením počítačů byla příkazová řádka a její grafická nástavba jménem Windows byla teprve v plenkách. (!)
Čas: 52:09
Seznam stop:
- Computer God
- After All (The Dead)
- TV Crimes
- Letters from Earth
- Master of Insanity
- Time Machine
- Sins of the Father
- Too Late
- I
- Buried Alive
