Amesoeurs. Legenda (nejen) francouzské black metalové scény vydržela natolik dlouho, aby vydala své první dlouhohrající album a poté skončila. Banda skládající se z multi-instrumentalisty a veliké ikony black metalové scény, Neigeho, zpívající basistky Audrey Sylvain, kytaristy Fursy Teyssiera (jinak také Phest) a bicmana Winterhaltera, jenž mimo jiné hraje v další Neigeho kapele, Peste Noire. Zatímco poslední zmíněná si ještě drží jakés takés zbytky black metalového cítění, noví Amesoeurs byli mnohými očekáváni s tím, že se nejspíše, podobně jako Neigeho věhlasný projekt „Alcest“ změní v shoegaze či minimálně post-metal. Stalo se? Nová nahrávka, jež přichází 3 roky od velmi vřele přijatého EP „Ruines Humaines“ má pojednávat o temné éře industriální společnosti.
Hned první skladba, jež se na vás z reproduktorů vyvalí, „Gas In Veins“ je však typickým post-rockem v tom nejklasičtějším slova smyslu. Sice na rozdíl od zahraničních kolegů tam toliko vlivy „The Cure“ nevidím (částečně i proto, že jsou mi volní), co tam však vidím, je poměrně klasická post-rocková náplň. Pět minut jednoho hudebního motivu, který je pozvolna rozvíjen do hladka obroušenou kytarovou hradbou skončí dříve než začal, v polovině skladby dojde na jakousi bicí mlátičku, ale to je tak jediný odlesk metalu, který Amesoeurs ještě zbyl. Druhá, „Les Ruches Malades“ jako by zase vypadla z alba nějakých brit popových pohodářů. Poprvé uslyšíme francouzsky zpívané vokály basistky Audrey, která na tomto albu dostala mnohem více prostoru, než bylo dříve obvyklé. Čtyři minuty pohodové jízdy, při které se jednomu zavírají očíčka, nikam se nespěchá, jede se stále jeden a ten samý riff, prostě post-rock jako řemen. Pohodička, ale nic moc nového pod sluncem.
Trojka „Heurt“ připomíná něco jako Alcest na steroidech, s bicími sypačkami a alespoň trochu blackově znějícími kytarami + vřeštící Audrey, která se mi tedy do kontextu skladby moc nehodila (nestíhá). Vždy po minutě a půl přichází pravidelná zastávka, vybrnkávaná melodie a opět nastupují mlátičky bicích (mimochodem velmi tradičně znějících). Asi od čtyř minut se konečně dostane ke slovu alespoň trochu progresivní, avantgardní riff, který je ovšem rychle smeten ze stolu, to aby posluchače nerušil při spokojeném pochrupování.
Následující, sedmi minutová „Recuillement“ je již zpívána trochu krákoravým hlasem Niegeho, ze kterého se, oproti epčku kamsi vytratil onen zájem – Neige stále „harshuje“ pěkným způsobem, jen si nejsem jistý, do jaké míry to prociťuje, vzhledem k jinak naprosto standartnímu post – rockovému podkladu. Ptáte – li se jestli je alespoň čtvrtá skladba již něčím unikátním, musím bohužel podotknout, že nikolivěk. Pevně věřím, že na albech takových Ephel Duath najdete mnohem originálnější pasáže, přesto že poslední deskou vykročili vstříc vzorci Amesoeurs docela dost. „Faux Semblants“ je opět spanilou, středně tempou jízdou do říše snů, Audrey zpívá procítěně a pomáhá vám odpočítávat ovečky. Akordy jak od pop-rockové bandy, člověka přepadají imprese letní jízdy autem vstříc usmívajícímu se slunci. Naprostá pohodička. Slyším jakési Stereophonics, kteří se zuby nehty snaží navodit atmosféru post-blacku, tohle ovšem nemá s blackem samozřejmě nic společného. Následující dvouminutové klavírní preludium pro zesnulé „I XIII V XIX XV V XXI XVIII XIX – IX XIX – IV V I IV“ (slovní hříčka pro“Amesoeurs is Dead) vás určitě neprobudí, následující „Trouble“ je již konečně jakýmsi black metalem, hraným ovšem bez nějakého většího zkreslení. Neige zde již i řádně krákorá, riffy připomínají jejich black metalovou minulost, celý track je kvůli svým všemožným ruchům krajně znepokojivým útvarem, fanoušci black metalu mají konečně alespoň malou plochu, které se mohou chytit.
Blýská se na, pro metalové fanoušky, lepší časy? Ale kdež, následující „Video Girl“ má nápadně blízko ke „Cornflake Girl“ popiny Tori Amos, opět se tak jedná o regulérní brit pop. Posluchač opět usíná, následující „La Reine Trayeuse“ je navíc tím samým v bledě modrém – pomalé akordy, Audrey procítěně, ale monotónně zpívá francouzský text, tentokrát ani žádné odklony v tempu, pohodové kytary, které občas poněkud ujedou k mollu, to aby snad nebyly úplná popina. Přichází předposlední, titulní track stejnojmenného alba, „Amesoeurs“. Čtyři minuty pohodové poněkud rychlejší post-rockové s chytlavými vyhrávkami a ženským zpěvem – spokojené pochrupování pokračuje. Ke konci se skladba dostane alespoň k nějakému drivu, ale bohužel kapela ani jednou za skladbu nezmění titulní riff, takže jsou to prostě 4 minuty o tom samém. Nevadí? No však se spí..Poslední, zdánlivě jedenáctá kompozice „Au Crépuscule de Nos Rêves“ je tak dlouhým útvarem jen zdánlivě, po poměrně klasickém post-blacku, který není skutečně ničím novým totiž nastoupí asi pět minut ticha a poté jakási konečné industriální ruchové „techno“, které podtrhne vlastně to, co jsme slyšeli. Poukáže na to, že nové album je vlastně bezzubé jen zdánlivě, že pod tou pop-rockovou slupkou se skrývá něco víc..
Mno upřímně ani po několikerém poslechu se mi osobně nic tak znepokojivého neodkrylo, velké části našinců navíc texty houby řeknou, za předpokladu, že neumí plynně francouzsky (a je líný číst texty), naopak za mou osobu mohu toto album vřele doporučit k ničím nerušenému spánku. Usnul jsem již u Alcest (tehdy na klávesnici, přiznávám), usínám i u prvního a (možná) posledního počinu Amesoeurs. Světem v současné době otřásá obrovský hype, jako je tomu u všech Neigeho projektů, black metaloví fans se bouří, co to sakra je, příznivci alternativy si mnou ruce, jelikož Amesoeurs nehrají špatně. Mají svůj koncept, mají i rámec. Nemají sice nic moc společného s metalem, ale to není pro spoustu posluchačů překážkou.
Hudba není nijak originální, je „standartně“ složená, často pak dokáží Francouzi vykouzlit pěti minutovou skladbu takřka z ničeho. To není zas nic tak neobvyklého, vzpomeňme na „Suvenýry“ a hned nám bude jasné proč. Z mého pojednání mohlo mnoho čtenářů získat pocit, že mne nahrávka vůbec nebavila. Ano, to je pravda, trochu nerozumím tomu, co je na této bandě zvláštního, ale vím, že podobným způsobem se přistupuje ke všem kultovním formacím. Amesoeurs berte jako kultovní shoegaze(post-rock), se skutečně miniaturními odlesky blacku či avantgardy, jejichž album si užijete, pokud chcete relaxovat, nebo spát. Jedním slovem OK, pokud se ještě dají dohromady a vydají další „spací“ album, budu jen rád. Pokud ne, post-rocku je tak jako tak habaděj. Pro skalní příznivce metalu a obdivovatelů staré Niegeho tvorby za 6, pro rockery a posťáky klidně i za 8.
P.S.: Neige ohlásil na letošní album nové CD Alcest. Polštáře vztyč!
Čas: 58:19
Seznam skladeb:
- Gas in Veins
- Les Ruches Malades
- Heurt
- Recueillement
- Faux Semblants
- I XIII V XIX XV V XXI XVIII XIX – IX XIX – IV V I IV
- Trouble (Éveils Infâmes)
- Video Girl
- La Reine Trayeuse
- Amesoeurs
- Au Crépuscule de Nos Rêves
