Již léta bez Maxe Cavalery, s adekvátní náhradou, Derrickem Greenem, čerstvě bez bráchy Igora, ale zato s výtečným Jeanem Dolabellou, bubenickým nováčkem v dresu (brazilsko)-americké mašiny, která se již delší dobu stará o to, aby se nezapomnělo na mnohé šlágry a aby vzkvétaly nové, byť jich novinka A-lex na první poslech příliš nenabízí.
Po zneklidňujícím intru se rozezvučí novinka Moloko Mesto, která udává svižné thrash/punkové tempo a nezpochybňuje ani vteřinu; výborný zvuk, hudebníci ve fyzické i technické kondici, prostý světelný park, kterému dominují především žlutá a zelená. Sepultura volí především svižné thrashové fláky, jak tomu bylo i naposledy na Masters of Rock v roce 2007. Derrick potvrzuje (dokazovat již nic nemusí), že naděje do něho vkládané před vznikem řadovky „Against“ nebyly ubíráním se do slepé uličky. Jeho charisma, a především barva hlasu a pěvecký styl dotvářejí auru výjimečnosti, aniž by tuto ztratili s odchodem tehdejšího leadera Maxe. Čitelné Andreasovy riffy zemitě hnětla Paulova masivní basa, jejíž podpůrný úděl zcela pevně držel pasáže skladeb v místech, kterým trumfovala nezaměnitelná sóla Andrease Kissera. Okouzlující komplexní Jeanova práce, jehož snahu tu a tam podpořil Derrickův tympán, přiváděla v úžas, a v sále Masters of Rock Café šla rtuťová hladina teploměru kvapíkem nahoru. V závěru téměř dvouhodinového vystoupení zazněly povinné „Refuse, Resist“ nebo „Territory“, aby vrcholnému okamžiku s odstartováním „Roots Bloody Roots“ připravily už tak notně předehřátou pec, jenž s posledním tónem této hymny vyhasla a nechala účastníky klidně se rozejít do zasněžené noci.
Na evropském turné sekundují Sepultuře rakouští The Sorrow, kteří mají našlápnuto jako málokdo v Evropě. Systematickému metalcoru vetkli svou tvář, která sice na desce pošilhává po leaderech Killswitch Engage nebo As I Lay Dying, přesto disponuje rysy, jenž tvoří celek s vlastním DNA, byť nelze přeslechnout, kdo jim poskytl styčné body. Živě absolutně uspokojivá parta, jenž z pódia míří především do srdcí otevřenějších metalistů, jimž současná mutace metalových odnoží a hardcoru dělá radost. Psát o energickém, na výbornou odehraném vystoupení, je jako sdělovat, že po hlavních zprávách přijde na řadu sport a počasí. The Sorrow již u nás hráli např. na Masters of Rock, věřme tedy, že se opět vrátí i do naší vlasti. Leccos slibuje v těchto dnech vydaná nová, v pořadí druhá deska. Doufejme, že jsme je neviděli naposledy, jedná se totiž o formaci hodnou pozornosti.
Než-li přistoupíme k nijak překvapivému závěru, vzhledem ke kvalitám obou kapel, pro pořádek je nutné zmínit, že zdařilému metalovému (vy)dýchánku předehřívali X-Core, kteří utrpěli výsledným zvukem, jemuž pult mistr nedopřál sytosti, čitelnosti ani čistoty. Na celkovém zážitku se ovšem X-Core příliš nepodepsali. Důraz byl kladen především na Sepulturu, která nezklamala a dostála pojmu legendy, a zahraničního předskokana (The Sorrow opravdu stáli zato). Jak Sepultura, tak The Sorrow měli výtečný zvuk – chvályhodné. Príma večer v adekvátním klubu. Tak to má být!
