Italské vizionáře z Ephel Duath jsem, pravda, nikdy nijak zvláště nemusel. Možná za to mohl pro mne poněkud nesrozumitelný kód, v jakém byla jejich muzika posílána do světa, posledním počinem, který mne přiváděl do varu byla snad „Rephormula“ z roku 2002, což je tedy již opravdu hodně dávno. Od té doby jsem však slyšel značnou řádu kapel, a také se čím dál více snažím přistupovat k hudbě poněkud méně omezeným způsobem, takže jsem doufal, že na letošek naplánovaná novinka „Through My Dogs Eyes“ mne opět dostane. Jedná se totiž o ukázku hudební imprese, jakým způsobem může být náš Svět viděn z perspektivy psa. Proč ne, říkám si. Kapela v minulosti již více, či méně úspěšně simulovala hudební svět očima malíře a jeho palety. Tak hudební předsudky stranou a jde se na to.
Ihned první, dvouminutová kompozice nazvaná „Gift“ na nás dýchne spojením jazzu, post – metalu a jakýmsi kompozičním vzorcem (ve slokách) sourozeneckého projektu The White Stripes. Hlavně ve vokálech. Společně s kytarami trochu ve stylu country je to přesně to, co umí Ephel Duath nejlépe. Hudební maglajz. Nevěříte? Věřte. Dvojka „The Promenade“ začíná opět experimentálně – absencí jakýchkoliv metalových riffů je spíše jakousi uměleckou avantgardou. Čisté, šeptavé vokály Luciana Lorusso Georgea (který kapelu po nahrání tohoto alba opustil), takřka popový refrén, různé kytarové efekty (reverby, echa) na čistých kytarách, jazzové vyhrávky, minimálně zkreslené, povětšinou hardcore kytary. Po původním post-blackovém feelingu jakoby se opět zem slehla. Délka skladeb: 3-4 minuty což je ve výsledku trochu méně než dříve, ale stále ve stylu "ED"
Trojka „Breed“ představí ve druhé půli skladby kapelu v prog metalovém stylu (poprvé na albu skutečně slyšíte čistě metalové prvky), které jakoby si chlapci půjčili od kapel Tool či Porcupine Tree. Do toho občasně jakési metalcoreové štěky, následované vokály jak z alba techniků Meshuggah. Trojka pomalu doznívá a já skutečně čekám, co přijde teď. Čtyřka „Silent Door“ a její počáteční riffy mi zase evokují post-hardcore ve stylu „At The Drive-In“, poté nastupují jazzové atributy a „pseudo“ metalový podklad. Je to šílené, ale docela zábavné. Prostě další placka Ephel Duath
..
Bubeník Marco Minneman opět ukazuje svou neuvěřitelnou flexibilitu, je totiž nájemným muzikantem, který se neštítí žádného hudebního stylu. V jeho portfoliu je spolupráce s legendami z kapely Franka Zappy až po turné s Necrophagist. Šikovný chlapec a unikátní jazzový styl bubnování ve správném poměru s hc vzorci je skutečně parádní. Kytary obsluhuje jako vždy ostřílený experimentátor Davide Tiso a jeho styl bezpečně poznáte. Ten jediný se totiž nijak zásadním způsobem nemění.
Každá skladba na albu je něčím zvláštní, nestane se, že byste se při poslechu jen na okamžik nudili, současně se však vaše mysl vlivem hudby zatoulá někam mimo naši realitu. Těžko se to popisuje, a i když melodie jsou občas trochu repetitivní, musíte zkrátka pochopit, že Ephel Duath jsou jazzem a fúzním myšlením nasáklí skrz naskrz. Rozhodně jsou jejich postupy velice zajímavé a pokud se neštítíte slov post, jazz či progressive, nebo rovnou „Ephel Duath“, bude se vám toto koncepční album líbit. Black metal již zde samozřejmě nehledejte, na to máme (Re)phormulu, tohle je už čistá fúzní avantgarda se zablouděním do stylů, které by vás tedy skutečně kombinovat nenapadlo. Za zmínku rozhodně stojí parádní post- rock/metalová „balada“ „Guardian“, která je od minuty své stopáže přístupná dokonce na první poslech, což jsem tedy docela čuměl. Právě ta ukazuje, že chlapci stále umí. Není to sice song roku, ale rozhodně, když už kvůli ničemu jinému, tak tento jazz/avantgardní útvar kombinovaný s classic rockem (!) doporučuji vyposlechnout. Důkaz, že originalita v muzice stále ještě zcela nevymizela.
Ano, inovativní, pravda, ale i přesto se chlapcům tento styl vyplácí velmi střídavě. Stále si nemyslím, že by jejich postupy byly vyladěny k dokonalosti, přechod od melodiky k jazzu a naopak se občas poměrně zadrhne, samozřejmě je možné, že to je způsobeno pouze útržkovitým a impulsivním „sepínáním“ buldokova mozku. Či mozků autorů. Uvidíme, jak se s tímto autoři poperou na příští nahrávce. Pokud jste však fanoušky hudby Ephel Duath a stále vás baví jejich výjezdy do jiných sfér bytí, s dobrým zvukem a zajímavými muzikantskými výkony, které jsou stále zasekávány a rozvíjeny, je nové album přesně pro vás. Od minulého zářezu se sice liší hodně (jiná atmosféra a nižší podíl psychedelie), ale stále je to ta kapela, kterou znáte a máte rádi.
Fandové přímočařejší a méně „přemýšlivé“ muziky, kteří mají rádi pořádné klepačky se musejí samozřejmě poohlédnout jinde. Pro mne zajímavá fúze a rozhodně muzika hodna poslechu. Minimálně jednoho.
Čas: 32:18
Seznam skladeb:
- Gift
- Promenade
- Breed
- Silent Door
- Bella Morte
- Nina
- Guardian
- Spider Shaped Leaves
- Bark Loud
