Deadlock. Kapela zatracována i chválena. Kapela, spojující dohromady nespojitelné, kombinující nezkombinovatelné. Riffy jako Dětí od jezera Bodom, growl podobající se Benjaminu Hillekovi z Neaery, ženské gothické vokály, úlety kamkoliv. Letos vydala kapela novou desku a naším úkolem je podívat se, jaká matlanina z toho zase vznikla.
Inu, slušně velká. Kapela opět překročila svůj stín a vytvořila další dort pejska a kočičky ve kterém snad chybí jen správná porce melodického speed metalu. Hned první skladba „The Morribund Choir“ je totálním techno vypalovákem, po kterém na většině tvrdých alb přichází grind ostrý jako břitva. V případě Deathlock je to jinak. Hned otvírací riff s pískletem jako okopčeným od finských Children of Bodom, s teatrálními blasty a „blackovým“ (fakt v uvozovkách) zpěvem nenechají nikoho na pochybách, že kapela je německá. Jistě, Německo má dost kvalitních spolků, jejich deathcore v současné době předstihuje snad i samotnou kolébku stylu, USA, ale tohle je přesně to, co na Německu nemám rád. Dokonce se mi za ty roky podařilo si pro tento typ hudby vytvořit novou škatuli:papundekel metal.
Prostě vezmeme všechno co mají všichni rádi a uklohníme jeden ooobrovský Eintopf. Neštítíme se ničeho emo, blemo, je to úplně fuk. Při poslechu tohoto alba (a že jsem ho překroutil, ač nechtěně, asi 4x, než jsem dospěl k tomuto hodnocení), nejde, než si nepředstavit aktéry nahrávky oblečené do klaunských kostýmů a masek, jak hrají o přestávce hokejového zápasu kdesi v hale Eisbären. A to ani v nejmenším nepřeháním. Proč je to taková síla?
Inu představte si ten nejtrapnější možný druh melodického death metalu, s melodiemi jak od Iron Maiden, zpěvem kdesi na pomezí blacku a deathu a do toho všeho piští jakási dívčina(Sabine Weniger). Sabine je skutečně Weniger, její hlas mi přijde neskutečně otravný, dost špatně snese srovnání s jinými ženskými vokály v melodeathu, například v Dark Tranquillity či snad i těmi In Flames (byť se mi ani v nejmenším jinak nelíbí). Již minulé album Wolves mi přišlo hodně špatné, letos se však cirkusácká image ukázala naplno. Věřím, že naživo to hodně lidí bude bavit, já bych osobně odešel tak po třetí skladbě někam na pivko, spíše však domů pustit si pořádnou hudbu. Hodně skladeb má emo začátek, tklivá kytara, asi máme brečet, do toho opět nějaké elektronické ruchy.
Produkce je fajn, občas jsou kytary taky fajn, celé je to ale takový cirkus, že jsem tomu nevěřil snad jedinou notu. Pravda, usnul jsem sice až u páté skladby, ale usnul jsem. Ihned po probuzení jsem se s nadšením jal doposlechnout zbytek, jestli jsem náhodou nebyl na kapelu moc tvrdý.. Ani ne. Stále jsem slyšel tu hroznou nudu a zároveň „iluzi pohybu“, která z nahrávky čiší. Z lepších momentů lze vypíchnout technické sekce v šesté „Fire At Will“, vlastně lze těch pasáží bez zpěvu vypíchnout docela dost.
Slyším v deváté skladbě "Dying Breed" mnou tolik „milovaného“ lamače dívčích srdcí Christiana Ălvestama? Je ironií, že jsem od první skladby čekal, jestli ho tam náhodou někde neuslyším.. Přiznám se, že jsem byl velice překvapen, když mi zazpíval do ouška tak pěkný refrének.
Inu, v záplavě vší té hudby, co se na mne tento rok valí (a to již pomalu doslova) jsem shledal, že Deadlock opět splnili svůj účel. Věřím, že deska bude mít velice solidní prodeje a mladším ročníkům jistě srdíčko zaplesá. Je to mladé, je to dravé i hravé. Ovšem v kontextu s kapelami, co hrají skutečně srdcem a nepotřebují na to milion odlišných vokálů kapela poněkud zaostává. U mě tak na 6.
A btw: Ani ten cover krajanů Crematory nic moc.
Čas: 46:39
Seznam skladeb:
- The Moribund Choir vs. The Trumpets Of Armageddon
- Martyr To Science
- Slaughter's Palace
- The Brave / Agony Applause
- Deathrace
- Fire At Will
- Seal Slayer
- Manifesto
- Dying Breed
- Altruism
- Temple Of Love
