Tak jsem se mrknul do své složky a hle – This or The Apocalypse, tedy deska, která se mi dostala do sluchadel hned po posledním albu českých X-Core. „Zatraceně, tohle se mi líbí sakra víc,“ řekl jsem si hned při první skladbě. Ten perfektní technický bordel (v dobrém slova smyslu) co se mi znenáhla vyvalil do uší, mne přitiskl do sedadla. Předem, metalcore je styl, který normálně s klidem v srdci přehlížím, když už, tak si maximálně poslechnu nějaký ten melodeath, ale tahle kapela ukazuje talent tak silně, že nelze než se uklidnit a nevynášet nějaké předčasné diskriminační soudy ohledně jejich hudební škatulky.
Jsou „This Or The Apocalypse“ metalcorem? Bezesporu, ale rozhodně ne takovým, jako Trivium či Avenged Sevenfold. Pravda, k těm Sevenfoldům mají v určitém slova smyslu blízko, ale pouze v některých málo melodických linkách, zbytek se nese v techničtějších vodách August Burns Red či Buried In Verona. Zapomeňte na čisté vokálečky jak odněkud z popového albíčka, tahle deska mne hned od první noty svou nasraností a technickou vyzrálostí dostala do kolen. Pensilvánští chlapci razící heslo:“Volové co stále počítají do sedmi“(ačkoliv jich je pět) umějí rozjet solidní metalcorové peklo (pokud se to tak dá říct) ve stylu starších Unearth, ovšem s tím, že zůstávají techničtí.
Pravda, opět nic nového, ale tempa se chlapcům zatraceně povedla, často se na albu nacházejí nejen zajímavé breakdowny, ale i sakra velké množství polyrytmů, které se mi, v tomto podání, líbí. Melodie sólové kytary vám v hlavě (hned ve druhé skladbě Monuments) rozezní mnohdy docela slušný cirkus, mně osobně se palice motala nejednou. Doporučuji poslouchat ve sluchátcích pouze, pokud vás nebolí hlava, jinak by z toho jednomu nemuselo být právě dobře. Klasický ukřičený hardcorový vokál s absencí jakýchkoliv pokusů o melodeathový murmur, v tomto jsou tedy chlapci zapuštěni v metalcoru poměrně hluboko. Ironií je, že právě klukům z X-Core, které jsem recenzoval hnedle před tímto počinem, bych Američany na poslech více než doporučoval. Takhle nějak se valí moderní nátlaková muzika s inteligentním přístupem. Tedy, ta chvíle, kdy jsem proklínal, že musím recenzovat dva metalcorové spolky za sebou trvala jen pár minutek.
Hned druhá skladba v pořadí mne totiž přesvědčila o kvalitách bandy, kterou mám před sebou. Sama kapela se na stránkách přirovnává k Meshuggah, nevím, proč se zrovna všechny moderní kapely odvolávají na tyto mentory, ale to nám může být celkem ukradené. Technické to je, sice spíše ve stylu Textures než švédských legend, ale dejme tomu. Protože melodie jsou všudypřítomné všude, někdy se dokonce promění až ve kruhové(nevím jestli pro to existuje vůbec nějaký termín, typický příklad kruhové melodie najdete v „Death In Fire“ od švédských Vikingů Amon Amarth). Jak jsem naznačil na začátku, nacházíme se na albu technického marasmu, kde si každá kytara v každou vteřinu skladby může udělat co ji napadne a vy proti tomu nemáte vůbec šanci cokoliv podniknout. Přiznám se, že jsem se velice rád nechal volně unášet na proudu takto svérázné a velice zajímavé muziky, a po celých 40 minut jsem, až na malé výjimky, neměl naprosto žádné výhrady proti tomu, co slyším. Naopak, byl jsem velmi překvapen, jak moderně a technicky se dá dnes hrát, když má kapela dostatek invence. Nazvučení zní velmi vyspěle, skutečně nenacházím výhrad, snad jen, že kytary jsou přeci jen mírně přetreblované (rozuměj – moc „nahoře“), ovšem bicí a basa tvoří krásný basovaný spodek, který dobře kontrastuje s kvičivými kytarami. Radost poslouchat.
Člověk by skutečně nečekal, že se mu tolik techniky najedou může líbit, ale toto album (snad to bylo i tím občasným závanem post-metalu) mi jednoduše sedlo. Mnohým se asi líbit nebude, budou to považovat za jakési taháni trika stylem: „Hele, já už umím hrát víc než tři akordy“, ale mně se líbí, když hráči předvedou, co v nich je. Co dodat? Na debut velmi slušné, chlapci!
Čas: 41:07
Seznam skladeb:
- No Horizons
- Monuments
- Two Wars
- We Are Debt
- Geist
- Architeuthis
- The Polymath
- Memento Mori
- Mauna Kea
- Elegiac
