Nebudu zbytečně zdržovat cestopisným úvodem, jak, kdy a čím jsem jel, protože na tom nesejde. Neopomenu ovšem úvod do deště, který trápil první tři kapely pátečního dne. Když jsem totiž přijel do Fulneku, již z dálky se stahovala mračna. Do Jerlochovic je to zhruba pětadvacet minut chůze. Vysloužil jsem si takových 40, než začalo opravdu pršet. V rychlosti jsem stačil postavit stan a navléct se do pláštěnky. Plán byl nasnadě: projít vstupem, koupit pivo a šupem k nejbližšímu suchému místu, v němž se seznámím s účastníky, jež mi předkládal program, který pořadatelé rozdávali u páskování návštěvníků. Jako holoubci s návodem.
Za kdovíkteré kapky začíná nášup Terror Bombing. Špinavým crust punkem potěšili snad jen ortodoxní. Nepřesvědčivý zpěvák sešlápnutý plynový pedál brzdil – rytmická nepřesnost ryčných vpádů mrzela. Průměrnost rozmělnili dark emo songem v závěru, jenž se stylově vymykal a paradoxně potěšil. Možná jen nemuselo pršet, jinak ale sympatičtí kluci. Užívali si své účasti. Kamarádi od deště pod pódiem zrovna tak.
Následující, pro mě neznámá, brněnská squadra Sic.Engine razila emo metalovou cestu. Působila sebevědomě, a to hrála živě poprvé; klobouk dolů. Screamo manýry vylupující se z devadesátkového nu-metalu ala Crashpoint nenašly obšírnější pole dopadu. Příslibem budiž vášeň čnící z přístupu. Pokud kluci neusnou na vavřínech…
Následující Psychic Dependence zvyšují zájem festivalové chásky – právem. Dynamickým crossoverem na technicky nadprůměrné úrovni s nadhledem útočí na nyní již početnější dav, čímž notně zvyšují laťku, kterou již v průběhu večera podlezou jen Kriegopfer. Anglofonním Psychic Dependence chybí výraznější tvář, možná i větší důraz na písničkářství. Mým výtkám se nádherně vymkla skladbička, jenž jako jediná oslovila mateřštinou. Jejich produkci shledávám v podstatě jako opravdu hodnou zájmu a veskrze povedenou, jen mě trápí jistá zaměnitelnost.
Původně třetími na placi měli být Psycho Radio, kteří tenkrát ještě nebyli na místě, tudíž za ně zaskočili Psychic Dependence. Trojčlenná sestava ze sebe vydala muzikantství za kvintet. Pestrá aranžmá, výborná variabilní kytara, tah na branku a jištěná rytmika, která se extrovertnímu kytaristovi směle vyrovnala. Hard rockový vzorec vystavili na crossoverovém základě, na nějž poukazovala především vynikající slapová basa. Psycho Radio jsou hudebníky k pohledání. Pro zkoumavé ucho potěšením. Vynikající sóla vystřihována z rozvinutých muzikantských nápadů, mezi kterými poletovaly příjemné melodie. Šťavnatý a zábavný rockec, nikoliv akademické study, což je přičítáno k dobru věci. Bavil jsem se!
Poté se sakra přitvrdilo! Cerebral Turbulency neponechali vokální flek osudné náhodě a místo Robinovo obsadili plnohodnotným „řevniválem“. Původním songům zachovali důstojnost, protože řev byl vždy doménou Cerebralů. Taktéž výborná souhra muzikantů i bubenický výkon. Moderní odbrzděný grind core zachoval letitou fazónu, které není těsno v náručí drum´n´bassových samplů (ty živě neuslyšíte – kluci hrají bez mašinek) ani ve společnosti etnických menšin (cikánský text jedné ze skladeb). Živelná show a tučný zvuk jen upgradovali odehrané songy, jenž potěšily mnohé posluchače.
Prvním zahraničním vystoupením jsem byl lehce zklamán. Kriegopfer podřídili svým progresivním choutkám švih a živý sled celého koncertu. Krkolomné a rytmicky náročné skladby nedokázali přizpůsobit velkému pódiu. Intimní a soustředěný hudební tok se neposlouchal nejhůř a dle slov jiných účastníků festivalu i se zájmem, jenže v mých očích docházelo na pódiu k příliš vroucně přijímanému smyslu pro detail, kde pro sám strom kluci nepostřehli les. Možná zde zafungovalo i přísloví „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá,“ kdy podceněním hudební náplně a následným zjištěním, kolik úsilí mě bude stát poslech těchto hard corem odkojených matikářů, došlo k mírné rezignaci z mé strany v důsledku nepříliš mile stráveným chvílím s kombinujícími Maďary. Čekání na příští kapelu jsem si zpříjemňoval v drum´n´bassovým stanu, jenž tvořil druhou stage festivalu.
Když jsem se vrátil, pódium již patřilo skrz fandy dobře přijatým milovníkům 90´crossoveru, Need Of Activity. S nimi se dostavil snad nejlepší zvuk, jaký byl v pátek ke slyšení, a ten již nepolevil. Pokud někdo rád kapely jako Rage Against The Machina nebo Faith No More, musel být u vytržení. Parta zkušených harcovníků rozskákala a rozpařila lidi, aniž by sáhla k rafinovaným pózám či show ve slušivých oblečcích. Jedno z nejpřesvědčivějších vystoupení, které postrádalo mouchy, byť dnes mladé kapely sázejí nejen na hudební úroveň a přesvědčivé hodnoty, ale i to pozlátko, které kolikrát zpochybňuje hloubku. Čímž chci naznačit, že o naprostý vrchol večera se postaraly další dvě zahraniční party, kterým chyběla spíš větší invence účastníků pod pódiem než cokoliv, co nabízely z patra.
Vídenští Only Attitude Counts předvedli, jak se má hrát pořádný old school hard core ala Agnostic Front. Shodou okolností jsem měl nedávno tu čest vidět americké ikony v Uherském Hradišti, a přestože jsem byl s koncertem spokojený a ani by mě nenapadlo tyhle dvě party srovnávat, již pouze z důvodu kultovních otců, jenž přenesli své pojetí ostré muziky na mnohé syny – taktéž Only Attitude Counts -, nedá mi nesdělit, že jsem se přece jen s Rakušany bavil lépe. Nejspíš půjde především o kouzlo daného okamžiku, ačkoliv Only Attitude Counts si opravdu zaslouží případnou polemiku. Nejspíš by jim kultovní status Agnostic Front nedovolil, než tiše kráčet ve stínu, byl by se jal někdo rozpoutání diskuze, nicméně, energickým, stylovým a přímočaře chytlavým hardcorem určitě milovníky žánru neurazili, ba spíše pořádně nakopli, neboť se opravdu jednalo o velmi sympatickou a živelnou zábavu. Jen ti lidi se ne a ne chytit.
Polsko nabízí stabilně kvalitní punkové a ska kapely. Ať už Akurat nebo Plagiat199, které si už našly české posluchače, tak i zástup dalších, kterým se prozatím překročit hranice příliš nepodařilo (Alians, Armia…). Na Fulnek festu jsme se měli možnost seznámit se Zabili mi zolwia, kteří tradující se standard potvrdili do puntíku, na což velice kladně reagovala početná část tanečníků. Druhý den se dalo potkat i několik vlastníků trička s emblémem kapely, tudíž ohlas můžeme označit za značný. Technicky na vysoké úrovni, melodický, hitový, širokospektrální ska punk rozpohyboval snad všechny přítomné, nepomýšlím-li na striktní tvrďáky, ignoranty, ortodoxní příznivce jediného žánru, kde přes cokoliv rozdílného prostě nejede vlak apod. Zabili mi zolwia se na open air festivaly náramně hodí. Kapela se odporoučela s Veni, Vidi, Vici na rtech min. devíti z deseti rozzářených obličejů. Doporučeno nezapomenout!
Pro koho ještě nebylo vymalováno, mohl jít pařit do drum´n´bassového tentu, nebo si ujet na BaBaYaBa, v níž jsem rozpoznal nového řvouna Cerebral Turbulency. Tato obskurní konečná stanice vypalovala lampy a pomyslně likvidovala generátory kombinací death/grindu a tvrdé elektroniky (nechyběly breakbeaty ani studené EBM tucání, či až industriálně noisové harašení). Hlavní aktéři BBYB, s maskami zakrytými tvářemi, vypadali jako by se uvolnili z ringu mexických zápasníků Lucha Libre. Vlastně i ta produkce zněla jako předstíraný mord. Mlátička pro otrlé, která však v jednu ráno měla své trýznivé kouzlo. Šlehání bičem a sténání ovšem nebylo slyšet, byť do stanů v okolí jsem nenahlížel. A kdo ví, k čemu mohli tito psychopati své ovečky vybídnout. J Každopádně pěkně zprasené Ministry se špetkou tekkna. Extrém!
Druhý den začínal hudebně v pravé poledne. Go Pape padli výborně v přidělený čas. Jelikož jsem se potřeboval dát do kupy po minulém dni, odeznívala jejich tvorba s oddalujícími se kroky, směřujícími k fulneckému náměstí, hospůdkám a restauracím, kde jsem za absence pětatřiceti minutových rychlokursů Depresy Mouse a Ex-Lex poobědval a vypil pár škopků. Zpátky jsem se vracel již za mírnější instrumentální produkce Slow Tension, abych se vzápětí věnoval grindcoreovým Critical Madness.
Šumperské jsem měl možnost vidět již podruhé, a opět mě jejich tvorba příliš neoslovila. Jejich grind zní z debutu „Killable“ mnohem přesvědčivěji. Sympatická je snaha o oslovení publika ve věcech sociálně-kritických. Jinak se skotačivým pohybem bavili převážně punks a undergroundoví metalisti, kterým tato forma docela sedla. Na pár zajímavých riffů spíš klasika, která oslovené neurážela. Jelikož bylo sluníčko ještě hodně vysoko, nezaujaté ani nemrzelo, že se s podobnou notou setkávají hned poté znovu.
Škoda 120 hraje již 12 let. Jejich grind hard core nabral ještě mnohem víc na intenzitě i přímočarosti. Dva vokalisté rvali ryk vpřed, rytmus švihal jako jazyk Scatman Johna. Prostě krátce, rychle, zběsile a opravdu vysokotlakově předložené letité songy této stálice českého androše zaplavily areál, budiž tak ryzím hyper splaškem, jakéhož si mnozí z nás dozajista rádi vychutnali mezi v programu se stupňujícími hardcore a punkovými spolky.
Dostalo-li by se Sakumprásk přívětivějšího času, sklidili by na beton stejně jako Zabili mi zolwia v pátek. Vpravdě nezněli tak jednoznačně – výborně -, nikoliv však slabě. Jejich status doplul k nadprůměrnému horizontu, odkud se již mnohem přesvědčivěji oponuje nudě. Zvuk akordeonu a saxofonu dekoroval hutný punkový sound, z něhož se v rytmech ska vynořovaly fajn melodie i harmonický vokál. Jednoduše: ska punkový rej s čichem na hity, který sice ještě potřebuje trochu času, ale má našlápnuto oslovovat ve velkém. Jen to chce ty správně znějící písničky a slogany, které dopnou formu.
Vzápětí si pošmákli milovníci emo hard core. Uřvaný vokál, výborné, detailní, byť špinavé kytarové linky, spíš grind metalová práce s rytmy a komfortní temná nálada. Neskrývám, že mne zaujala především kytarová stavba na bubenických základech. Trojčlenná sestava slovenských Madcult dokázala na 40 minut zatajit dech. Jejich tvorba spíš patří do malého punkového klubu, a přec si poradili s mraky nad hlavou a dokázali zaujmout. Osobně si dovolím kluky vyznamenat, a těm, kdož je ještě neznáte, doporučuji. V této kapele jsem si našel soukromý objev festivalu.
Ihned nato učarovali N.V.Ú. Parádní letitý punk rockový výlet. Chlapům jde už určitě na čtyřicítku, proto ani nepřekvapí punkování známé z desek Ramones apod. Leč kdo by čekal nějaké tatíky lapající po dechu, pěkně by se napálil a asi probral z plánované letargie. Chlapi nahustili své náramně životaschopné melodické hity, vyplňujíc celou hrací dobu. Jednoduše, ani nedělali pauzy; nepřetržitý tok parádních skladeb. Jedna z nejprofesionálnějších punkových band v republice. Kdo se v tu dobu nebavil, ten buď nemá rád rockec jako takový, anebo řešil nějaký mindrák. Koncertní jednička nezklamala, ba polila živou vodou. A že neměla kotel jako třeba Zabili mi zolwia, přičítám poměrně brzké době hraní - kolem osmé večer -, kdy se plašší z nás ještě stydí předvést se v netypických kreacích.
Další z hostů, polští Faust Again, zamotali hlavy svým metalcorem vcelku solidně. Snůška metalických riffů, nekompromisních rytmických salv a nenávistného ryku postrádá vícero rozpoznatelných sekvencí, ačkoliv najdou-li se takové, Faust Again nebrečí, nelitují se, nevzlykají. Na Fulnek festu zahráli sopečně – bouchali, žhnuli a zahlazovali magmatem. Otevřeli epickou „fontánou“, očekávaným vzorkem z nového alba; promyšlenější věc, jíž živě chybí klávesy. Někde mezi zavřenými dveřmi, škvírou a Budulínkovým prstem zazněla i povědomá melodie – v závěru se totiž většinou dostává hitům. Příjemné vystoupení, kterému se ovšem nedostalo přílišné odezvy. Nebudu zapírat, že i já je trochu odzívnul.
Stejně tak Deaf 99. Živě poctiví, motoričtí, jenže nezcela efektivní. U každého koncertu jde i o rozpoložení. Taky kapely mají své dny. A posluchači? Jakbysmet. Proto i jejich thrash coru - objektivně vzato - v podstatě nebylo co vyčíst, jen na ten standardní feeling bylo už moc pozdě. Všechny ty stopy po Machine Head nezažene jen grindová vsuvka. O to nic, o vzory nejde, prostě jen chyběla jiskra. Jako kdyby křemeny křesal, a ne a ne zažehnout. A když jiskra nepřeskočí…
Nejspíš jsem očekával příliš, anebo byl unaven, protože ani o následujících Crushing Caspars nenapíšu kdovíjakou story. Kluci schnitzelovití pumpovali do lidí hardcore newyorksky. Zaznělo i něco od Agnostic Front. Poctivost, šlachovitost, upřímnost, zdravý elán, sympatické vystupování, toť charakteristika jejich vystupování. Sehraná parta užívajících si chlapů, z nichž bylo opravdu cítit, jak ten svůj hardcore milují. Žádné pózy, ale taky nic nového pod sluncem.
Komu sobotní nášup nestačil, mohl se ukojit – stejně jako na BBYB v pátek – s M.A.C. of Mad. Ty jsem bohužel neviděl. Pak již šuměly lesy a houkaly sovy.
Příjemný festival, jemuž určitě v budoucnu pomůže větší návštěvnost. Program byl dosti zajímavý, pivo teklo, vege nevege papání se vařilo, stanové městečko sice ve stavu hibernace, ale nakonec ukázalo, že i dosti přespolních zavítalo, počasí vlastně nakonec taky vyšlo, no a Fulnek to vše jistil z povzdálí. Takže příští rok? Klidně!
