Klub Mír je takovým vesnickým kulturákem, lidovým nebo dělnickým domem. Neironizuji, ale snažím se pojmenovat sál s vysokým stropem i pódiem a cihlovou zástavbou. Zespod parkety; trochu jako více opotřebované olomoucké AMC. Pěkná hromádka lidí, kvalitní soundsystém a většina v očekávání pořádného HC koncertu – newyorkského diktátu, kterému předtopily dvě milé partičky.
Belgičtí Do Or Die se do svého vystoupení opřeli od začátku. S jednou kytarou, zato s dvěmi hrdly předvedli show v peřejích metalického hard core. Příjemné hybné riffy, mohutný zvuk a chlapácké vyřvávání, a to za členité bubenické hry. Evropané podali tento večer svůj hard core asi nejtvrdším způsobem. Ve vokálech sáhli i k deathovým projevům, na což se kytarista nebál projevit i riffem až blackového zabarvení. Do Or Die výtečně připravili pódium následující kapele, která však v Uherském Hradišti laťku podlezla.
Nejinak lze ohodnotit nepřesvědčivé vystoupení Hoods. Zavařili si ale nejspíš sami, a to když začali, aniž by byl připraven jeden ze dvou kytaristů, který narychlo řešil problém nejspíš technického původu přímo na pódiu. Ostatní hudebníci po sobě pokukovali a nechávali na sobě znát jisté rozčarování a nejistotu. Během koncertu se snažili nevydařený vstup napravit, ačkoliv nevolili ty správné skladby (můj soud). Místo odpichovek, samá nepřesvědčivá klukovina. Hoods hráli po starém. Hard core zdobili i street punkem, hecovali publikum, které však příliš nereagovalo. Ve chvíli, kdy začali působit unaveným až mírně zahořklým dojmem, raději předčasně odešli z pódia. Pochybuji, že plánovali s tak krátkou show.
Znal-li by člověk dění příští, určitě by na místě zodpovědné osoby, která rozhodovala o pořadí kapel, prohodil obě předkapely. Nicméně se téměř všichni beztak přišli podívat především na kultovní partičku s Rogerem Miretem a legendárním Vinniem Stigmou, které plnohodnotně doplňovali i ostatní členové Agnostic Front: Mike a Steve Gallo, a pokud se nepletu, druhou kytaru držel Joseph James (na fotkách vypadá jinak). 
Vždy mám trochu problém s zapamatováním odehraných skladeb interprety. Pakliže nemám úplnou sklerózu, prvním dvěma peckám bych přiřknul aktuální thrashově hardcoreové album „Warriors“. Hrálo se ovšem z řádky starších alb, kdy došlo i na „vykopávkové“ songy, z nichž se nevytratil duch vší vážnosti, což je předpoklad, za něhož mnozí předem vrazí ruce do ohně. Agnostic Front jsou punks, kterým i nadále můžete věřit upřímnost a poctivost nejen hudební výpovědi. Začátek se sice neobešel bez technických problémů s mikrofonem, kdy nebyl slyšet typický odsekávající štěkot Rogera, nicméně se všechny stopy stačily velmi rychle srovnat. Ač jsme přišli o strhující úvod, ve finále se červené ani žluté karty nerozdávaly. Kdo si vsadil na nejstarší koně, nemohl být zklamán. Domů se neodjíždělo snáze. O to lehčeji se snad poženeme na Brutal Assault, kde se s Agnosticy opět můžeme na území České republiky potkat, nemám pravdu?
