Ještě než se ozvaly první tóny z nově vybudované scény Rock Café v podzemí (ještě, že tomu tak je, neboť nebýt tohoto kroku, kdo ví, jak by to s celým klubem dopadlo po záplavě stížností na hlučnost linoucí se z klubu ve večerních hodinách), potkával jsem se s nejrůznějšími muzikanty a skoro to vypadalo, že na koncert dorazilo jen několik fajnšmekrů technicky náročné hudby. Avšak první tóny předskakujících DREAMSCAPE docela slušně naplnily celý sál.
Jejich set byl energický, progresivní a navíc okořeněný skvělým zvukem (což se u hlavní hvězdy večera říct nedá, neboť kvantita decibelů valící se z repráků uškodila celkové zvukové kvalitě). Velmi chytrý tah připravila kapela v podobě mnoha vypálených cédéček, které naházela do lidí, takže si jejich set mohli pustit ještě jednou doma a já díky tomu mohu zpětně reflektovat některé skladby. Například skočná Somebody z alba 5th Season rozparádila první řady díky skočnému až tanečnímu úvodnímu riffu a hlavně díky mocnému melodickému refrénu. Nebo skladba Deja Vu ze stejnojmenného alba překvapila mohutnými plochami slovenského klávesisty či zajímavým melodickým kytarovým sólem. Mimochodem všichni hráči byli technicky na velmi dobré úrovni a jejich progress byl díky instrumentálním výkonům opravdu progresivní. Jen jsem měl maličko dojem, že kytarista hraje sóla fyzicky toporně, ale zvukově ladně. Nevím jak tuto věc vysvětlit, prostě na mě působil jako by zahrál vše famózně, ale bylo za tím jen tak, tak.
To se však nedá říct o famózním kytaristovi Michaelu Romeovi navstoupivších SYMPHONY X. Rychlost, zručnost a dynamika jeho sól mě přiváděla do údivu. Jeho prsty se na hmatníku kytary chvěly jako by byly zrychleny nějakou nadpřirozenou mocí. Opravdu GENIÁLNÍ ovládnutí nástroje!!! Podobně je tomu u zpěváka Russella Allena. Jeho geniální vokální charisma v doprovodu s dokonalou pěveckou technikou z něj dělá jednoho z nejlepších power metalových zpěváků na světě. Čehož si všiml i Arjen Anthony Lucassen, a tak se s hlasem Russella Allena kromě Symphony X můžete setkat na albech Ayreonu či projektu Star One. Skvělý zpěvák, geniální kytarista a zbytek kapely také nepokulhávají, ale skvěle doplňuje ono duo. Až s trochou sarkasmu musí člověk napsat, že k tomu aby místo klubů vyprodávali haly, chybí už jen shodit pár kil. Opravdu, je to až s podivem, že takto dokonalou a precizní muziku nevyhledává více fanoušků.
Jejich set otevřelo po poměrně delší pauze intro, za jehož tónů páni muzikanti nastoupili na pódium a jakmile probudily své nástroje k životu za přítomnosti skladby Set The World, bylo zřejmé několik věcí. Jednak že zvuk nebude až tak ideální, jako u předkapely a že nás čeká neobyčejný hudební zážitek. Obě tyto hypotézy se během koncertu potvrdily. Vidět SYMPHONY X naživo je skutečně něco neobvyklého. Stejně tak neobvyklé jsou jejich jednotlivá alba. U mě vysloveně vede koncepční album The Odyssey, ze kterého kapela sáhla po úvodním songu Inferno, který je plný hutných riffů a geniálních harmonických výstřelků, ostatně jako celé album. Z tohoto alba jako přídavek zazněla i již zmíněná Odysea ve svých 24 minutách!!! Famózní. Letos kapela vydala nové album Paradise Lost, z něhož musela zaznít titulní skladba. Ostatní skladby zastupovaly další cédéčka, takže celkově došlo. např na: Domination, Smoke či Serpents.
Co dodat závěrem. Jednoznačně jeden z koncertů roku! SYMPHONY X zavítali poprvé do Prahy a ta jim učarovala natolik, že přislíbili brzký návrat… tak uvidíme, rozhodně je na co se těšit.
