Předpokládám, že nejen pro mě je holandská družina Slechtvalk neznámá, takže troška historie určitě neuškodí. Kořeny sahají do roku 1997, kdy Shamgar, co by jediný člen, zakládá kapelu a dává jí název Slechtvalk (což je holandsky sokol). Sám a sám tvoří a výsledkem je album Falcony pod labelem Fear-Dark (2000). Následuje split CD s Kekal (opět Fear-Dark, 2002) a to již ve více lidech. V říjnu 2002 pak vychází u dvorního vydavelství 2. album s výše uvedeným ukrutně dlouhým názvem.
Titulní malba Krise Verwimpa mi zrovna neučarovala (válečník stylově držící sokolíka a opírající se o meč), no ale ještě horší je to s logem, ve kterém hledám jméno skupiny opravdu těžko. Vnitřkem bookletu sloužit nemůžu, protože k dispozici mám sice vypálené CD, ale s obalem k MC, který má na svědomí slovenský Hrom records, licenční to distributor ve zdejších končinách. Ale obal k MC obsahuje vše podstatné včetně zajímavě upravených fotek šestičlené party: Shamgar (v, g), Nath (b), Grimbold (d, add.v.), Ohtar (g, v), Sorgier (synth), Fionnhguala (soprano).
Takže toliko fakta a hrrr na hudební obsah. Už počet vokalistů napoví, že hudba Nizozemců bude pestrá. Stylu, který se z beden ozývá, by se snad dalo říkat dark metal, protože se jedná o mix deathu, atmosférického blacku a snad i doomu. Ale pozor ? není to žádná vyměklost ? ihned po stisku tlačítka se šipkou doprava se totiž rozjede pořádnej nátěr, teprve po chvilce přichází lehký zvolnění. Hned úvodní skladba nabídne vše, co následuje i v dalších: hlavní zpěv chrčák, dva doprovodné zpěvy ? mužský čistý a ženský vysoký, excelentní bicí, bublající basu a nečekaně prokaný klávesy. Nebojte se, i kytary jsou součástí hudebního projevu, ale nedá se říci že by měly hlavní slovo. Druhá skladba ? celá pomalá, dává více prostoru slavici s podivným pseudonymem Fionnghuala. Trojku otvírá piánko, pak se jede rychlým tempem; ale dochází opět na sopranistku a dokonce recitaci. Čtyřka ? to je ze začátku blackový náklep, uprostřed zvolnění, tentokrát bez účasti zpěvule, ale moc pěkně zahranou basou a originálním hypnotickým kytarovým motivem, pak zase mazec, zase zvolnění a přesto, že se nenudím, tak 11 minut na jednu píseň mi přijde trošku moc. Další skladba je naštěstí kratší a opět obohacená dvěma čistými zpěvy, ale zas už ne tak nápaditá jako předchozí věcičky. Že by pánům (a dámě) docházel dech už v polovině alba? Naštěstí ne, protože následuje další mazec, vůbec nejrychlejší věc desky. Po řádění kytary a bicích je tady zpomalení v čísle sedm, krásná melodie, většinou čisté vokály a v hlavní roli Sorgier s namakanýma ?syntetickýma? plochama. Sakra, vždyť já nenapsal, že ona ta muzika je vlastně samá melodie ? ale ne nějak podbízivá, určitě bych sokoly neřadil mezi ?komerčňáky?, kteří se chtěj zalíbit za každou cenu. Jsme u osmičky a jasně v nejsilnější pasáži cédesa. Po zádumčivé sedmičce je tu veselá skočná záležitost. Tady klidně mohl být parádní závěr, leč na řadě jsou ještě dvě pecky, rychlovka pod č. 9 (silně připomínající šestku) a nakonec další pomalá a vskutku vydařená kompozice mající úlohu outra; zajímavostí je, že je jako jediná v latině.
Dost marně přemýšlím ke komu bych tvorbu ze země našich fotbalových soků přirovnal v domácích luzích. Napadají mě sousedi Depresy, resp. jejich novotou páchnoucí deska. Zvukově jsou Depresáci sice lehce vepředu, ale ve zbytku jsou jim Holanďani rovnoceným soupeřem.
Čas: 58:32 (MC)
Skladby:
1. Of Slumber And Death
2. A Plea For The King
3. From Behind The Trees
4. My Last Call
5. A Call In The Night
6. And Thus It Burns
7. Burying The Dead
8. War Of The Ancients
9. The Dragon's Children
10. In Paradisum
