Někdy opravdu závisí celý den na tom, kterou nohou vstanete. Mám rád paštiku. Nijak si ji nevynachválím, ať už je to klasická játrová nebo třeba s mandlemi, ale namazanou na chleba nepohrdnu. A teď si představte všechny možné kombinace ranního podávání onoho pokrmu k snídani: namazaná tlustě/tence, na čerstvém chlebě z pekárny nebo starším, tvrdším, který je nám líto vyhodit. Na tužším krajíci dusí a dokáže pěkně otrávit snídací chvíli. Taky čerstvá partéka s játrovkou dokáže znechutit, a to v případě, že dostanete chuť třeba na džem, který by v ledničce scházel, oproti směsi jemně mletého masa, tuků a koření, která slouží jako pojivo v článku o nové desce Perversity, na níž nemáte apetit. Jakoby death metal byl všeobecnou játrovkou, a Promo 2007 zrovna tím dusícím pokrmem, který byste nejraději něčím spláchli.
Nač psát recenzi na desku, která od začátku nešmakuje? Ona růžičková kapusta mi v dětství taky nechutnala, ale s postupem času jsem si na ní zvykl, aniž bych si ji výrazně zamiloval. S aktuálním promo materiálem je to podobné, jako s kulinářskými zážitky. Pokud k němu přistupujete jako k béčkové prezentaci brutálního death metalu a nesnažíte se o ukojení nejnáročnějšího deathového chtíče, jenž se poddá jen nejvyhledávanějším, budete spokojeni.
V devíti zásecích se setkáte s průměrným brutálním death metalem. Minimum nápadů, pouhé přežvýkávání žánrových klišé. Technická hra se pouze pokouší o strukturovanost a budování atmosféry. Marně. Účel je patrný, ale prostředky nedisponovatelné. Když se kytary snaží chvilkově odpojit a zpestřit skladbu, jen zřídka volí vhodný způsob. Třeba sólo v druhé minutě „Temple of the Worms“ je slyšitelně neumě vystavené. Tady ani chorobnost nepomůže. Tóny jsou řazeny za sebou čistě náhodně. Nejsem sice děd vševěd, a věřím, že by se Perversity i hádali, ale můj pocit je velmi blízko přesvědčení. Přes všechny výtky se hudební stránka přece jen jeví snaživě, což se ovšem nedá říct o sice brutálním, svojským a určitě upřímným, ale monotónním vokálu, který se nese v jedné rovině.
Kladem budiž slušná rytmika. Pomineme-li docela slušné kytarové i basové vyhrávky a precizní asi nenatriggrovanou rytmickou práci chlapíka za škopky, nejlépe to kapele šlape, když to táhne za jeden provaz a drhne pasáže přímočaře, s občasnými kudrlinkami. Jenže to už nestačí. Sice se dočkáte krkolomných riffů i sypajících bicí, ale chybí vyhlazující či jiná atmosféra, osobitost, výraznější momenty, zlomy apod. Produkce není špatná. Nahrávka má takový bažinatý zvuk. Nástroje jsou vytažené akorát, ale nic víc než odehrané party nečekejte. Snad jen filmová podoba sedmé „Reach of Heaven“ vybočuje, ale tváří se jako upichtěná do počtu a z nutnosti aspoň trochu změnit nastolenou death metalovou dávku.
O průměrných albech se píše nejhůř. Není důvod příliš strhávat body, ale o štědrosti nemůže být řeč. V undergroundu si kapela určitě vydobyla svůj zasloužený flek. Má tam nejspíš své teplé a koncertováním zasloužené místečko, ale nejspíš u něho zůstane jako štamgast u svého stolu v oblíbené putyce. Nechci být za škaredu, ale mě tohle album fakt nebaví.
Tracklist:
- Primitive Personal Blasphemy
- Temple of the Worms
- Anoint For the Devil
- Gods For Us
- Irresistible Destruction
- Apocalypsis
- Reach of Heaven
- Legion of the Blessed
- Scholars of Emptines
