Mě o něco více zajímalo, jak vypadá dnešní podoba Taliánů Rhapsody, po novu s přídomkem Of Fire. A do tria doplnila sestavu nová americká heavy metalovina Holyhell.
Vedení naší výpravy hodlalo koncertu obětovat celý den, spojený s brouzdáním po Plzni, ochutnávkou místního ležáku či nějaké kulinářské specialitky. Takže kolem poledne jsme se vysoukali z vozidla nehorázně blízko haly, před kterou už fungovali technici a bedňáci tahající rampy, kabely a další nezbytnosti z několika kamiónů s logem Manowar (repliku toho nejhezčího, ve kterém se prodávalo všechno možné s logem Manowar, si pak fanoušci mohli v hale zakoupit „pro děti“). Nejžíznivější a nejhladovější člen nejevil o procházku žádný zájem a zamířil rovnou schladit žízeň. A tím začala naše anabáze končící znechucením - v okolí haly si Prazdroj z pípy jen tak nedáte. V první, vcelku stylové hospůdce totiž po chvíli došel, v další jej nevedli vůbec, ve třetí bylo nehorázně nahuleno, takže jsme rezignovali a skončili u vodového Gambrinusu – ave Plzeň!
Kolem 18. hodiny už před halou postávalo několik stovek metalu chtivých duší a pořadatelé začali pouštět dav dovnitř. Odbavení proběhlo v pohodě, kratičké prošácnutí, při kterém si holohlavý týpek nechal otevřít obě kožené kapsičky na opasku, aniž by toužil vidět obsah kapes ostatních, a už jsme si sedali na lavice v optimálním úhlu i vzdálenosti od pódia. Takřka přesně načas začali Holyhell v čele se zpěvačkou Marií Breon roztáčet svůj obyčejný heavy metal s klávesami, kterému dávala přítomnost zpěvačky jakous takous nálepku originality. Půlhodinový set zachránila předělávka Fantoma opery, samozřejmě, že nikoliv od Törru, ale od Nightwish, na kterou se Holyhell posílili o Erica Adamse. Poté zazněl ještě jeden cover, snad kytarového hračičky Yngwie Malmsteena (alespoň to tvrdil soused, já to neznal) a po další vlastní skladbě se pánové a dáma loučili. Debutní album prý vyjde co nevidět.
Rhapsody Of Fire mají potenciál na lepší vystoupení, než jaké Plzeň viděla. Staré desky se mi líbí pořád, časem se Rhapsody sice opakují, ale kdo ne, takže jsem čekal speedovou jízdu s velkou porcí symfonična. A ono tomu tak vlastně bylo, i když pár much by se našlo. Několik starších skladeb mě vysloveně potěšilo a třeba Land Of Immortals z prvotiny Legendary Tales má dodnes větší sílu než většina skladeb na posledních dvou albech. To už se nedá říci o bubenické vložce, kdy po několika stopkách a čekání na ovace se tyto pomalu tenčily, až i bubeník usoudil, že už toho bylo dost. Mírným zklamáním pro mě byl i výkon zpěváka Fabia leoneho, který se chvílemi trochu hledal (že by se podepsal třetí koncert v řadě na hlasivkách?) a nepřidal ani zvuk, který byl v první polovině slabší, hlavně kopáky nebyly adekvátně slyšet. Ve dvou skladbách podpořila vizuálně kapelu slečna v bílém vlnící na rampě vedle bicmema a potěšila tak nejedno oko. Výborně vyzněly skladby se středověkými motivy (hlavně rozjuchaná The Village Of Dwarves), které rozpumpovaly lidi na place k tanečním kreacím. Celkově dobrý, ale čekal jsem vystoupení ještě lepší.
Od Manowar jsem naopak nečekal nic světoborného, ale pánové mě velice příjemně překvapili. Dvouhodinový koncert měl zhruba devadesát minut výbornou úroveň. Ať si kdo chce říká co chce, Manowar jsou na pódiu jako doma a v mém případě jsou typem kapely, která mě z desek příliš nebere, ale naživo baví. Výhrady mám jen k závěrečné půlhodině postavené na posledním severském albu, kdy koncert ztratil šťávu kvůli spoustě mluveného slova. Situaci vylepšovaly pohyblivé obrázky plné šermířů a soubojů, recitace ale bylo příliš. Podobného názoru byli i další fanoušci, kteří při odchodu nad závěrem koncertu hojně diskutovali. Ale hodinu a půl to byla dobře zvládnutá a dramaturgicky pečlivě připravená show. Rychlejší skladby se střídaly s volnějšími, všichni tři stojící pánové se vůbec nešetřili a ukázali předchozím kapelám, že na věku vůbec nezáleží. Eric Adams vydržel bez problémů s hlasivkami celých sto dvacet minut, DeMaio a Logan udivovali (ve svém věku) výdrží a bicmen vcelku přesným a razantním výkonem hnal válečníky kupředu. V polovině vystoupení došlo i na povolání týpka a tří slečen z davu, přičemž chlapík si s kapelou vystřihl jednu skladbu na kytaru (tudíž o nějaké náhodné volbě z publika nemohla být řeč) a pochválil české pivo, děvčata se na pódiu chvíli vlnila, za což dostala po plechovce zrzavé vody a jedna od DeMaia nabídku čert ví k čemu, haha. Pro někoho možná klišé klišovité, mě to až tak trapný nepřišlo a většina okolo sedících a dole stojících se bavila. Celý set navíc doprovázel skvělý zvuk a odhadem tři, možná čtyři tisícovky fanoušků všech věkových skupin byly s výkonem bandu spokojeny. A to, že se jednalo o třetí koncert ve třech dnech nebylo na Manowarech vůbec znát. Profi kapela – profi výkon. A možná by byla spokojenost ještě větší, kdyby novým materiálem koncert začal, a poté postupně kapela sázela starší kusy, při kterých by atmosféra gradovala – takhle vlastně koncert skončil tak trošku do ztracena, protože závěrečné outro už se ozývalo jen z beden bez asistence hudebníků. A nej song – samozřejmě letitý flák Mountains z pro mě nejlepšího alba Sign Of The Hammer. A k nadšení chyběla už jen skladba Guyana z téhož počinu.
Organizačně bez jediného zádrhelu, mezi jednotlivými sety pauzy kratší než na ug akcích v klubech, v hale pořádek (s nápoji se dovnitř nesmělo), žádné konflikty, prostě nakonec spokojenost. Až k nám Manowar zavítají příště a nebude to na druhém konci republiky, s chutí vyrazím zas.
