V očekávání děčínských Fleshless, které mohu vidět podstatně častěji než ostatní kapely, jsem dopíjel pivo bez jakýchkoli stresů, přestože se z sálu ozývaly první vábící tóny. Ne že by mne jejich hudba neoslovovala, nedej bože bych je ignoroval a sprostě přehlížel jako póvl, který „to prostě musí nějak začít, než se lidé vzpamatují“. Jen jsem si chtěl vychutnat posezení, nehonit se jako malý Jarda a vkročit do sálu až s druhou třetí skladbou, kdy se už i zvukař rozhodne tahat snaživce ze zvukové pasti.
Zbrklost se ovšem někdy i oplácí. Fleshless se totiž neukázali (nedozvěděl jsem se pročpak), a na pódiu tudíž stáli Urkraft, kteří u nás nejsou doma, a jestliže já - Čech - se do Prahy nepodíval půl druhého roku, tak těmto Dánům se to třeba nemusí podařit již nikdy, že ano? Samozřejmě bych to jim ani sobě nepřál, protože stejně jako oni si zaslouží úspěch, tak i já, resp. my kvalitní poslouchanou, a tou Urkraft zcela určitě jsou. Melodický thrash/death metal rozšiřující chodníčky prošlapané In Flames a hlavně Soilwork. K těm druhým zdůrazňuji přirovnání především proto, že taky používají klávesy. Urkraft nejsou však po všech stránkách dokonalí jako In Flames, ani nedisponují toliko hitovými skladbami a rozpoznatelným zpěvákem jako Soilwork. Nedá se říct, že by zůstali v půli cesty. Jsou za polovičkou, ale k ikonám žánru prozatím pokorně vzhlížejí. Opisují, ale záleží jakým okem na ně pohlédnete. Pokud budete hodně kritičtí, tak spokojeně kývnete hlavou, že jako rozcvička fajn, ale už aby vypadli, protože plagiátů si užijete všude až až. Pokud však budete mírnějšími sudími, budete spokojení s technickým provedením, sympatickým projevem, švihem i moderním vyzněním mladé a nadějné kapely, která se shlédla v žánru, který sice letí, ale tímto ji jen tak nepohřbíte, protože není důvod, když se vám dostalo tak příjemného metalového úvodu. Škoda, že netrval déle.
Většina fandů nejspíš toho večera čekala na Cannibal Corpse. Chápu, legenda death metalu. Jelikož nejsem z těch, kteří ctí otce žánrů nad všechno a rád se řídím momentálními pocity z zaslechnutých tónů, uvedu na pravou míru svůj subjektivní názor na to, kdo byli páni, za jejichž účasti se část večera proměnila v opravdu povedený, záznamu hodný životní výtržek. Holandští Disavowed byli mega těžcí, brutální, techničtí, přitom pohodáři - vysmátí správňáci. Mírou vrchovatou se na lehkosti jejich husté, válivé a velmi groovy muziky podíleli odvázaní kytaristé, rychlý, přesný a taktéž výborně naladěný bubeník i variabilní a vysokooktanovým palivem brutal deathových riffů a rytmů poháněný frontman jakých světem extrémní metalové scény mnoho neběhá. Bylo ho všude plno, perfektní gestikulace, pohled vzteklého psychopata při zpěvu v okamžiku přecházející ve vlídný a přátelsky smějící se obličej, který dával najevo, že je rád že může hrát právě pro fandy této extrémní metalové odnože. Párkrát si skočil stagediving, proběhnul se s mikrofonem mezi pařícími divochy, aby se mohl vrátit nahoru k své smečce a spět k závěrečným bouřlivým ovacím.
Nejdelší pauzu pro přípravu přerušuje první z vybíječek amerických killerů. Vyvražďovačka jak se sluší a patří na Cannibal Corpse. Vykutálené brutální riffovačky a jízlivá, nechutná, ale přitahující sóla Barreta a O´Briena (na posledním albu vystřídal Owena), animální ryk mnoha poloh věčně usmrkaného „Corpsegrinder“ Fishera, velmi slušná hra páně Mazurkiewicze a abych byl s výčtem hudebníků a nepřehlédnutím žádného z nich schopen popovídat si s vlastním svědomím, nesmím zapomenout na hmatník s nejtlustšími strunami přitlačujícího Alexe Webstera. Profesionalita dýchala celým vystoupením. Dvě tři skladby a pauzička – všichni se otáčejí zády, jdou se napít, Corpsegrinder vysmrkat a trochu si vydechnout. Zpět vykračuje většinou jako první George, pokládá levačku na odposlech, zapře se, ostatní se taky připraví a cvak! Další dvě tři drtičky za sebou. Takhle koncert pokračuje až do samotného závěru. Cannibal Corpse si jedou stejně jako Slayer svojí kvalitní písničku. Přehrávali skladby ze všech možných alb. Mám je trochu promíchané, takže neposloužím přesným playlistem ani procentuální tabulkou, z kterého alba kolik songů zaznělo. Jejich známka Made in brutal cannibal killing je známá každému, kdo se o metal kdy otřel.
Zahráli výborný koncert, přestože bylo pro mne jejich vystoupení již ke konci lehce unavující. Těsně před závěrem jsem odešel, takže nevím, zdali se přidávalo. Ale předpokládám, že jak se na headlinera sluší a patří, zajisté ano. O pár zastávek dál metrem se v Abatonu už pravděpodobně utišila muzika, rozsvítily světla a prořídla lidská masa. Zase jeden povedený koncert za námi. Zase jedna reportáž u konce.
