Ještě když se mé nemocné a porouchané tělo soukalo v půl dvanácté z postele s myšlenkou, že si holt dneska nechá všechno ujít a prostě a jednoduše umře, tak to vypadalo, že se mnou toliko očekávaná událost v podobě tohoto koncertu bude muset obejít beze mne.
Přesto se mi podařilo neumřít a po mnoha hodinách utrpení (mám jenom obyčejnou rýmičku, ale i ta může být smrtelná, hehe) a chvilkovém bloudění dorazil do klubu, který se k mému překvapení nacházel oproti vší zvyklosti ve druhém patře. Jev věru zajímavý.
Začíná se okolo osmé a první jdou na řadu PSYCHOTIC DESPAIR – do tohoto večera mně utajení. Z prvního kontaktu ve mně zakotvili sice jako ohraný death/grind, ale šťávu to mělo o chytlavosti nemluvě. Lidi tradičně jako na všech začátcích snad každého koncertu postávali okolo a hejbat se jim moc nechtělo, výjimkou budiž jedna slečna která vrtulila hárem celý večer vprostřed parketu. Co mi nesedělo bylo pěvcovo „showmanství“, které na mě působilo jako hrané a ne zrovna spontánní (u všech jeho grimas a gest jsem se nemohl zbavit pocitu mnohokráte viděného). Samostatnou kapitolou byla videoprojekce jakéhosi japonského hororu, který byl plný nádorů, sci-fi vrtáků a úchylnosti – příznivci filmového klubu ČT 2 by jistě dostali infarkt (samou radostí :-)).
Mno, smrtelnou chorobu svou jsem skoro zažehnal škopkem rezavé vody, koupí CDčka zpříjemnil proluku před další bandou a okouknuvši bohaté velezásoby triček zauvažoval o obměně šatníku.
PROFESOR LEFEBVRE – mezi fans je oproti první kapele více živo a jede se v grind, či spíše až crustových vlnách. Zvuk byl ze začátku skoro noise (;-)), ale během první písně se spravil a co se lidí týče, tak ti byli chyceni od prvního tónu(?). Pro má zhýčkaná a zjemnělá ouška byla sice jejich hudba příliš dřevní, ale od skladby „Marius Pedersen” – nevím čím to, sem se bavil přímo extrémně. Sympatické bylo též plastické poprsí jednoho řvouna a očividný nadhled nad sebou samými (nebo umě skryté samožerství, hehe). Jedinou vadou na kráse tak zůstaly plechové bicí, ze kterých by měl možná radost Günter Grass - mně ale zatloukaly do hlavy hřeby jak do rakve.
Následovalo až příliš dlouhé přestavování a příprava na hvězdu večera – M.A.C. OF MAD. Problémy byly především s projekcí, ale i tu se podařilo zkrotit a šlo se pěkně zostra na věc. I když mám CD „Badluck“ nějakej ten pátek v osobním vlastnictví, tak abych vám vyjmenoval co vše z něj padlo, nebo nepadlo to po mě nechtějte. Celou dobu sem stál jak ten největší blbeček a jenom vejral, v hlavě se honíc jen myšlenka, že tohle je přesně kapela jakou si nejspíše představuje každá maminka, když její dítě poslouchá metal (pomiňme fakt že je to nepředstavitelné).
Řekněme že taková Yoko Ono by se svou performerskou činností okamžitě sekla a jela meditovat do džungle, páč skloubení takhle brutálně psychopatické, technoidními samply a zmutovanými bicími podkreslené, kytarově upískané a dunivě roztěkané, místy monotónně strojové kakafonie v čele s nejhlubším gutturálním vokálem a projekce nejnepředstavitelnější kompilace videí (Japonky skákající pod kola metra, trhání nehtu kleštěma, siamská dvojčata, krev, zabíjení, Arnold Schwarzenegr…) k tomu všemu přidejte naprosto šílené fanoušky, kteří neváhali třískat svými těly o zem způsobem pro jiné lidi smrtelným a po chvilkovém stavu dezorientace opět upadnout do tance svatého Víta. Tato úžasná šílená šílenost byla přerušena poněkud rozpačitým křtem – pozvaní kmotři se courali na pódium s ostychem a nikdo ani nic nepopřál, jen se zkonzumoval vaječňák, trochu se jim pobryndalo CD, to pak odlétlo do dáli a rozpoutalo se opět megašílenství. Co bych ale zkritizoval byl dost neúprosný a utnutý konec - muzikanti se rozběhli z pódia do všech světových stran a ticho po pěšině. Chvíli sem ještě vejral co bude dál, ale když si basák začal balit nádobíčko, tak sem usoudil že je po legraci a vydal jsem se cestou do pryč.
Fotky nebudou, ač se všude motalo fotografů jak na pohřbu známé české celebrity, ale jelikož jsem stydlivý, tak jsem se neosmělil někoho obtěžovat o jejich poskytnutí, takže si holt všecko musíte představit, což půjde asi jen těžko, hehe. Zdar!
