Jenže pravdou je, že mi časově rupělo. A to ne poprvé. Chystám se na schůzku, valím do práce ? cokoliv, vždy na poslední chvíli. Kolikrát upocený a udýchaný dobíhám, nebo se jednoduše zpožďuji. Tentokrát jsem vlak stihnul, takže bez obav, čtivo bude, avšak neúplné. Člověk míní, pán Bůh mění, se říká. Vlaky mají skluzy; ihned se mi rozdrká do poslední minutky vymezený jízdní řád, jenž jsem si vyhotovil s pomocí Idosu. Co se dá dělat? Oželet Alamogordo, Six Degrees of Separation a Pandemii. Vyřizuji akreditaci a vcházím do zlínské haly Novesta, kde se náplň a podstata Metalmanie 2006 už nějakou dobu úspěšně přetransformovává ve skutečný svátek.
?Zabij mámu, zabij tátu, podřezej krky všem?! Milá ?úvodní?, není-liž pravda? Debustrolí thrash metal se tváří rozzlobeně a ryze česky. Skladby vytahují porůznu. Sem flákota z Apokalismu, tam zase Vyznání smrti?
Následující Törr vystavěli svůj krátký set podobným ?dějiny historie? stylem. Made in hell, ale především opět Made in Czech. Bigbít, který by rád platil za naší odpověď na Venom se poslouchá zvláštně po našem. Jakoby nebylo s kým srovnávat, protože doba dávno minulá tomu tak chtěla. Když hráli Inkvizitora, já koukal na ně ze shora. Přemýšlel o zahřívání ? lavičky, ne lidí v dáli. Úkolem pověřená stará škola ? a dost už básnění ? se své zahřívací role chopila s vervou a profesionální teatrálností. Vydělat na chleba ? ?a vo to tady de?.
Srovnávajíc se zahraniční návštěvou, Debustrol i Törr působili pouze jako support, na který se v nejlepším případě nezapomíná. Paradoxem budiž status hvězd v českých končinách, který až bizárně bije do očí. Ačkoliv pobouřené poklepávání na čelo u trojdílného Kameňáku, který byl několikrát vyhlášen nejhorším snímkem české kinematografie, přitom jedním z nejsledovanějších pořadů (filmů) konzumenty před televizory, je přinejmenším stejně kuriózní. Ponechme však český národ svému osudu a věnujme se dále ctnostem metalového šílenství.
Ptám se pořádající slečny Martiny, zda mám oprávnění fotit zahraniční formace. ?Ano, pouze u prvních tří skladeb a bez blesku? ? odpovídá. Na place pobíhají bedňáci švédských Soilwork a já se shrnutím dosavadních postřehů přesvědčuji o tom, že se vyplatí zůstat a nepropásnout mimořádnou událost o čtyřech dějstvích.
Skladbou ?Stabbing the drama? Soilwork otvírají svou show vkusně a hitově. Ihned zaujímá basák Ola Flink, který připomíná Rasputina kříženého s glamrockerem (triko Mötley Crüe a pózy). Jeho tanečky, pádlování baskytarou nebo triumfální a vizuálně působivé vztyčování basy nad hlavu, společně s decentní pohybovou dramaturgií frontmana Björna Strida, vyplňovaly prázdno středního pásma velkého pódia. Krajně levá i pravá strana patřila kytaristům. O přítomnosti bubeníka nemá cenu diskutovat, ale málem bych zapomněl na klávesistu Svena Karlssona, který byl taky přítomen. Skandi modern metalová nakládačka, sestavena především ze skladeb nacházejících se na dvou posledních řadovkách, našla pochopení u metalových fandů. Dobrým vystoupením se Soilwork určitě zasloužili o min. pozitivní ohlas a úctu, jakož i ?infikování? nových věrných stoupenců. Metalové vypalovačky, ve kterých se najde i vhodná chvíle pro melodické pasáže (např. ?Rejection Role?), vyloženě ?diktovaly?. K tomuto pojmu se přikláním z důvodů hecování a honor & respect působení Björna, který nebyl vokálně všude přesvědčivý (stejně jako výkon hudebníků), ale pokud se zmiňuji o výtkách, chápejte je jako drobná podotknutí, která téměř ztrácejí hlubší význam ve spojení s ohodnocením zhruba hodinového vystoupení.
Power, speed a všechny ty silácko ? melodické záležitosti nijak zvlášť nemusím. Samozřejmě pokud vyčleníme Nevermore. Tahle americká, hřmotná, těžkotonážní, vášnivá, otrkaná a zajetá mašina válela tak energicky, že se až ledy hnuly a téměř přišlo jaro. Kytaristé ? progresivisté si, s vědomím únavnosti dlouhých sólo ?onanií?, ujížděli ve hře na svých nástrojích chytře, tzn. že zkrášlovali základní motivy, psychedelicky dobarvovali výpravná témata a muzikantsky exhibovali jemným dávkováním, na což ?najížděli? na megalitické riffy trhající hlavy, jež zhutňovaly basové party temperamentního Jima Shepparda a v tepající rytmus osazovaly nohy i ruce bubeníka Vana Williamse. Uprostřed úpěl, vrčel, ale především PĚL blonďatý charismat jménem Warrel Dane, který svým umem a čarokrásnou živelností téměř na hodinku zahypnotizoval dav přihlížejících metalistů. Krása! Zvuk přímo pohlcoval a lámal stud, zaplavujíc příjemně hřejivým stavem. A nekalil jsem, ani nefetoval, vážně!!! Člověk si vydechnul u ?Who Decides?, stejně jako rozpumpoval např. u ?Enemies Of Reality?. Vyjmenovávat všechny zahrané songy by byl přinejmenším ?vopruz?, takže na závěr snad jen poznamenám, že se jednalo o výborné vystoupení hodné těch největších profíků, jimiž Nevermore bezesporu jsou.
Jediným menším zklamáním Metalmanie 2006 byla show Therion. Svůj prostor využili dvěma způsoby. Buď byli na pódiu vedle Christofera Johnssona přítomní bratři Niemannové s pro mě neznámým bubeníkem v zádech, doprovázeni samplovaným cukrkandlé, anebo se chvilkově rozrostli, tu o Annu ? Marii Krawe (sopranistka hostující v minulosti i u slovutných Cradle Of Filth), tu o čtyřčlenný (dva muži, dvě ženy) pěvecký sbor. Jako okleštění byli nudní a změnit názor jen pro Christoferův občasný deathový chropot a rychlejší/techničtější pasáže? Ani náhodou, nejsem metalový zarputilec. V plnějším podání zněl Therion mnohem hitověji a zábavněji. Průměr - je mi líto.
Jelikož mě Therion začínali uspávat a největší únava, kulminující v pauze mezi posledními vystupujícími soubory, neotravovala příliš dlouho, byl jsem u vpadu U.D.O. na plac zaplaťpánbůh dostatečně čilý. Udo Dirkschneider, to je rarášek k uhrození ukazováčko ? malíčkovou dvousečnou zbraní. Uchopit jeho hlas znamená, mít přehled ve vokálních mezích chrastícího řehotu Glooma z Pána prstenu, který nacvičil šťavnaté vokální vypečeniny zpěváka AC/DC. Udo je takovým skřítkem, který umí bavit nejen sebe, ale i všechny kolem. Hrající členové U.D.O. ? maníci, kteří cítí heavy metal až motörheadovsky hard rockově. Pecka střídá pecku, energie sálá z celého bandu, z každé noty. Síla, euforie, nářez ? zkrátka pořádně vypečený rock´n´roll. Chce se vám skákat, vyřvávat refrény, pařit jako smyslu zbavení. Sólovou tvorbu často protínají skladby z Acceptí studny, kde Udo a kytarista Stefan Schwarzman působili v 80. létech. Během koncertu germánských ještě určitě ne dědků mě zaujala světelná show, která společně s dobře ustavenými kulisy a v nich zabudovaným dalším osvětlením, které v některých případech doslova bilo do očí, působila aktuálně retro (navzdory výlučnosti), což je momentálně hodně trendy. No vážně, pódium občas vypadalo ? nedokážu to popsat. Všechny stíny, žárovky a pózy vycházely z dávných dob ? 60. léta. Možná, že přeháním, ale já to tak viděl. Hudebně ovšem zmiňované osmdesátky s dnešním soundem.
Metalmania 2006 se vydařila. Zastoupit trochu unylé (ve výběru repertoáru, nikoliv fyzickým vypjetím) Therion zajímavějším hostem a vhodněji vybrat české předkapely, nebylo by co vytknout. Přesto nelituji výpravy do Zlína, poněvadž výkon ostatních kapel byl pokaždé pozoruhodný.
