Na to, jak jsme malá země, je neuvěřitelné, že je stále kam chodit za kulturou, a to i konkrétně za tou hudebně extrémní. Ještě mi ani nevychladly kufry ze zahraničního pobytu a už jsem se nechala zlákat vidinou nového zážitku a pořádné těžkotonážní riffové masáže. I jak se říká, memento mori, a s těmito slovy na mě čuměla zubatá s kosou z plakátku této sešlosti. V překladu: neseď na prdeli a koukej jet do Prahy, jak často potkáváš EVOKEN? Tyto ponurosti se mi obzvlášť zamlouvají, a pokud vám také, určitě vás potěší, že letos bude též možnost vidět v Praze kapelu ESOTERIC, doom metal podobného rychlostního nasazení.
Cesta vlakem probíhala poměrně klidně a krátila jsem si čas četbou morbidní literatury. Pravý zmatek nastal opět až v Praze, kde se stále nevyznám natolik, aby se mnou zastávky nehrály na schovku. Konkrétně tato událost se odehrávala v klubu Subzero na Smíchově, kam moje noha nezavítala ještě nikdy. Podle toho to i vypadalo a dovnitř jsem zavítala těsně před sedmou, asi tak o půlhodiny později než bylo v plánu, a právě tak akorát, abych se proměnila v Krvavou Mary, příroda je neúprosná. Bolest nebolest, pivo to jistí. Krátce jsem se pozdravila s Márou ze SNĚTI, s džentlmenem, který má všechny podobné hnilobné koncerty na starosti, prolítla si labyrintový vnitřek budovy a zavítala na už rozjetou hudební produkci českého projektu HNILOMORNA.
Kamenité stěny, přítmí a celkový katakombální vzhled místností společně s táhlými tóny HNILOMORNY valícími se prostorem ve mně vzbuzovaly pocit, jako bych vlezla do jiné dimenze, a nebudu lhát, pořád jsem se tam motala jako vítr v bedně. Kde je moc dveří, tam je chaos. Naštěstí najít pódium nebyl problém. Už před ním bylo poměrně zaplněno a jako první mě zaujalo promítání v pozadí, které mi v klubech nepřijde jako úplně běžný úkaz. Po plátně se proháněl sníh dopadající na jakousi osmibitovou vesničku zahalenou do večerní tmy, ve které se semtam vyměnily postavy, ale byla to scénka v podstatě statická. Celá scenérie včetně hudby si úplně říkala o to, abych si k pódiu sedla a zarelaxovala si.
HNILOMORNA je čerstvý český dungeon synth projekt, který jsem předem vůbec neznala. O veškerou hudbu se staral jeden borec v kápi obklopený hromadou, ale opravdu hromadou různých krabiček, smyček, efektů, a celá produkce stála na šestistrunné base. To mě upřímně zaujalo, čekala bych, že tento styl se bude dělat spíše klávesově. Z jeho pomalého brnkání, které bylo všemi těmi efekty přetvářené do hutných zaozvěnovaných kreací, jsem si vzpomněla na BELL WITCH. Původně na místě jsem si z toho všeho vyloženě nesedla na zadek (no, vlastně jo), ale když jsem si HNILOMORNU pustila zpětně z nějaké kompilace, došlo mi, že je to opravdu dobré a zanechalo to ve mně příjemný dojem, i když se v dungeon synthu vůbec nevyznám. Až bude vydaná nějaká kompaktnější nahrávka, určitě s ní do sbírky nepohrdnu. A říkám, v tom prostoru to bylo celé takové kouzelné a na naladění akorát.
Po večerníčku se pódium podstatně zalidnilo, na scénu totiž přišli španělští TODOMAL, a to hned v pěti lidech. Na pódiu byli nyní k vidění dva kytaristé, baskytarista, bubeník a klávesistka. Klávesistka byla sympaťačka, měly jsme spolu krátkou výměnu ohledně piv a povedlo se mi ji navnadit na Subzero IPU. Je zajímavé, že krom jednoho kytaristy všichni přispívali i zpěvem, a nutno říct, že dobře. Jednalo se o takový rockovější doom metal, chvílemi mi připomínali polské DOPELORD, lehce i ukrajinské STONED JESUS, ale měli svůj vlastní výraz. Mohlo to být možná na můj vkus více fuzzové a tvrdé, ale alespoň jednu kytaru Gibson SG tam měli, takže spokojenost. Při jejich vystoupení mě zaujaly opět i vizuály v pozadí, které se teď často měnily. Chvilkama byl vidět Ježíš a jiné náboženské výjevy, tak jsem si říkala, jestli před sebou nemáme křesťanský doom metal, něco ve stylu kapely TROUBLE. Rychle jsem však pochopila, že z náboženství si nejspíš jenom střílí nebo ho cynicky pošťuchují, jak jsme na to v téhle hudebně zvyklí, čemuž napovídají i názvy skladeb jako „Gods fucking in the sky“ nebo „Antichrist of love“. Pohodová záležitost.
Opět proběhla socializační pauzička a už jsem se mohla třást na EVOKEN, za kterými jsem primárně přijela. Tahle zubatá kosí od roku 1994, tudíž se jednalo o výrazně nejstarší účinkující večera. Ve svém žánru, funeral doom metalu, se jedná o dost zásadní kapelu. Ačkoli mám jejich diskografii poměrně naposlouchanou, o jednotlivých skladbách jsem přehled neměla, nejspíše hráli velkou část materiálu z nejnovějšího alba „Mendacium“ z minulého roku, které ještě nemám tak vžité. Paradoxně, tentokrát se žádné vizuály nekonaly a byli jsme tak pohlceni zmarem, tmou a červenými světly.
Pomalé těžké akordy probourávaly vzduch a smrt naplňovala prostor, především prostřednictvím hlubokého mrtvolného growlingu. Z nějakého důvodu mě strašně překvapilo, že jejich zpěvák je zároveň kytarista. Měla jsem asi dojem, že při tak monstrózním vokálu se nemůže soustředit na nic dalšího. Zavalité údery byly proplétány typickými EVOKENOVSKÝMI vybrnkávačkami. U nich mě zaujalo, že se o ně stará téměř vždy jeden kytarista. Ačkoli by člověk tipoval, že dlouhý set v tomto žánru bude příliš únavný, bavil mě v celé délce, což je docela umění. Prožitek mi nekazily ani teplotní podmínky. Protože jsem zmrzlík, bylo mi celkem příjemně, i když si většina obecenstva stěžovala na vedro, a muselo to být asi hrozné. Již zmiňovaný vybrnkávačkový kytarista Randy mi stál nejblíže, a nedělám si srandu, když řeknu, že mu z ruky vyloženě odkapávaly kapky potu na zem. Kdyby hráli něco rychlejšího, tak by je nejspíše kleplo. Dusnější koncert, který jsem zažila, byl asi jenom BEHERIT v Meet Factory rok zpátky. Každopádně, set EVOKEN jsem si opravdu užila a potěšilo mě, že jsem je mohla slyšet. Aby taky ne, když to jsou moji oblíbenci od roku 2020. Uloupení nášivky a CD bylo povinností.
Celý večer bych shrnula jako velmi pohodový. Nebyla jsem tak u vytržení jako na jiných akcích, přesto jsem si ji moc užila. Mám taky radost, že jsem zas poznala nový prostor a nové pivo, Subzero IPA mi moc chutnala, a ta plechovka s ilustrací od Seruse (David Kukoľ) také skončila ve sbírce. Určitě musím taky poděkovat Johannesovi, bývalému kytaristovi TROLLECH, se kterým jsme prokecali celý večer, od Subzero přes Mekáč až po Hells Bells. Taková milá společnost a výprava do historie českého black metalu mě neskutečně potěšila. A vzhledem k tomu, kolik vypečených koncertů si Praha letos ještě chystá, tak to určitě nebude naposled…
