Na některé otázky odpovědělo duo kolektivně, některé zodpověděl Olda.
Ahoj, podle dostupných informací se vznik SLEEPING DEFICIT datuje k roku 2005, první nahrávka vyšla v roce 2019 a druhá letos. Na Fobii vyšly recenze na obě alba, ale rozhovor děláme první, tak na začátek by se hodilo krátké představení kapely i jejích členů… Takže proč jste vdechli SLEEPING DEFICIT život, proč fungujete jen ve dvojici, proč jste zatím vydali jen dvě alba?
Jsme dva blázni, kteří milují hudbu ve všech jejích podobách, od extrémního metalu až po ambientní nebo elektronickou muziku. Poznali jsme se někdy kolem roku 2004 v dnes už skoro legendární, temné a zatuchlé zkušebně MINCING FURY, kde jsme společně s Kršákem založili SLEEPING DEFICIT. Bibin působil v MINCING FURY a postupem času se do MINCING přidal i Olda s Kršákem. SLEEPING šli tím pádem stranou. Tehdy byla hudba doslova náš život. Zkoušeli jsme téměř každý den a víkendy trávili na koncertech. Olda později zpíval ve FALL INTO MISERY, ALIENATION MENTAL a PERFECITIZEN, Bibin se na čas vzdálil od metalu a začal objevovat jiné zvukové světy v NEON FOX a později ve vlastní ambientní tvorbě. Po letech jsme ale oba cítili, že nám něco chybí. Dospělost přináší spoustu krásných věcí, ale také obrovské množství zodpovědnosti. Práce, rodina, děti, manažerské pozice… Člověk si začne budovat různé role a někdy má pocit, že zapomíná, kdo vlastně je. SLEEPING DEFICIT jsme proto obnovili jako prostor absolutní tvůrčí svobody. Je to místo, kde ze sebe můžeme dostat všechno, co se během let nahromadí – frustraci, radost, vztek, naději i všechny otázky, které život přináší. Bez téhle kapely bychom se asi oba časem zbláznili.
Proč fungujeme jen ve dvou? Upřímně, nikdy to nebyl plán. Dlouhodobě hledáme bubeníka, který by s námi sdílel stejnou vizi. Během práce na „Path“ jsme zkoušeli zapojit nové členy, měli jsme dva baskytaristy i domluvené dva bubeníky, ale z různých důvodů to nakonec nedopadlo. Přesto se nevzdáváme. Pokud by měl nějaký mladý bubeník chuť přijmout výzvu a posunout SLEEPING DEFICIT na koncertní pódia, ať se nám klidně ozve. Víme, že hrát po Robinovi není jednoduché, ale talentu jsme vždycky ochotni dát čas i podporu. A proč máme za dvacet let jen dvě alba? Protože jsme nikdy nechtěli vydávat hudbu jen proto, abychom vydávali hudbu. Každá deska pro nás představuje uzavřenou kapitolu života.
„Path“ vznikala několik let a velkou část času nezabrala samotná hudba, ale všechno kolem, jako jsou aranže, vokály, grafický koncept, booklet, hledání správných lidí i neustálé ladění detailů. Od začátku jsme měli jediný cíl: udělat album bez kompromisů. Takové, na které se podíváme za deset nebo dvacet let a budeme si moci říct, že jsme do něj dali úplně všechno a že jsme neustoupili ani o krok jen proto, aby to bylo jednodušší nebo rychlejší. Právě proto vznikají naše desky pomalu. Nejsou výsledkem externích tlaků, ale okamžiku, kdy máme pocit, že už opravdu není co dodat.
Ještě bychom se mohli lehce vrátit k debutu, který myslím moc rozruchu nepřinesl – vyšlo pár recenzí a tím to skončilo. Jak se na „Flashback“ s odstupem díváte?
„Flashback“ je za nás boží i s odstupem času máme k té desce velmi pozitivní vztah. Pro nás má obrovskou hodnotu hlavně proto, že to byla deska, která nás po letech znovu spojila. Po dlouhé době jsme si sedli do zkušebny a zjistili, že ta chemie tam pořád je. Najednou jsme znovu objevili, jak nás baví společně tvořit. Je pravda, že v rámci domácí scény kolem alba nevznikl žádný velký rozruch, ale upřímně, nikdy jsme ho nevnímali jen podle toho, kolik článků nebo reakcí kolem něj vznikne. „Flashback“ dostal velmi pozitivní odezvu ze zahraničí i od lidí, kteří se k té hudbě dostali, a pro nás bylo důležité hlavně to, že jsme vytvořili něco, čemu sami věříme.
Zároveň si ale myslíme, že „Flashback“ má ještě jednu nevyužitou dimenzi. Když si člověk poslechne obě naše desky a představí si je v živém provedení s opravdovým bubeníkem, správnou dramaturgií koncertu a energií pódia, najednou dostanou úplně jiný rozměr. Ta hudba je podle nás stavěná na to, aby nebyla jen studiovým projektem, ale aby i ožila na koncertech. Proto se toho cíle pořád nevzdáváme. SLEEPING DEFICIT nikdy nebyl projekt založený na rychlosti nebo na honbě za pozorností. Děláme hudbu proto, že ji potřebujeme dělat. Ale zároveň bychom jednou rádi dali těm skladbám možnost zaznít tak, jak jsme je vždycky slyšeli v hlavě: naplno a živě.
Zhruba rok po vydání „Flashback“ jste se (znovu) zasekli, Olda tehdy signalizoval, že s growlingem a řevem končí, a asi nebylo jasné, jestli bude Bibin pokračovat sám, s někým jiným… Jak se pak stalo, že se Olda vrátil?
Olda: Bylo to pro mě neuvěřitelně těžké období, kdy jsem se vlastně znovu hledal. V té době jsem ještě neměl otevřenou cestu k jiným hudebním nástrojům a stylům, takže jsem sám sebe vnímal hlavně jako člověka, který řve do mikrofonu. A u extrémního vokálu nejde dělat věci napůl. Jako zpěvák nemůžu „ošidit“ výkon. Kytarista může zahrát jednodušší riff, bubeník může ubrat tempo nebo sílu úderu, ale když křičím, ječím a growluju, musím tam být stoprocentně. Musím znovu a znovu otevřít ty nejintenzivnější emoce jako vztek, bolest, smutek, úzkost atd. a dostat je ven naplno. V jednu chvíli jsem se ale zastavil a začal si klást otázky. Proč to vlastně dělám? Proč se pořád nutím otevírat tak temná místa v sobě, když mám pocit, že mi to víc bere než dává? Proč dobrovolně chodím do psychického extrému?
Chvíli trvalo, než jsem našel odpověď. Během té pauzy jsem měl možnost objevit jiné hudební světy jako klavír, synťáky, ambientní a experimentální tvorbu. Díky tomu jsem pochopil, že moje umělecká stránka není definovaná pouze extrémním vokálem. Objevil jsem v sobě jiné polohy a naučil se vyjadřovat emoce i jinými způsoby. A právě díky tomu jsem se ke growlu vrátil jinak. Ne jako k jediné věci, která mě definuje, ale jako k jedné části mě samotného. Přijal jsem, že tahle energie ve mně existuje a pravděpodobně tam bude celý život. Vrátil jsem se silnější a hlavně s odpovědí na otázku, proč to vlastně dělám. Ne proto, abych něco dokazoval nebo se ničil, ale protože extrémní vokál je jeden z nástrojů, kterým dokážu vyjádřit věci, které by normální řečí nikdy nešly ven. A právě proto mám deathmetalové vokály pořád tak rád.
„Path“ jste připravovali jak dlouho a jak? Ve dvou odpadají případně třenice mezi více členy, na druhou stranu vy jste s nějakými případnými kolegy koketovali, ale nedopadlo to, takže jste pak využili služeb externího bubeníka. Než se k Robinu Stoneovi dostaneme, zajímá mě tvůrčí proces, jestli je vše v rukou Bibina, nebo do toho mluví i zpěvák Olda?
„Path“ jsme tvořili přibližně sedm let. Je pravda, že ve dvou lidech odpadají některé klasické kapelové problémy, například složité kompromisy mezi více členy, ale zároveň to přináší úplně jiný typ zodpovědnosti. Každý detail, každé rozhodnutí a každý krok stojí na nás. Během té doby jsme zkoušeli různé varianty sestavy. Měli jsme dva baskytaristy a několik možností s bubeníky, ale nakonec se přirozeně vykrystalizovala současná podoba – duo SLEEPING DEFICIT doplněné o Robina Stonea za bicími. Známe se přes dvacet let a za tu dobu jsme si vytvořili velmi specifický způsob spolupráce. Máme společnou vizi toho, kam chceme hudbu posouvat nejen po stránce brutality, ale hlavně v emocích a atmosféře.
Naším cílem nikdy nebylo jen vytvořit co nejtěžší nebo nejextrémnější materiál. Umíme se navzájem vyhecovat do absolutního extrému, ale stejně tak víme, kdy je potřeba ubrat, nechat skladbu dýchat, ukázat jinou barvu nebo emoci. Právě kontrast mezi destrukcí a křehkostí je podle nás jedna z věcí, která dělá SLEEPING DEFICIT tím, čím je. Tvůrčí proces většinou začíná u Bibina, který jako kytarista přichází s riffy, rozpracovanými skladbami nebo základními hudebními strukturami, často doplněnými o syntetické plochy. Potom ale začíná společná práce. Všechno rozebíráme, upravujeme, přepisujeme a hledáme nejlepší cestu, jak z daného nápadu dostat maximum. Olda do procesu nevstupuje pouze jako zpěvák. Přináší vlastní hudební nápady, hardwarové syntezátory, zvukové vrstvy a hlavně pohled na skladbu z hlediska emocí, dynamiky a celkové atmosféry. Často se stává, že během práce vezme základní nápad a kompletně změní strukturu skladby tak, že vznikne vlastně úplně nová věc. Přesně tak tomu bylo například u skladby „Swamp“. Právě tahle vzájemná konfrontace je pro nás důležitá. Nejde o to, kdo přinese větší část skladby, ale o to, aby výsledkem bylo něco, co by ani jeden z nás samostatně nevytvořil. SLEEPING DEFICIT vzniká ze spojení dvou různých hudebních pohledů, které se navzájem doplňují.
Australský bubeník… při dnešních možnostech to technicky není problém, ale jak to bylo s tím, co na desku nahrál? Dostal nějaký počítačový nástřel bicích, nebo jak jste to řešili? Trefil vše snadno a rychle, nebo byly s bicími nějaké trable? A proč jste nezkusili nějakého tuzemského bicmena?
Robin je absolutní profesionál a jsme opravdu rádi, že jsme s ním mohli spolupracovat. Celý proces byl možná trochu jiný, než by člověk očekával u klasické kapely, ale fungoval výborně. Dostali jsme se k němu přes jeho zkušenosti a schopnosti.
Měli jsme pro něj připravené velmi konkrétní zadání, takže přesně věděl, co od bicích v jednotlivých částech skladeb očekáváme. Robin pak během pouhých dvou dnů nahrál celou desku, pouze s několika menšími úpravami a vlastními vstupy. Největší výzvou nebyla samotná nahrávka, ale časová koordinace. Robin má obrovské množství projektů, takže potřeboval velmi rychlou zpětnou vazbu. V praxi to znamenalo, že například v neděli dostal podklady, v pondělí poslal první skladbu jako ukázku, jestli jsme na stejné vlně, a potřeboval okamžitou reakci. V úterý už nahrál celou desku a čekal naše komentáře, takže jsme do noci poslouchali, analyzovali a řešili každý detail. Ve středu jsme už měli finální stopy, protože ve čtvrtek začínal pracovat na dalším projektu. Původně jsme počítali s tím, že budeme mít celý týden na detailní ladění, ale realita byla jiná. Samozřejmě, úplně jiný komfort by byl pracovat s vlastním bubeníkem, se kterým by člověk mohl týdny řešit každý přechod, každý úder a každý detail dynamiky.
Proč jsme nezkusili někoho z Česka? Zkoušeli jsme. Ve skutečnosti hned dva bubeníky. Jeden nám nejdřív slíbil spolupráci, ale pak se jednoduše odmlčel. Přestal zvedat telefon i odpovídat na zprávy. Druhý vystupoval jako špičkový profesionál, ochotně si řekl o peníze, ale výsledek tomu bohužel vůbec neodpovídal. Nakonec jsme zjistili, že místo živě nahraných bicích použil EZdrummer a vydával je za vlastní nahrávku. Samozřejmě chystání stop a komunikace nám zabrala neuvěřitelně moc času a energie, tady navazuji na otázku proč deska „Path“ trvala tak dlouho.
Robin nám naopak ukázal, že i na dálku může fungovat naprosto profesionální spolupráce. Když jsou na obou stranách zkušenosti, respekt a jasná představa o výsledku, vzdálenost přestává hrát jakoukoli roli.
Muzika na „Path“ není zrovna jednoduchá, ani po kompoziční a hráčské stránce, ani pro posluchače. Střídají se tempa, styly, nálady, nejen v hudební, ale i v textových polohách. Napřed k muzice – je pro vás důležitější technická propracovanost, nebo atmosféra? Promýšlíte předpokládám každý tón, i různé mezihry jsou funkční, slyšet je klavír, syntezátory… Nakolik si se vším „hrajete“? Přichází nápady samy, nebo je to výsledek tvrdé práce?
Je to kombinace všeho. Pro nás není technická propracovanost a atmosféra něco, co by stálo proti sobě. Obojí musí sloužit výslednému pocitu a příběhu skladby. Samozřejmě nás baví technická stránka hudby, hledání různých struktur, rytmických změn, nečekaných přechodů a zvukových detailů. Nikdy ale nechceme, aby technika byla samoúčelná. Nejde nám o to ukázat, kolik toho dokážeme zahrát, ale vytvořit moment, který má emocionální dopad. U „Path“ jsme opravdu řešili každý detail. Nejen samotné riffy a jednotlivé tóny, ale i mezihry, dynamiku, prostor, zvukové vrstvy, klavíry, syntezátory a všechny malé prvky, které možná posluchač vnímá podvědomě, ale které vytvářejí celkovou atmosféru.
Tu desku jsme slyšeli nesčetněkrát. Záleželo nám na tom, aby všechny ty rozdílné nálady, styly a emoce mezi sebou fungovaly. „Path“ má být cesta – posluchač by měl mít pocit, že se někam pohybuje, že jednotlivé části mají svůj význam a že nic není vložené jen proto, aby tam něco bylo. Některé nápady přijdou spontánně, někdy vznikne silný moment během několika minut. Ale ta finální podoba je vždycky výsledek dlouhé práce, škrtání, přepisování a hledání správného místa pro každý element. Obecně si s věcmi hrajeme tak dlouho, dokud nedojdeme do bodu, kdy si řekneme: ano, přesně takhle to má znít. Ne podle nějakého pravidla nebo očekávání, ale podle toho, jestli skladba dokáže předat emoci, kterou jsme do ní chtěli vložit.
Jestli správně chápu texty, tak jsou o životních bojích, psychických problémech a snad i o naději, tak nějak to shrnuje část jednoho z nich, „život je tancem radosti a utrpení“. Začátek je vyloženě pozitivní – kosmická energie a síla, rovnováha, evoluce, láska, mír a radost, pak se to ale komplikuje. Jsou texty spíše filosofického ražení, nebo jde o osobní věci?
Olda: Texty jsem koncipoval tak, aby nesly message bez ohledu na hudbu. Na „Flashback“ jsem byl ještě řekněme „nucen“ použít původní texty na původní songy, takže celkový dojem může být trochu roztříštěný. U „Path jsem ale mohl začít úplně od nuly a vytvořit už podruhé ve své kariéře něco, co jde z mého nejniternějšího já. Naposledy jsem tuhle absolutní tvůrčí svobodu zažil na albu „Corten“. Tentokrát jsem se nemusel přizpůsobovat žádným externím vlivům, očekáváním ani představám o tom, co by mělo fungovat. Psal jsem přesně to, co jsem cítil, a nechal texty vznikat tak, jak měly vzniknout. Vždycky jsem chtěl, aby moje texty obstály samy o sobě, i kdyby z nich zmizela veškerá hudba. Nejsou jen doplňkem skladeb, ale samostatnými myšlenkami. Vnímám je jako svoji osobní zpověď a zároveň jako něco, co po mně jednou zůstane. Při jejich psaní jsem úplně vypustil z hlavy nějaké škatulky nebo co si kdo pomyslí.
Zajímala mě jediná věc, a to, aby message byla co nejupřímnější a aby za každou frází bylo něco, za čím si dokážu stát i za mnoho let. Zpívám o světle i tmě, nebojím se zařvat z plných plic, že věřím v život, protože bez života by nebyla tak oslavovaná smrt, zpívám i o smrti plné bolesti, zpívám o úzkosti a depresi, o pocitu stísněnosti uvnitř vlastní vyděšené duše i o absurdní agresi vůči všemu a všem, zároveň o naději o lásce o hlubině existence o věcech co mají smysl pro mě, zpívám o sobě, o tobě, o nás jako společnosti… jak by jeden básník napsal : „…zpívám ptákům a zpívám kurvám, zpívám mrzákům, když slunce chcípá…“ Pokud po mně jednou něco zůstane, chtěl bych, aby to byly právě tyto myšlenky.
Ve dvou skladbách se objevují citáty několika osobností, filosofa Arthura Schopenhauera, spisovatele a bývalého vojáka Jocka Willinka nebo Guillauma Apollinaira, což byl francouzský básník, dramatik, anarchista a muž dalších „řemesel“. Proč právě tihle pánové?
Olda: Schopenhauera mám rád především kvůli jeho dílu Svět jako vůle a představa. Fascinuje mě, jak se jeho myšlení vyvíjí mezi prvním a druhým dílem. Není to autor, kterého bych citoval proto, že je slavný. Baví mě jeho cesta, jeho evoluce myšlenek a to, jak se dokázal vracet ke stejným tématům z hlubší perspektivy. Hodně mě ovlivnil ve vnímání světa a chtěl jsem to vyjádřit v textech.
Apollinaire je pro mě naopak symbolem člověka, který dokázal spojit krásu s bolestí. Jeho poezie je romantická, ale nikdy není naivní. Dokáže mluvit o lásce, ztrátě i pomíjivosti způsobem, který působí lidsky i po více než sto letech. Je v ní zvláštní křehkost a zároveň obrovská síla, a to je něco, co mě vždy přitahovalo. Proto ho cituji na instrumentálním „Interreflections pt. 2“. Když si čteš jeho báseň a zároveň s tebou pracují zvukové plochy – dělá to přesně to, co má.
Jocko Willink to je v podstatě ztělesnění filozofie SLEEPING DEFICIT. Žádné kompromisy. Absolutní disciplína. Tlak. Překonávání vlastních limitů. Ochota jít tam, kam většina lidí nechce, a přijmout nepohodlí jako přirozenou součást cesty. Na „Path“ je přesně aplikovaný jeho přístup „udělej to bez výmluv“ – to tvoří DNA celého projektu.
Nakolik dnes posluchači ocení komplikovanou hudbu a promyšlené texty? Doba je zrychlená, nikdo nemá na nic čas a vy pak vyrukujete s takovou „nadílkou“ emocí a zvratů.
My tu hudbu děláme především proto, že takhle přirozeně cítíme potřebu tvořit. Nechceme se při psaní omezovat nikým a ničím. Věříme, že pořád existují posluchači, kteří mají chuť objevovat v hudbě nové vrstvy, příběhy a detaily. Právě pro ně je tahle deska určena.
Je pravda, že v dnešní rychlé době možná není tolik prostoru na hudbu, která vyžaduje čas a pozornost. Na druhou stranu právě opakovaný poslech může odhalit věci, kterých si člověk napoprvé nevšimne. A to je pro nás na takové hudbě to zajímavé, že nežije jen prvním dojmem.
Emoce jsou znát i ve zpěvech a řevech. Dlouho jsem neslyšel tak vokálně pestrou nahrávku, není to jen o extrémních polohách, ale i čistých zpěvech, které působí až nepozemským dojmem. Je umístění těch a těch… poloh věcí citu, nebo delšího zkoušení, co kam lépe pasuje?
Olda: Vždycky jsem se řídil především strukturou hudby. Mým cílem bylo udělat všechno pro to, aby vokál skladbu maximálně podpořil, ne aby ji přehlušil. Začínal jsem jako klasický „murmurovač“, ale postupně jsem začal vnímat hlas jako další hudební nástroj. Přirozeně tak vznikala potřeba učit se nové techniky, které by konkrétní pasáže podpořily lépe než to, co jsem do té doby uměl. A protože je „Path“ extrémně pestrobarevná, členitá a atmosférická deska, donutila mě jít až na absolutní hranici toho, co dnes svým hlasem dokážu. Na albu se objevují kombinace vokálních poloh, o kterých bych si před pár lety vůbec netroufl uvažovat. Od hlubokých extrémních vokálů přes agresivní řev až po čisté zpěvy a ambientní vrstvy.
Jsem opravdu hrdý na to, kam se podařilo vokály posunout. Jsou tam i různé drobné „easter eggy“ pro posluchače, které možná objeví až po několika posleších. Troufnu si říct, že „Path“ je k dnešnímu dni vrcholem všeho, co jsem se jako zpěvák naučil. Zároveň ale nejsem člověk, který by tvrdil, že je všechno dokonalé. Právě na téhle desce jsem několikrát narazil na své limity. Byly momenty, kdy jsem měl v hlavě určitou představu, ale moje hlasivky ji prostě nedokázaly přenést do reality. Některé nápady jsem proto musel úplně zahodit, protože nezněly tak, jak jsem si je představoval. Na desce je tedy maximum toho, co jsem byl v danou chvíli schopen autenticky zazpívat. A možná právě to mě motivuje pokračovat dál. Už teď trénuji další techniky a rozšiřuji svůj hlasový repertoár s cílem posunout se zase o kus dál na příští desce.
Nahrávali jste ve dvou studiích – v Davosu s Otynem, v DS s Davidem Spilkou. Proč právě s těmito dvěma, co měl který na starost a jak se to celé „peklo“ dohromady?
Nejprve jsme začali u Otyna s nahráváním kytar, basy a přípravou bicích pro další práci. Oťas je velký profesionál a spolupráce s ním fungovala skvěle. Bibinovi hodně pomohl s basou, protože jako kytarista potřeboval i určitý pohled zvenčí. Nakonec zanechal na desce i svůj vlastní otisk v podobě jedné nebo dvou pasáží, kde jsme stále hledali přesně ten správný výraz.
U Davida Spilky jsme nahráli všechny vokály a probíhala u něj produkce, mix i finální mastering. David se do alba opravdu ponořil, poslouchal ho opakovaně a řešil i ty nejmenší detaily. Od začátku sdílel naši vizi a pomohl nám ji co nejlépe převést do výsledné podoby. Díky svým zkušenostem se stal během několika měsíců spolupráce prakticky dalším členem tvůrčího týmu, který nám pomohl dotáhnout „Path“ tam, kam jsme chtěli.
O autorství obalu se podělilo několik lidí, Olda, Daniela „Dahlien“ Neumanová a Jiří „Rippa“ Jaroš, booklet má 28 stran, ke každému songu je extra obrázek. To taky muselo dát dost práce, jak jste to dávali do kupy? Kdo měl poslední slovo?
Olda: Díky moc, že jsi to zmínil. Máme z toho opravdu radost, protože booklet byl pro nás stejně důležitý jako samotná hudba. Myšlenka, že každý song dostane vlastní ilustraci, byla od začátku moje. Stejně jako jsme nechtěli vytvořit obyčejnou desku svázanou žánrovými nebo produkčními limity, nechtěl jsem ani obyčejný booklet. Chtěl jsem, aby každá skladba byla nositelem nejen hudby, textu a emocí, ale i vlastního vizuálního světa. Dlouho jsem přemýšlel nad konceptem, který by dokázal propojit všechny skladby, dokonce i ty, které v době vzniku té myšlenky ještě nebyly napsané. V hlavě jsem měl představu absolutní tvůrčí svobody.
Čirou náhodou jsem zjistil že můj oblíbený film The Lighthouse použil odkaz na kresbu Saschy Schneidera. Začal jsem studovat jeho život i dílo a najednou mi všechno zapadlo do sebe. Přesně takovou estetiku jsem hledal. Jeho kresby mají zvláštní kombinaci křehkosti, síly a mystiky. Mísí antické motivy s něčím nadpozemským a duchovním, což dokonale rezonovalo s tím, jak jsem „Path“ vnímal. Zaujal mě i jeho osobní příběh. Schneider byl homosexuál a kvůli své orientaci čelil pronásledování. Myslím si, že každý člověk má právo žít důstojný život bez ohledu na sexuální orientaci, národnost nebo barvu pleti. Tuhle message jsem též chtěl (možná jako takový easter egg) vložit do „Path“.
Nasbíral jsem proto sérii Schneiderových kreseb a oslovil Danielu „Dahlien“ Neumanovou, která nám dělala booklet už pro „Flashback“. Předal jsem jí základní myšlenku: vytvořit astrální, symbolický svět inspirovaný Schneiderovou estetikou s využitím možností umělé inteligence. Prostě žádné limity. Dahlien odvedla obrovský kus práce a jsem jí za to dodnes vděčný. Bohužel se během tvorby dostala do velmi náročného životního období a naše komunikace začala váznout. Já jsem přitom potřeboval řešit každý detail – typografii, barvy, kompozici, každou maličkost. V určité fázi už bylo jasné, že projekt potřebuje dotáhnout někdo další. Štafetu proto převzal Jiří „Rippa“ Jaroš, který booklet výrazně posunul dál. Jenže „Path“ byla komplikovaná deska snad ve všech směrech, a tak se do finální fáze zapojil ještě Ihar z HYPNOS, který pomohl celý booklet dokončit. Všichni, kteří se na bookletu podíleli, do něj vložili obrovský kus práce a bez nich by grafika „Path“ nevypadala tak, jak vypadá dnes.
CD vyšlo u L´inphantile Collective. Hledali jste vydavatele dlouho, případně i v zahraničí, nebo jste měli s Ossiem dohodu dopředu? Je ve vašem ranku obtížné hledání vydavatele, navíc u projektu, který nekoncertuje?
Olda oslovil Ossieho na základě předchozí skvělé zkušenosti z PERFECITIZEN. Věděli jsme, že jeho přístup k hudbě a kapelám je nám blízký, a když si poslechl naši desku, měl o spolupráci zájem. Nebylo to tedy dlouhé hledání vydavatele, spíš přirozené navázání na předchozí spolupráci.
U podobného projektu je samozřejmě vydavatelská situace složitější, protože nejde o kapelu, která pravidelně koncertuje a buduje klasickou živou scénu. O to víc si vážíme toho, že Ossie v hudbě viděl hodnotu a rozhodl se ji podpořit. Jeho důvěra a pomoc pro nás znamenají hodně.
Koncerty, to je asi téma, které u kapely o dvou členech z Česka a externím bubeníkovi skončí negativní odpovědí. Máte to jasně nastavené, že koncerty nejsou na pořadu dne, nebo byste rádi, ale těžko hledáte spoluhráče? A kdybyste nějaké ochotné jít do toho našli, byla by výzva předvést vše živě tak, jako na albu? Když jste písně skládali, počítali jste s případným živým provedením, nebo jste nad tím takhle nedumali?
Živě bychom určitě hrát chtěli. Již nyní si připravujeme podklady, jak celý materiál převést do koncertní podoby, protože bychom rádi představili obě desky i naživo tak, jak jsou nahrané ve studiu. Ideální varianta by samozřejmě byla najít spoluhráče, kteří by se k nám přidali, ale u takto specifické hudby a projektu je to běh na delší trať. Ale vizi máme a teď řešíme technikálie. Při skládání jsme se vůbec neomezovali tím, jak bude možné skladby jednou zahrát živě. Prioritou pro nás bylo vytvořit desku tak, jak jsme ji cítili, a dotáhnout její podobu bez kompromisů.
Máte představu, kam by se SLEEPING DEFICIT mohl posunout, připravujete už další materiál, nebo teď věnujete péči propagaci „Path“? Jak je vůbec v dnešní kapelami přeplněné scéně obtížné fanoušky oslovovat a získávat?
Jedeme dál, základy songů máme už pro tři skladby. Zároveň se věnujeme propagaci „Path“ a svému dalšímu hudebnímu projektu INTER-REFLECTIONS, ve kterém se věnujeme mnohem více synťákům a psychedelickým náladám. Vlastně máme připravené už celé jedno album, které jsme vytvořili paralelně při skládání alba „Path“.
Bez koncertů je samozřejmě těžší oslovovat fanoušky, valíme tedy klasicky Facebook, Instagram… Ale rozhodně nás víc baví hrát a skládat než bojovat s algoritmy. Takže o to víc jsme vděční za tento rozhovor a skvělou recenzi, kterou jsi napsal. Moc se nám líbí, jak ses do poslechu ponořil a tu desku pochopil, díky!
