Obálky s razítkem Supraphonu jsou jako bonboniéra – nikdy nevím, co ochutnám. Kromě ARAKAINU na mě v minulosti vypadla i cédéčka nebo dévédéčka ŠKWORU či Štefana Margity. Tentokrát z obálky vypadlo CD TRAUTENBERKU, kapely, která začínala jako taková lokální legrace (myslím) a dotáhla to do O2 areny (vím).
Postupně budovaná kariéra dosáhla vrcholu nejen O2 arenou, ale i pátou deskou „Sojčí terror“, na kterou (stejně jako na kapelu) jsem zprvu hleděl s despektem. Obecně je mi celá ta scéna v čele s KABÁTEM, do které patří řada lidových rockových kapel, jejichž názvy si asi každý dokáže dosadit, ukradená, skladby postavené tak, aby se líbily na první dobrou a přihlouplé texty se mi netrefují do vkusu. Na druhou stranu pořádně nahrávky oněch kapel neznám, nehledám je, narazím na ně náhodně – například je slýchám v rádiích, která hrají kolegům v práci, nebo se ke mně dostane CD na recenzi.
Nové album TRAUTENBERKA se mi doma povalovalo dlouhé týdny, aniž bych na něj měl náladu, natož chuť. Až jsem se už trochu styděl, že jsem pořád žádný, samozřejmě jízlivý a rádoby vtipný článek, nesesmolil. Ale je slušné se každému nosiči věnovat s náležitou pozorností, nedělat závěry po jediném poslechu, tak jsem napřed našlapoval opatrně a CD si pouštěl jako kulisu při vaření, úklidu apod., abych jej pozvolna nasál. U některých nahrávek, primárně extrémních žánrů, to prakticky nejde, u česky zpívaných relativně přehledných jo.
Takže se mi postupně dostávaly do hlavy refrény, které mají hitový potenciál a s tím spojený potenciál koncertní. Hlavně „Umaštěný tváře“ a „Hory volají“ jsou chytlavé až běda, na koncertech bude řvát refrény celý klub (klub už ne, do malých prostorů se kapela + fanoušci nevměstnají) sál, festival, celá aréna. Ale „Umaštěný tváře“ nejsou jenom čistá hopsa hejsa záležitost, nejsou ani úplná textařská mizérie, respektive námětová, vtipná samozřejmě ano. Pojednávají o školní jídelně a fikané kuchařce, která „plný kýble domů nosívá a nejlepší svíčkovou, mastný zlato smradům upírá, polívkou mlíkovou“. V klipu je její osud zpečetěn a dítka jsou radostí bez sebe, když se o stravování začne starat Anička (basák Honza Suchý) servírujíc klobásovou dietu. (úsměv) Muzika není vyložený kolovrat, vedle několikrát zopakovaného refrénu se hraje groovy metal s různými aranžérskými hrátkami, které vznikaly ve studiu Sono a řídil je Milan Cimfe, který hostoval „kde se dalo“. V „Tvářích“ se zapojil i ženský sbor, obecně se kapela a producenti snažili materiál zpestřit, pohrát si ze zvuky a vůbec zvukem, který zaslouží pochvalu.
Ale pojďme od začátku. Po nečekané pojatém noise industrial elektro intru se nerozjíždí velehit, ale skromnější „Když už tak už“, spíše rocková písnička o předsevzetích spojených nejen se suchým únorem; v žargonu kapely je takovej únor nemastnej. Pestré zpěvy (kapela má dva sólové zpěváky), solidní hudební základ, lehká kritika současných trendů typu otužování či abstinence, prozření ohledně oněch slibů i bulvární rétorika: „Nechci chytat módní trendy – už nechci jít dobou, na trhu ojetin sbalím Agátu Hanychovou“. Ještě vychytanější, co se aranží týká, je „Elegán“, kde si pánové vyhráli s kytarami i basou, střídají méně a více zahuštěné pasáže, žel s poněkud jalovým nasládlým refrénem. To je asi to, co jejich posluchači ocení, chtějí, asi to baví i muzikanty, u mě to naráží. Text k písni „Šelma sedlák“ napsal Márdi z VYPSANÉ FIXY, i si v ní zahalekal, je to taková nasekaná věc, na které se podílel ještě další host, Tomáš Hajíček ml., který v ní nahrál bicí (zopakoval to v „Prach a Broky“). „Hory volají“ jsou asi nejvýraznější písní, možná i nejlepší, s textem tak nějak ze života, s refrénem, který je tak vtíravý, že se jej marně snažím vystrnadit z hlavy.
Někdejší rétorika Krkonošských pohádek se v textech zjeví jen sporadicky, v náznacích, v „Horách“ se poprvé objevuje sojka, jinak lze texty popsat jako obyčejné příběhy, které popisují běžné osobní zážitky, lehce přifouklé nebo hozené do absurdna, nechybí v nich odkazy na hory nebo na dětský svět, který reprezentují jak lidové popěvky, tak odkazy na Boba a Bobka nebo seriál Přátelé Zeleného údolí, který se objevuje v „Prach a Broky“, kde přispěla zpěvy slovenská kapela HORKÝŽE SLÍŽE. „Prach a Broky“ je asi číslo tři na pomyslném žebříčku, možná vůbec nejpestřejší song, ve kterém se všichni docela vyblbli.
„Koníček“ a zase typické české prostředí, každý, dle bookletu čech (s malým č, eh), má nějaké hobby, muzika už mi přijde recyklovaná, zase je to nasekané, groovy, tady možná lehce okořeněné jiným zvukem kytary, s nedochuceným refrénem, pokud zůstaneme v kuchyni a u jídla, které se v textech taky objevuje. V „Nelži“ se řeší stárnutí, začátek ze Slavností sněženek („jak by tady bylo krásně, kdybych tady nebyl já“) to staví do odlehčené roviny, text místy taky, ale pod těmi legráckami se schovávají už ne tak veselé skutečnosti. Muzika je přímočará a jednodušší, s halekáním jako z hospody, s refrénem, který se asi chytí, s koncem zase ze zmíněného filmu. Podobně obyč je refrén v „Dělej si co chceš“, kde se autor textu „pere“ s potomkem, který neposlouchá; já zas nerad poslouchám tuhle písničku, která mě nebaví. I přes snahu docházím k závěru, že tahle muzika pro mě není, že mi řada věcí v ní obsažených nesedí kvůli určité prostoduchosti, nebo jak to nazvat. Poslední „Sojčí terror“ je další volovina, dětská písnička, kterou kapela hodila do industriálně nu-metalové roviny a lehce přeonačila text.
Digipack (vyšla i gramodeska) není ošizený, má šest stran, na vnějších jsou jeleni živí i neživí, sojka, parohy, jitrnice, květy, na vnitřních pokoncertní fotka kapely s dokreslenými srandičkami a sestava. Vložený booklet má šestnáct stran, obsahuje texty, oči, parohy, jitrnici, květy, sojky, fotky, obsahuje i podrobné údaje o nahrávání a seznam hostů, vše potřebné. Autorem grafiky je Daniel Kurz, který odvedl dobré řemeslo, ale na mě je to barevné a přeplácané, není to můj oblíbený vizuální styl.
No, ve finále doufám, že tahle recenze není ani jízlivá, ani rádoby vtipná, není myslím ani dehonestující. Obsahuje moje dojmy z nahrávky, která je lepší, než jsem si před poslechem myslel, zvukově velmi dobře ošetřená, nejen díky hostům pestrá, nechybí v ní několik hitů a několik plonkových písní, má rozumnou stopáž a texty nejsou jen o blbostech a nejsou ani tupé, jako to u podobných kapel často bývá. Jasně, je to v první řadě zábava, za mě ale lepší než např. ŠKWOR.
Seznam skladeb:
- Intro
- Když už tak už
- Umaštěný tváře
- Elegán
- Šelma sedlák
- Hory volají
- Prach a Broky
- Koníček
- Nelži
- Dělej si co chceš
- Sojčí terror
Čas: 33:02
Sestava:
- Marek Vais alias Mára – bekvokál a kejta
- Jan Suchý alias Anička – basa
- Luboš Valeček alias Horst – řev vokál
- Miroslav Císler alias zemský rada – řev vokál
- Jiří Hodl alias Jörg – škopky
- Dalibor Dvořák alias Dála – kejta
Hosté:
- Tomáš Hajíček ml. – bicí (5, 7)
- Milan Cimfe – bicí, basa (kde se dalo)
- Michal Skořepa – kytara (8, 11)
- Michal „Márdi” Mareda – zpěv (5)
- Peter „Kuko“ Hřivňák, Juraj Štefánik, Marek Vršík – zpěv (7)
- Nozizwe & Ubuntu Choir – zpěv (3)
