Čas od času k nám do redakce doputuje CD, na které koukáme jako vejři. Když na mě z obálky s logem Supraphonu vypadlo krásné CD Vladimíra Mišíka, měl jsem radost. A když se vysypaly další dvě krabičky, měl jsem smíšené pocity. Ještě bych pochopil, že kdosi přiložil novinku skupiny POLETÍME?, jež se označuje jako „original banjo punk future jazz band“, ale Štefan Margita??? Co s ním? Brát nahrávku vážně, nebo si z toho udělat legraci? To druhé mi samozřejmě přišlo přitažlivější, na druhou stranu mi pan Margita nevadí, v operním fochu je to světová třída a když už jsem ho někde zahlédl, působil sympaticky. Takže to vezmu tak nějak odpovědně, ale na druhou stranu povrchně, protože šansony jsou pro mě nikoliv španělská, ale ekvádorská vesnice. (úsměv)
Ale pro podobné ignoranty je celkem slušným vodítkem obal, na kterém v Supraphonu nešetřili. Jednoduchý digipack obsahuje 24stránkový booklet a v něm kromě textů i podrobné informace o původu každé písničky. Většinou jde o převzaté věci, třeba od Ch. Aznavoura (o tom jediném jsem slyšel...), část pak pochází od českých a slovenských autorů – Martina Chodúra, Mira Žbirky, Ondřeje Soukupa. Texty jsou v češtině (s jedinou slovenskou výjimkou) a napsali je třeba Hana Zagorová, Gabriela Osvaldová, Martin Chodúr nebo Václav a Pavel Koptové. Všechno známá jména z mainstreamu, většinou jména, která mě úplně míjí…
Štefan Margita nazpíval celkem dvanáct písniček, respektive je nenazpíval sám, každá třetí (nejen matematicky, ale i chronologicky) je duet. Hned ten první je prezentován jako první virtuální duet v dějinách české populární hudby – hlas Hany Hegerové je totiž použit z archivní nahrávky. Dalšími spolu-zpěvačkami jsou Zlata Adamovská a logicky Hana Zagorová (kdyby byl někdo ještě víc mimo než já, tak Hana Zagorová a Štefan Margita jsou manželé), spolu-zpěvákem pak Miro Žbirka.
Do podrobných popisů jednotlivých skladeb se pouštět nebudu, na druhou stranu se nebojím napsat, že jde o album kvalitní po všech stránkách, nejen pěvecké, ale i instrumentální, a že kdyby tahle muzika zazněla z rádia, bylo by to mnohem lepší než to, co se z většiny stanic line. Štefan je bezesporu výborný zpěvák, i civilnější projev má dokonalý – k tomu opernímu na „Mapě lásky“ jen tu a tam lehce sklouzne, jinak používá zpěv přirozený. Z každého slova je evidentní, jak ho zpívání šansonů baví a jak ho baví si s hlasem hrát a místy i teatrálně a expresivně laškovat. Album v podstatě smutných písniček díky tomu působí relativně pozitivně, díky zapojení hostů pak barevně, a ani nevadí, že řada skladeb už v češtině v minulosti zazněla a že je pozná takřka každý – ať už jde o „Mámu“ v podání Marie Rottrové, „Mapu lásky“ od Hany Hegerové, Žbirkovu „Jesennou lásku“ nebo závěrečný hit „Sláva, je bál“, s nímž Hana Zagorová slavila úspěch už v polovině osmdesátých let a slaví ho, alespoň v mém případě, i v duetu s manželem. Druhým vrcholem je pro mě rozverný „Moët et chandon“ (Soukup-Osvaldová), ale ani ostatní věci mi nepřijdou otravné, naopak.
Na webzinu věnovaném okrajovým hudebním žánrům asi působí tahle recenze jako pěst na voko, ale berte ji prosím s rezervou a jako informaci, že tohle CD vyšlo a na rozdíl od většiny popových nahrávek neurazí ani kovaného hardcoristu či metalistu – a má-li onen kovaný -ista rodiče, kteří hudbu poslouchají (myslím opravdu poslouchají, ne že ji mají jako kulisu z rádia), třeba by jim tímhle kolečkem mohl udělat radost.
Bez bodového hodnocení.
Seznam skladeb:
- Pod pařížským nebem (Sous le ciel de Paris)
- Máma (La mamma)
- Mapa lásky (Carte du tendre) /Hegerová/
- Odyssea
- Láska v Saint Jean (Mon amant de Saint Jean)
- Slova (Parole parole) /Adamovská/
- Být ráno sám je hřích (Dis, quand reviendras tu)
- Lásku mít a nic víc (Quand on n'a que l'amour)
- Jesenná láska /Žbirka/
- Moët et chandon
- Hymna lásky (Hymne á l'amour)
- Sláva je bál (Niech žyje bal) /Zagorová/
Čas: 43:08
