S blížícím se koncem roku přichází čas hodování, setkávání… Pravidelně se také konají metalové festiválky, ten snad s nejdelší tradicí ve Volyni, kam přichází od konce devadesátých let minulého tisíciletí nadělovat Satan Klaus. Letos nadělil pětici kapel, což bylo o jednu méně než loni a o jednu více než předloni. (úsměv) Takže zlatá střední cesta, stejně tak časový harmonogram, který ordinoval první set v 19.00 a poslední ve 23.00.
My jsme na místo dorazili kolem půl sedmé a sál byl tou dobou už celkem slušně zaplněný, lidi evidentně rádi vypadli z kolotoče návštěv, přežírání a podobných kratochvílí. Nakonec dorazilo cca 150 platících, k tomu členové kapel, prodejci, pořadatelé…
Přesně podle plánu začala MORTIFILIA v 19 hodin a od začátku pěkně přitápěla po kotlem. Hned od začátku měla velice slušnou podporu fanoušků, kteří ocenili promyšlený melodiemi napěchovaný death metal severského ražení. Pozorovat práci Franty Knetla je zážitek, respektive byl od druhé písně, protože první byla postižena nedobrým zvukem. Vše se naštěstí rychle srovnalo a dobře sehraná parta s o generaci mladším bicmenem předvedla porci svého typického kovu smrti s občasnými heavy náznaky. Posledním songem MORTIFILIA předznamenala dojem z celé akce, byl to „Just funny day“ se vším všudy.
WYRM jsem živě neviděl dlouhé roky, možná víc než deset, naposledy nejspíš na Metal Madness v Sušici v roce 2014. Tehdy ještě měli kytaristku a neměli sólového zpěváka, který nyní myslím výrazně pomáhá pódiové prezentaci muziky, která se pohybuje mezi dřevním a kompozičně spletitějším black metalem. Pánové ozdobení barvami na obličejích (a zpěvák i na vypracovaném trupu) zpočátku vsadili na propracovanější black metal, aby postupně zjednodušovali – poslední dva kousky se daly označit jako ryzí oldscholové odrhovačky. WYRM i s jednou kytarou dokázali nadělat dost parády, i díky zvuku, který byl pěkně čitelný. WYRM se v našich končinách objevují sporadicky, o to raději jsem je viděl.
Jako třetí to rozjeli RAMCHAT. V posledních dnech mi jejich nové album „Rmut“ dělalo častou společnost a byl jsem zvědavý, jak se Hirax a spol. popasují s tím, že v písničkách na uvedeném albu hostuje řada muzikantů a zpěváků. Přemýšlel jsem, jestli budou všechny ty housle, violy, harfy a čisté zpěvy znít ze záznamu, nebo jak jinak to pánové vyřeší. A vyřešili to jednoduše – zařadili skladby, ve kterých je hostovaček minimum, případně tam snad ani nejsou. RAMCHAT asi oddělují koncertní a studiovou práci, na živo hrají ty ostřejší a méně vyšperkované songy, čímž nechci říci, že by předvedené písničky byly nějak ošizené. I tak v nich rezonovala spousta melodií, Walki střídal hlasové polohy, nechyběla melodická kytara, ale primárně to byl docela nářez. A sice nářez s výborným soundem a taky drivem, RAMCHAT jsou koncertní tutovka, na pódiu působili naprosto suverénně a výsledkem byl nejlepší set večera.
Domácí BOHEMYST nedávno proměnili sestavu, baskytaru převzal po Frantovi mladý Jakub Neuman (MOMENT OF REVELATION), který ale na pódiu volyňského kulturáku stanul s kytarou. Důvod byl prostý – kytarista Jirka dlel s rodinou v zahraničí, a tak došlo k další rošádě a baskytara zněla z playbacku. Logická volba, dalo by se říci, a fungovalo to bezvadně do chvíle, kdy Rámusovi vypověděla službu kytara. Chvilka tápání… a pak to zbylo na Kubovi, který odehrál „Na umrlčích prknech“ sám, respektive samozřejmě s Honzou za bubny a Radkem s mikrofonem. Poněkud chudší zvuk naštěstí trval jen tu jednu skladbu, poté se Rámus vrátil a mohlo se pokračovat v plánovaném složení. BOHEMYST během čtyřiceti minut zařadili několik skladeb z dlouho chystané nové desky, ale nezapomněli ani na starší kompozice z alba „Čerň a Smrt“ („Krvehlas“, „Co nelze zapomenout“). Bez ohledu na zmíněné výměny a technické problémy odehráli Jihočeši klasický darkmetalový set postavený na majestátních melodiích, které čeří nakládačkami a šperkují výraznými Radkovými vokály.
HEJTMAN se během cca dvou let vyšvihli mezi viditelné party, odjeli koncerty s DEBUSTROLEM i KRUCIPÜSKEM, vydali kladně přijaté album a tak nějak vyrostli. Mně se daří vidět je jednou ročně, poprvé mě hodně mile překvapili, jak jim to šlapalo, podruhé mě taky celkem bavili a ve Volyni mě nadšení trochu opustilo. Ono to teoreticky bylo pořád stejné, repertoár se myslím vůbec nezměnil, kapela sype písně z alba „Vítejte v pekle“ (2024), z kterého zazněla většina materiálu, ale některé věci mi přišly ne tak povedené. V první řadě zvuk, minimálně tři songy nebyla slyšet jedna z kytar, takže muzika zněla ploše, nevýrazně, postupně se to zlepšilo, ale celkově měly všechny čtyři předchozí kapely zvuk lepší. V druhé určité velikášství, které koncert provázelo – dlouhé monumentální intro, mlha, ohníčky, petardy… Na druhou stranu se nedá upřít, že to kvartetu šlapalo, chlapi jsou sehraní, skladby mají chytlavé a hitové, refrény snadno zapamatovatelné, lidi se dobře bavili, někteří znali texty a prozpěvovali si je. Mě jako vždy nejvíc bavila „Píseň černých vran“, která se vymyká z MOTÖRHEADOVSKÉHO koloritu, a taky závěrečná pocta ikonám „In memoriam“.
Fotky: Marek
