Ahoj Jindro, myslím, že ti, kteří viděli film o Petru Štěpánovi, nevychází doteď z úžasu. Vím o tobě, že jsi „postižený“ perfekcionismem – a když jsem film zhlédl, krom jiného mě napadlo, že tě to muselo stát spoustu nervů. Samozřejmě je můžeš na začátek trochu popsat, ale prosím s důrazem na jednu fakt „těžkou hodinu“, neboli kdy ti bylo během natáčení nejhůř?
Ave Johane tobě i čtenářům Fobia zine. Hodně ostrý začátek. (úsměv) Opravdu nejhůř…? V průběhu těch sedmi let, co jsme s Honzou Hrušovským (kamera, střih, společně režie a scénář) v tom projektu byli až po uši, bylo několik momentů, kdy jsem opravdu vážně uvažoval, že to zabalím. Petr Štěpán je Petr Štěpán, pro nás Světec z pekla – myslím, že to je vynikající a vše vystihující oxymóron. Pro mě asi úplně ten nejhorší moment ale přišel až ve chvíli finiše celého projektu. Úspěšná crowdfundingová sbírka nepřinesla očekávanou radost z úspěchu, ale hodně velké emoční rozpaky. Skončila loni těsně před Vánocemi 18. 12. a dost mě ta atmosféra okolo ní pokazila sváteční náladu. Kromě vyčerpanosti z dotáček, střihu i organizace a medializace celé kampaně jsme si na sebe upletli bič neuváženě zvoleným termínem distribuce hotových nosičů. Tahle zásadní manažerská chyba šla za mnou. Dotočit pět respondentů včetně Petra Jandy, Leoše Kosteleckého a pak je dostříhat do verzí, které jsme uváděli v kině a ty ještě hodně postprodukčně vytunit – to prostě nebyla práce na tři měsíce po večerech. Třikrát týdně u mě Honza spal, v obýváku jsme měli postavené střihačské studio. Začínali jsme po práci okolo páté, končili o půlnoci, a tak pořád dokola jsme cizelovali našeho „gothic-punkového“ Pána prstenů. (úsměv) Dokonce už v létě místo rodinné dovolené jsme s Honzou makali. O dovče to šlo celý den, to bylo kafí. Ta blbá nálada ze skluzu a i dost drsných komentů na sítích (i přes naši pravidelnou vysvětlovací komunikaci), ta negativní energie samozřejmě přetekla i k Petrovi, takže to mezi námi začalo skřípat a zasekla se i autorizace, což jsme vážně nepotřebovali. Film je dílo, které tady zůstane a mnoha lidem už udělalo velkou radost. Dělali jsme ho srdcem v duchu punkové filosofie DIY („urob si sám“). S Petrem jsme si v létě sedli, vše si vysvětlili a chyby či nedorozumění si odpustili. Jsme s Honzou fakt rádi, že jsme to dokázali dotáhnout na maximum našich možností, možná ještě o štok vejš. (úsměv) Tak v tomto období mě bylo asi nejhůř. I když těch krušných chvilek bylo víc. Ale bylo také dost radosti a dojetí. I s Petrem jsme samozřejmě zažili hodně hezkých momentů a taky legrace i pohody.
Vraťme se na začátek. Co bylo hlavním spouštěčem toho, že sis řekl „tak, a teď natočíme film o životě a hudební kariéře Petra Štěpána“?
Vše se nějak vyvrbuje a nabaluje postupně. XIII. STOLETÍ jsem si oblíbil někdy v půlce devadesátek. Z fanouška, který má naturel, že se nespokojí s povrchním přístupem, ale zajímá se o inspirační zdroje, významy textů i nonverbální komunikaci na koncertech, se stane člověk, který pod silným inspiračním vlivem založí vlastní kapelu (BRATRSTVO LUNY), pak si vymyslí vlastní festival s nevšední dramaturgií, kde se chce na jedněch koncertních prknech potkat se svými idoly. K tomu vydá novinový manifest, zaujme Petra Štěpána, od kterého se dozví, že neignoruje českou gothic rockovou scénu, jak občas prošlo médii, ale že tvorbu BRATRSTVA zná, a dokonce vlastní originální nosiče a docela se mu i líbí. Tak se potkají lidé, kteří si mají co říct a celé hodiny debatují o knihách, kumštu, hudbě, ženách a tak. Rodí se přátelství, vzájemná důvěra, respekt, a dokonce i opakovaně umělecká spolupráce. A pak na základě vaší publikační i textařské činnosti, která je frontmanovi TŘINÁCTKY sympatická, jste jako blesk z čistého nebe osloveni, abyste napsali knihu o životě o dílu člověka, který k vám má důvěru a věří vašim schopnostem. V Kralupech na benzínce se svěříte Honzovi Hrušovskému (dnes Česká televize), on zajásá, že to je bomba a že bychom rovnou mohli natočit film… „Perfekcionista“ vzplane nadšením, získá pro záměr souhlas hlavního protagonisty s příslibem volné ruky a už letíte po firnovém svahu – někam do údolí s přimáčknutými křídly vašeho velkého snu. A světe div se, dáte to!
Bylo od počátku jasné, že se o vše postaráte ve dvou lidech? Ono se to nezdá, ale muselo to dát spoustu práce a řešit vše ve dvou není legrace. Na druhou stranu nemalou roli jistě hrály finance, takže zapojit další pomocníky by znamenalo navýšit rozpočet, pokud by to nedělali dobrovolníci (= zázrak, že…).
Johane, uvažuješ správně. My jsme si všechno financovali sami, čas neřešili. Když pak pro nás udělal někdo nějakou profi službu, museli jsme zaplatit. Samozřejmě jsme se setkávali s nezištností, pomocí, podporou, ale bylo to fakt odmakané na doraz. Mně to přijde jako zázrak, že to dílo už je venku a žije svým životem. Jeho přijetí je opravdu fantastické. Lidé, kteří mají rádi hudbu a nějakým způsobem se jich dotýká tvorba Petra Štěpána, nám dávají nádherné zpětné vazby. TŘINÁCTKA i HNF přitahuje specifické, více přemýšlivé a možná tak i trochu intelektuálně založené publikum. Jsou pro ně důležité nejen emoce, ale i obsah sdělovaného, texty, vizuální a nonverbální komunikace. Což je pak následně obohacuje do jejich životů, inspiruje a mají chuť se o ty zážitky dělit. Když jsem slyšel poprvé XIII. STOLETÍ, měl jsem pocit, jako by mně někdo zhudebnil duši. (úsměv) A i další fanoušci to mají hodně podobné, proto ta tvorba Petra Štěpána má takovou sílu. Znám osobně i lidi, kteří otevřeně přiznávají, že jim tvorba Petra Štěpána zachránila život.
Vydavatelem jsi asi primárně ty, respektive LunArt Music, plus Honza (INA TV), ale na realizaci projektu jste měli rozjetou crowdfundingovou sbírku, díky které jste dokázali od sympatizantů posbírat relativně velkou finanční částku. Překvapilo tě, že tolik lidí přispělo?
Úplně upřímně, čekali jsme větší podporu sbírky, a že ve finále bude vydán větší náklad 3 DVD boxů a flash kompletů. Museli jsme do výroby zadat minimální množství pro výrobu DVD, což bylo 300 ks. Flash kompletů bylo vyrobeno 200 ks. Část šla k donátorům, poměrně velká část se rozdala jako odměna lidem, kteří spolupracovali na vzniku filmu tedy respondentům, část hudebním publicistům a partnerům. Část nosičů dostal od nás Petr Štěpán. Všechny vydané kusy jsou evidovány a smluvně ošetřeny s vydavatelem tvorby Petra Štěpána Warner music Czech republic s.r.o. a s OSA. Vladimír Kočandrle nám v těchto záležitostech hodně pomohl. Opravdu malé množství zbývá k volnému prodeji (info na chaoticon@seznam.cz). Vypadá to, že jednou tato edice bude velmi ceněný sběratelský artefakt.
Zpět k té sbírce. Ta vybraná částka vypadá vysoká, ale pak zaplatíš provizi agentuře, bankovní poplatky z transakcí, výrobu nosičů, autorské poplatky, grafiku atd. A částku zásadně dále snížilo i velké množství artefaktů přidaných do jednotlivých balíčků – 209 ks triček Světec z pekla, děkovné certifikáty s rámováním, karikatura Petra Štěpána, zásilkovné atd. Máme spočítáno, že jsme na filmu ve dvou lidech odpracovali skoro 4 000 hodin. Kdo je trochu gramotný na matematiku, tak na první dobrou vidí, že pro peníze jsme to opravdu nedělali… A ještě k tomu počtu, přispělo 310 lidí (spíše to bylo připsaných příspěvků než lidí), z toho docela dost z nich opakovaně. Zhruba 10 % z vybrané částky přišlo od mých kamarádů a přátel, kteří podpořili mě jako člověka, aniž by nějak zásadně znali tvorbu hlavního hrdiny. Nechci, aby to vypadalo neskromně nebo nějak nabubřele, ale je škoda, že se nezapojilo víc fanoušků. Některé možná strhla „antikampaň“ a hejty, někteří se třeba o sbírce ani nedozvěděli. Hlavně už je to fuk, je tady suma sumárum 500 nádherně vyvedených nosičů s booklety, které zdobí sbírky hudebních fajnšmekrů. Také již mám ve sbírce založeno, a jsem za to protnutí cílové pásky neskutečně rád. Ještě dodám, že ta příprava kampaně, její spuštění a pak vypořádání věcné (jen balení a rozeslání balíčků nám s dcerkou zabralo dva týdny) i administrativní – jsem rád, že jsem to dal. Ale to věčné vysvětlování zavádějících komentářů apod., to mě fakt ničilo. Bylo to takové ambivalentní, bylo to potřeba, ale na druhou stranu to bralo obrovskou porci času na práci samotnou. Celý projekt byla nesmírně zajímavá a vlastně i poučná zkušenost.
Realizace filmu trvala cca sedm let. To není krátká doba, během které se mohla stát spousta věcí. Taky se mohl měnit pohled na to, jak by měl film vypadat. Zpočátku jste natáčeli s Petrem a XIII. STOLETÍM, to trvalo zhruba dva roky, až potom jste začali zapojovat další protagonisty, napřed z hudební branže, pak i bývalé Petrovy partnerky. Právě ony dámy daly filmu řekl bych celistvost. Měli jste jejich zapojení v plánu od počátku, nebo to vznikalo právě tím postupným nabalováním příspěvků?
V té otázce je hodně myšlenek, tak postupně. Ano, sedm let je docela dlouhá doba, i u samotného Petra někdy akcelerovala nervozita, že to dílo nikdy nedokončíme. Také je třeba nezapomenout, že do plánů vletěla „covidová diktatura“, která míchala karty – rozumějte plány dost zásadním způsobem. A samozřejmě nesmí být opomenuto, že celý projekt jsme odmakali ve dvou lidech ve volném čase a o dovolených!
Již jsem předeslal, že jsme čerpali i z mého bohatého archivu, který začal vznikat přesně před třinácti lety s prvním exkluzivním rozhovorem s Petrem Štěpánem, který byl natočen v pražských Kbelích před koncertem XIII. STOLETÍ a jehož účelem bylo mediálně podpořit první ročník festivalu Magická noc trubadúrů. Tenkrát se totiž vedení kralupského kulturáku nezdál dost početný předprodej vstupenek, tak jsem vydal tiskovou zprávu, s prosbou na fanoušky, ať pomohou rozptýlit obavy, že o akci není zájem. Sám Petr ze své iniciativy mi nabídl pomoc s propagací, nadchl ho totiž nejen koncept celého večera (hudba, divadlo, magie), ale i noviny Trubadúr. A ten interval, kdy jsme začali hodně kámošit, od 2012 do 2018 (do první filmové klapky), byl vyplněn mnoha televizními rozhovory, bonusy a dokonce besedou o československém punku s bratry Štěpány v roce 2016 na Magické trojce. Právě protože jsme si tak rozuměli a strávili spolu spoustu času, tak se v Petrovi zrodil nápad oslovit mě s nápadem na sepsání jeho knižní biografie, což Honzik za čerstva upgradoval do filmové mise…
První filmová klapka padla 24. 8. 2018 na XIII. ročníku Prague Gothic Treffen při dalším z návratů XIII. STOLETÍ na scénu. Naším záměrem od začátku bylo oslovit nejbližší lidi okolo kapely, nejen členy, ale i rodinné příslušníky. Samozřejmě jsme nemohli tušit, nakolik budou sdílní. Tady sehrál obrovskou pozitivní roli fakt, že to mé blízké přátelství s Petrem a aktivní působení na scéně bylo přirozenou součástí diskursu v Petrově soukromí. Vzájemně jsme s budoucími respondenty o sobě věděli, aniž bychom se osobně znali. Také nám hodně moc pomáhal Pavel Štěpán, pak i Petr Palovčík a další. Bylo to mnohokrát hodně citlivé, ale vše se nám podařilo ukočírovat tak, aby výsledná podoba filmů významově nezkreslila zásadní sdělení. Klobouk dolu před pěti odvážnými ženami, které, jak píšeš, daly filmu právě tu celistvost. Jmenovitě se jedná o tři Petrovy manželky: Lenku Vetchou, Renatu Štěpánovou a Lenku Schreiberovou. Dalšími klíčovými ženami projektu byly Ollie Ryšavá a Bára, současná Petrova přítelkyně. Ta před filmovými světly prchala jak mohla, ale za oponou nás také držela, v kontextu celého díla jí náleží velké ocenění. Andělů strážných není nikdy dost. (úsměv)
Abych odpověděl na vše v nastíněné v otázce, tak film skutečně vznikal postupným nabalováním výpovědí. Do propracovaného bookletu (3DVD i flash verze) jsme uvedli chronologický seznam natáčecích lokací včetně jmen respondentů, se kterými jsme točili. Takže je vidět, jak se vše vyvíjelo. Pro zajímavost uvedu, když jsem začal odpověď odkazem na první filmovou klapku, zmíním i tu poslední. Ta se odehrála při interview s Petrem Jandou v jeho domově ve Stříbrné Skalici 26. 11. 2024.
Tady se nabízí i další otázka, ke scénáři. Nakolik jste měli dopředu připravené otázky a nakolik jste improvizovali při samotném natáčení? Pod scénářem jste s Janem Hrušovským podepsáni oba – než jste mířili na natáčení, seděli jste spolu a připravovali otázky, nebo jste si je nahazovali až po cestě v autě, nebo…?
Příprava na natáčení probíhala tak, že jsem si opravdu pečlivě nachystal otázky a strukturu vedení rozhovoru. Promýšlel jsem i chronologii, kdy a na co se budu ptát. Nikdy nemůžeš začít problematickými tématy a podobně. Samozřejmě jsme s Honzou neustále řešili, co se potřebujeme dozvědět, jaká témata otevřít. Většinou jsem Honzovi otázky posílal, přípravu jsme konzultovali, on doplňoval své postřehy. Samozřejmě cesty na natáčení jsme využívali k debatám a zpáteční noční cesty zase k vyhodnocování natočeného. Na place to probíhalo tak, že jsem vedl rozhovor, občas otázky doplňoval a samozřejmě jsem reagoval na danou situaci, atmosféru, energii a tak. Honza většinou po dokončení rozhovoru dával svoje pověstné bonusové otázky, protože za kamerou mu to v hlavě šrotovalo a už si uměl ze svých zkušeností představit i střih. Některé ty jeho bonusovky se opravdu podařily.
Překvapilo mě, jak pozitivně se vyjadřují bývalí členové HNF a XIII. STOLETÍ, spoluhráči bratří Štěpánů působí jako milí a rozumní lidé. Nedělal jsem rekapitulaci, jestli se v dokumentu objevili všichni, ale nikdo zásadní snad nechybí. Museli jste někoho hodně přemlouvat, aby se zapojil? A odmítl někdo?
To je skvělá otázka, jejíž odpověď dobře charakterizuje složitost zpracovávaného tématu. Když to vezmu postupně od HNF, tak ty jsou ve filmu díky zásadním dotáčkám s Kosťou komplet. Z lidí, kteří prošli sestavami XIII. STOLETÍ, chybějí: demáčový saxofonista Petr Komárek (již nežije). Kapela oficiálně vzniklá 1991 ho neuvádí jako ex-člena, stejně jako Leoše Kosteleckého), kytaristé Michal Kourek, Marcel Novák a baskytarista Martin Soukup. Jinak v obou filmech hovoří na mikrofon celkem dvanáct členů XIII. STOLETÍ. Hodně a neúspěšně jsem přemlouval Michala Kourka a Martina Soukupa. Oba nakonec odmítli ve filmu účinkovat. S Martinem jsem komunikoval docela intenzivně a vznikla mezi námi důvěra, zůstali jsme ve spojení. Jeho absence ve filmu mě mrzí i proto, že období s ním a Ollie mám osobně hodně rád.
Jako majstrštyk se dá označit zpověď Leoše Kosteleckého, který se podílel na všech nahrávkách HNF, ale potom se z hudební branže z náboženských důvodů vytratil. Byl jedním z posledních, kteří se před kamerou objevili – byly s rozhovorem spojené nějaké těžkosti? Přemýšleli jste na co zeptat a na co ne?
Moc jsme stáli o to s Leošem rozhovor natočit. Přiznám se, že když jsem mu poprvé volal, byl jsem tak nějak divně nervózní, moc jsem si přál, aby nás neodmítnul. Během chvilky jsem byl v klidu, protože Leoš je nesmírně sympatický a velmi vnímavý týpek. Pracuje jako správce ve skanzenu, takže i kulisy pro natáčení byly fajnové, i když jsme si je úplně nevychutnali, neb jsme dorazili za tmy. Rozhovor byl na pohodu, žádné téma nebylo tabu včetně jeho náboženského vyznání. Leoš byl věcný, upřímný, nestylizoval se, byl svůj a to jsme s Honzikem opravdu ocenili. Jeho filmové repliky jsou úžasné a krásně zapadají do celkové mozaiky životního příběhu Petra Štěpána.
Nesložitější osobou byl určitě Petr, který měl pokaždé jinou náladu, někdy působil mile, ale někdy celkem protivně. Ve filmu zůstaly i ty dejme tomu nepříjemné momenty – bylo kvůli nim kolem Petra nějaké přešlapování na špičkách, jako jestli s tím bude souhlasit, aby to ve filmu zůstalo? Nebo jste měli od počátku dohodu, že rozhodujete vy, co bude nakonec vidět?
To je citlivé téma. Dohoda o volné ruce autorů učiněna byla, ale také jsme se dohodli na autorizaci, finální zpětné vazbě. Bez vzájemné důvěry, slušnosti a ohleduplnosti by projekt nemohl vzniknout. Na to, jak je film rozsáhlý a tematicky složitý, vystupuje v něm více než padesát respondentů, tak jsme ze strany Petra řešili opravdu minimální připomínky k obsahu, celkově asi tři, což je opravdu zanedbatelné. O některých kontroverzních scénách, které ve filmu zůstaly, jsme debatovali. Petr obsah řešil i se svými nejbližšími, kteří ho také viděli na privátních projekcích. Petr vzal velkoryse na vědomí, že některé scény, které se mu nelíbí, nebo by byl nejradši, „aby filmařům ve střižně spadly takzvaně pod stůl“, jak řekl na premiéře prvního dílu v Jihlavě, ho až ikonicky charakterizují. S Honzou si moc vážíme Petrova přístupu, pro kterého byla celá ta filmařská mise nesmírně psychicky náročná, neboť otevírala bolestné, mnohdy doslova i „třinácté“ komnaty jeho života. Celý ten filmový projekt má obrovský přesah. On se stal takovou velkou terapií pro mnoho účinkujících a i takovou příležitostí k vypořádání se s minulostí. Toto jsme plně pochopili v průběhu natáčení, a to nám dávalo největší sílu to přes mnoho komplikací nezabalit. Ten filmový příběh docenil i některé životní role těch, kteří sice na první dobrou nejsou těmi hvězdami, ale té hlavní hvězdě zásadně pomáhali k jejímu lesku. Přes mnoho bolestí a slz na té opravdu těžké cestě se zhmotňovala láska, jejíž nejrůznější projevy provázely finalizaci díla. Včetně mnoha krásných setkání, objetí i dojetí, ke kterým by bez „záminky“ sejít se k promítání asi nikdy nedošlo. Bylo to hodně silné, tu intenzitu mnoha prožitků nejde předat. A mnohá vzniklá přátelství trvají dál. A to je moc hezké.
Bylo to s Petrem někdy tak náročné, že jste, kulantně řečeno, na sebe použili hlas o pár decibelů hlučnější, než je běžné? (úsměv)
Jo, přiznávám, že jo. Vybavuji si několik situací, kdy jsem se fakt vytočil. Když se naštval Petr, tak ten nekřičel, přestal komunikovat a bylo… „odešel do svého Vesmíru“, jak trefně ve filmu glosuje zvukař Míla Sládek ze studia Benas. Taky nás Petr párkrát spucoval a uzemnil, to jo… krásná filmová replika je, když ve filmu vysvětluje své vlčí tetování: „Když se ve mně vzbudí ten vlk, tak mi jdou lidi z cesty.“ Například týden jsme čekali, zda nás Petr pustí natáčet do studia Benas. S Honzou jsme měli v zaměstnáních dovolenou, já musel plány podřizovat i rodinným potřebám. Takže složité. Celý týden se nám Petr nevyjádřil. Tak jsem mu den před inkriminovaným dnem zavolal a snažil se mu připomenout, že o něm točíme film, že s tím souhlasil a chtěl to. Tak to už v klidu nezůstanete. (úsměv) Hodně se při tom natáčení střídaly stavy radosti, euforie, ale i zmaru a naštvání. Ze všech možných stran.
Letos si moc přeji mít klidné Vánoce. Loni tomu tak nebylo, to jsme měli před sebou několik měsíců vyčerpávající práce. Férově přiznám, že mám na svědomí několik chyb, nebo kroků, které jsem nedokázal domyslet a které se nepovedly. Třeba to posunutí termínu vydání nosičů, několikrát jsme se fanouškům za to omlouvali. Na druhou stranu, když vedete jako manažer nebo producent nějaký projekt, nemůžete zabředávat do každého detailu, ani vše stále dokola polopaticky vysvětlovat a obhajovat. Spousta věcí zůstává pod hladinou jako ty pomyslné ledovce. Klíčové je, že jsme neztrozkotali, projekt dokončili, tedy dopluli do cíle. A jak už jsem zmínil, i s Petrem a Honzou jsme si v létě sedli, nějaká ta vzniklá nedorozumění si vysvětlili a chyby odpustili. Máme radost z toho, že si dílo už žije svým životem.
S Petrem jste se znali už před začátkem společného filmování, ale v průběhu řady setkání byl určitě prostor poznat se (ho) ještě víc. Mohl bys ve zkratce uvést, co tě v souvislosti s ním nejvíc překvapilo, co potěšilo, co zklamalo… Mě ne že překvapilo, ale zarazilo, že se ve filmu neobjevil nikdo z nehudební branže, nějaký „normální“ kamarád, skoro jako by Petr žádné takové kamarády neměl… Jen lidi kolem kapel a potom bratra Pavla, který je takovým jeho strážným andělem a neskutečně milým a pozitivním člověkem.
Ono toto už nějak prosakuje v těch výše nastíněných odpovědích. Ale k otázce to shrnu takto, mnoho věcí jsem pochopil, třeba důvody častých personálních změn, rozpadů kapel, jejich konců a návratů. Klíčovou roli bratra Pavla i Petrových žen. Pronikl jsem do tajemství mnoha skladeb, ne vše je ve filmech, nebo musí být divák velmi pozorný a vnímavý, a díky Petrovi jsem se mohl blíže poznat se skvělými lidmi, se kterými jsme dnes přátelé a když jedu do Jihlavy, tak se s nimi moc rád potkám a pobavím. Na mém vztahu k Petrovi se nic nezměnilo, jsme kámoši, respektuji jeho osobnost, každý máme své silné i slabé stránky. Co se týče jeho dalších kamarádů, tak ano, Petr je specifický trochu mizantropický člověk, jak říká ve filmu Bořek z E!E „takovej netopýr“… Jeho největšími kámoši byli vždy lidi kolem kapely. A osobně vím, že s lidmi jako je Petr Palovčík nebo Béďa Musil nikdy vztahy nepřerušil, ani když už s TŘINÁCTKOU nehráli. Film potvrzuje, že je Petr samotář, má rád svůj klid, bezpečí, soukromí, které si střeží a málokoho nechá byť jen třeba nakouknout. Je narozen ve znamení raka, sleduje astrologické konstelace a snaží se je dávat do souladu se svými plány. Je to také nadaný umělec, který se ale lehce ztratí v praktickém všedním životě, když nemá svého průvodce. Umí milovat i nenávidět, být milý, laskavý, ale i zlý a nespravedlivý. Má obrovské charisma a vytvořil dílo, které zde vydrží přes další generace… Kdo je Petr Štěpán? Na to hledáme odpověď v našem filmovém projektu…
Natočeno bylo určitě víc materiálu, než se na dvě DVD vešlo. Bylo těžké rozhodnout, co použít a co vyřadit? Mrzelo tě, že se některé obrázky nakonec do finále nedostaly?
To bylo strašný Johane, možná horší, než si dokážeš představit. I proto nakonec vznikly dva díly o celkové stopáži 270 minut. To je asi i na hudební scéně unikát. Samozřejmě, že některé zajímavé záběry i výpovědi se nedostaly do filmu ani do bonusů.
Předpokládám, že film viděl nejen Petr, ale i ostatní, kteří se v něm objevili. Jaké byly jejich reakce?
Velmi vřelé, emocionální, dojemné. Filmy se dočkaly takových zpětných vazeb, o kterých jsme ani nesnili. Přijde mi to až neskutečné. Mám v plánu řadu úžasných postřehů vložit do knižního Chaoticonu, což mi samozřejmě dotyční musí dovolit, neboť mnoho těch reakcí je privátních. Filmy mají své profily i na csfd.cz – Československé filmové databázi (Hledání, Návraty), a i zde si v hodnocení filmových fajnšmekrů vedou velmi dobře.
A jak s mírným odstupem hledíš na Světce z pekla ty? Jsou tam nějaké nedotahy, které tě trochu mrzí, nebo se všechno povedlo podle představ a nic moc bys neměnil? Když už jsme u nedotahů – co třeba odraz postavy, která nepatřila do záběru, v okně? (úsměv)
Odraz v okně byl záměr a dost dlouho jsme to štelovali, aby to takto vyšlo. Opravdu, vážně, to není pokus o vtip. Hovoříme-li o rozhovoru s Kosťou. Není možné, aby si téměř v pěti filmových hodinách ve dvoučlenném štábu, který se snažil o profesionální práci na amatérské bázi (produkce srdcařů), nenašel nějaké „nedotahy“. Ty jsou i v úžasné trilogii Pán prstenů. (úsměv) Máme velké přání upravit Světce z pekla do televizního formátu (dva díly – punk & gothic) a dostat je do vysílání. Jedna z mých priorit je dokončit i knižní Chaoticon Petra Štěpána. Ovšem, toto s malým odkladem, neb dále již nechci zanedbávat BRATRSTVO LUNY, se kterým v příštím roce oslavíme 20 let na scéně, a to novým studiovým albem (máme natočeno i smícháno) a několika koncerty. Kdo chce mít čerstvé informace o aktuálním dění kolem Chaoticonu Petra Štěpána (kniha & filmy), může sledovat webovky www.chaoticon.cz a fcb profil Světec z pekla – chaotiocon Petra Štěpána.
Johane, děkuji za rozhovor a Fobii i čtenářům přeji klidné Vánoce a vše nejlepší do nového roku 2026.
