Třinácté číslo nepovažuji za nešťastné, naopak za nejlepší z několika předchozích vydání, jež se mi dostala do rukou. Váží se k němu i personální změny, v týmu už není Roman Láriš alias xJesusx, stálou redakci teď tvoříš ty a Štelca. Proč Roman skončil – byly v tom nějaké názorové nebo osobní neshody, nebo ztratil zájem, případně neměl čas se zinu věnovat? Jak se stal Roman součástí zinu, který letos završí dvacet let existence?
Ahoj Johane, díky za zájem o fun-zine a dění kolem něj. Srdcem jsem se vždycky motal kolem hardcore (punku) a tam je myslím i hrací plocha, kde se pohybujeme. Přesahy určitě najdeš, ale hlavně díky lidem, které v zinu potkáš. Osobně mě vždycky více zajímalo, co třeba dělají rádi známý kolem muziky ve svém volném čase, jaké mají koníčky, než obecné promo informace o kapelách. Přijde mi zajímavé, že třeba chlapík, co hraje na baskytaru v kapele, kterou jsem vydal, má další kapely, zcela jiných stylů, a že vede dětský oddíl malých špuntů. Dělám a vždycky jsem dělal různé věci a snad i mohu říct, že jsem se je naučil dělat díky DIY. Dělej věci po svém, jak to nejlépe zvládneš! V tom je myslím velká síla hardcore punku a hesla DIY.
První číslo vyšlo jako příloha picture singlu LANDMINE SPRING – „Call Girl“, bylo to v roce 2005. Zin se jmenoval Kill Your Dreams! Udělal jsem tehdy asi 50–60 ks, myslím. Pak nějak slovo dalo slovo a spojili jsme síly s Romanem aka xJesusemx, znali jsme se se již léta předtím. Nějak to samozřejmě vyplynulo a vznikl zine How Can Limo Kid Kill Your Dreams? (Roman dělal předtím zine Limokid). Nevím už, u kterého čísla jsem nadhodil lano sympaťákovi Honzovi Štelcovi z Mělníku. Bavila mě kapela CIRGUZ, kde bubnoval, a taky jsem poznal, že to je šikovný kluk, který má chuť se na zinu podílet. Jsem za to rád. Vzniklo to stejně snadno jako odchod Romana. Nejspíš to tak v životě chodí. Roman cítil věci již asi jinak, vlastně ani pořádně nevím, nějak jsme se o tom moc nebavili, přišlo mi to jednou nebo dvěma větami na e-mail a pic. Rozchod bez pláče a emocí. Vzal jsem to tak a jdeme dál. Nedělal bych z toho téma, každý děláme i jiné věci a fun-zine je hlavně o chuti ho dělat. Romana jsem si vždycky vážil, ale zamrzelo mě to, to zase jo. Neoznačoval bych nás se Štelcou jako „redakci“, jsme dva kámoši, je rovnoprávným členem posádky a jsem za to rád... Zine beru jako „něco“, díky čemu se stále mohu cítit „být ve scéně“. (úsměv)
Máte něco jako redakční porady, na kterých si řeknete, kdo jakým článkem přispěje? S jakým časovým intervalem pracujete?
Porady nemáme, každý si dělá, co uzná za vhodné. Když měl někdo s něčím problém, tak odešel ze zinu. Pracujeme podle chuti, nápadů, jak přijde nějaká inspirace… po nocích jako upíři.
Třináct čísel je u undergroundového čtiva slušný výsledek. Vrátil bych se ještě na chvíli na začátek. Jak první číslo vznikalo?
Myslím, že se mi prodejní cena singlu LANDMINE SPRING zdála drahá, tak jsem k části svých kusů udělal zine. Měl jsem chuť to udělat, to byl začátek. Jak dílo vznikalo? Klasicky doma na koleně, sazbu jsem dělal v Corelu, což byla strašná práce, tiskl jsem to na laserové tiskárně a pak jsem to sešíval. Byl tam rozhovor s kapelou THE MOOD z Moravy, psaní o Cheiron T v Táboře, rozhovor s Pavilon M2 z Hradce Králové, povídání s Martinem Valáškem (Malárie Records), foto profil Ondry Fišera (R.I.P.), úvahy, recenze, nejspíš taková klasika pro hardcore punkový zine. Další číslo jsem již dělal v InDesingu a poslal jsem ho do klasické tiskárny. Tištěné bylo ještě v Písku, na recyklovaném papíře a náklad byl 200–250 ks, to už si přesně nepamatuji. Formát je od prvního čísla stejný...
Náklad počátečních čísel se pohyboval kolem těch 200 až 250 kusů? Rostl v časech, kdy byly tištěné ziny na pomyslném vrcholu? U novějších čísel se dá náklad dohledat, od devítky to tak nějak poletovalo mezi 100 a 140 kusy. Je to optimum, které se celkem rychle prodá? Stává se, že někdo shání vyprodaná numera? Dělal jsi někdy dotisk?
Opravím Tě, na žádném vrcholu se necítím, vyšlo třináct čísel a k nákladu mohu říct snad jen pár poznámek. Před lety nebyly takové možnosti tisku, abych si třeba řekl, že chci tisknout jen 140 ks. Málokdo by to asi dělal. Teď to již není takový problém. Dřív jsem měl i funkčnější distro a chuť se zabývat distribucí. Aktuálně vidím množství věcí, který se dějí, vycházejí desky, knížky, koncerty… osobně si myslím, že máš tak měsíc na to, abys věc, kterou vydáš, prodal, potom se na to zapomene díky dalším novinkám. Novější čísla děláme v nákladu 100 ks na prodej a 40 se rozdá mezi lidi, kteří pomáhali. Jo, občas se někdo zeptá, ale dotisk jsem zatím nedělal nikdy. Nejspíš asi ani nebudu, jak se číslo prodá, věnujeme se práci na novém čísle. Něco končí a něco začíná. (úsměv)
Převládá přímý prodej z tvého domu, nebo víc čísel rozšíří distra? U kolika prodejců se dá Kill Your Dreams! koupit? Dá se porovnat fungování distrařů v době, kdy vznikala první čísla zinu, s dnešní dobou? Ubylo undergroundových kanálů, zlepšila se jejich kázeň, zhoršilo se… něco?
Je to číslo od čísla, některá jsem prodal sám, u posledních to je cca půl na půl, 60 ks prodám já a 40 ks distra. Fun-zine se dá koupit u PHR Records, Phobia Records, Insane Society, Šváb Records, Psychocontrol Records, u Trojky v Plzni nebo Berryho v Sušici… možná jsem na některé zapomněl. V každém případě jim patří mé poděkování, stejně tak jako všem, kteří si zine pravidelně kupují. Díky! Ohledně fungování dister, no vlastně nevím, co k tomu napsat, všechny distribuce nebo nadšenci, se kterými nějak spolupracuji, fungují perfektně a vždycky tomu tak bylo. Funguje to spíš na úrovni přátelské než obchodní, takže snad jen díky vám, že podporujete DIY.
Jak se za ty roky změnil tvůj pohled na to, jaký by měl být obsah zinu? Neznám stará čísla, viděl jsem myslím až osmičku, takže nevím, jak jste se vyvíjeli, ale asi se dá odhadnout, že to nebylo až tak překotné. Nebo ano?
Asi se moc nezměnil. Od začátku je to nejspíš v hodně podobném duchu a točí se to kolem podobných věcí. Od druhého čísla jsem vždycky někoho oslovil, jestli by mi neudělal obálku, takže na titulkách najdeš grafiky nebo fotky od Páji (tehdy ještě FESTA DESPERATO), jednu dělal Doug Burns (RED DONS, THE OBSERVERS…), Smrčák a jeho skvělá fotka HELLSHOCK, pak šikovný chlapík ze Slovenska s nickem Or.Lock, tatér Jacob, Robert Gizbern (spolubydlící, spoluhráč a jihočeská tetovací legenda, který mi dělal i první tetování)… další jsou od šikovných grafiků kamarádky Radky ze Zlína, Dana Nguyena, Daniela Goliáše aka DeeXGee nebo Honzy Taitla. Zine se myslím postupem času trochu zlepšoval, protože jsem se tomu i víc věnoval. Nikdy to ale nebylo to hlavní, co jsem dělal, vždycky jistá forma přetlaku, který mi ukrajoval můj noční čas na spánek, většinou od desíti hodin dál, za poslechu muziky...
Základem většiny fanzinů jsou rozhovory, které se vám v aktuálním čísle opravdu povedly. Jak vybíráte, koho oslovíte k rozhovoru? Podle témat, podle lidí, které osobně znáte, nebo? A z dalších typů článků tě oslovují jaké?
V několika číslech byly ankety na různá témata, to se mi hodně líbilo a měl jsem to rád. Vždycky jsem oslovil různé lidi a výsledek byl fajn. Hned ve druhém čísle byla anketa, kde jsem položil otázku, jestli hardcore punk subkultura může změnit nebo ovlivnit ve větším rozsahu myšlení lidí, v dalším čísle byla anketa o Myspace. Bylo to pro mě v té době téma, dnes se nad tím nikdo ani moc nepozastaví. V dalším čísle byla anketa o oblíbených tričkách, je tam fotka, která mě dodnes baví, můj oblíbený herec Marek Daniel v tričku SAMIAM. Koupil si ho v dobročinném sekáči, do kterého triko věnoval kámoš Jirka Kouba (LANDMINE SPRING, SUNSHINE). Nebo anketa o kolech, ta byla taky fajn. V každém čísle byly rozhovory, recenze, úvahy, reporty... všechno, co mám i osobně rád a myslím si, že to patří do zinu. Podle čeho se vybírá? Je to jednoduché, jsou to rozhovory s kámošema nebo kámošema, co mají kapely nebo dělají něco zajímavého. Mé oblíbené rozhovory jsou s Honzou Šamamen (tehdy WHO ATE MY SKATE?, LAKMÉ...), Pepou Křepelkou (rozhovor mi věnoval Ivan a měl vyjít původně v super zinu Reskator), Beau (kytaristou INSECT WARFARE). Dodneska si pamatuju, jak Filip Fuchs kroutil hlavou, jak může někdo grinderovi položit otázku „co si myslíš o punks and skins unity?“. He he he. No, měl jsem tehdy rád CRUCIAL UNIT a jejich „Punx N' Skinz“ byl super song a celkem dlouhej, měl minutu třicet. Beau mi tehdy odpověděl, že je nihilistický fanoušek grindcore a vůbec ho to nezajímá. Skvělý byl i překlad od Marka Zemana, Secret Society Of Vegans, což byl tajný celospolečenský spolek veganů usilujících o celosvětovou a totální dominanci. Dále mám rád rozhovory s Markem Haltufem (THEMA ELEVEN), ARMY OF FLYING ROBOTS (pokec se super fast UK kapelou, který dělal xJesuxx), xBanánemx (toho času BALACLAVA), skvělý rozhovor s PROPAGHANDI od Ivana (opět měl vyjít v Reskatoru), skvělé bylo i psaní od Míry Adamčíka z Plzně o starých časech, rozhovor s M5 (Day After), s Blumem (tehdy GATTACA), Ondrou (Dead Heroes Records), Vitamínem, Tomášem (Fluff), Pavlem (Papagájův Hlasatel Records)… Super byl i rozhovor od Štelci se Šimonem Budským (KRITICKÁ SITUACE). V devadesátkách na mně udělal i dojem, jak podal trestní oznámení na kapelu BRÁNÍK (Monitor). S Petrou z Liberce... musel bych vzpomínat. (úsměv)
Zatímco rozhovory v třináctce považuju za výborné, k jednomu článku jsem si neodpustil mít výhrady. Jde o popis životních eskapád Christiana Battaglii, cyklistického nadšence. To, že se objevil člověk z jiného než hudebního prostředí, mi nevadí, naopak, ale článek je chaotický, některé informace se opakují, chybí mi tam redakční práce. Chápu nedostatek času, noční směny apod., ale není to škoda? Obecně – baví tě mimohudební články ve fanzinech?
No, možná máš trochu pravdu. Jméno Ch. Battaglia je pro mě magické, stejně jako jeho život a výkony. Možná jsem chvátal a měl jsem tomu tématu věnovat víc práce. Na druhou stranu, samotného mě překvapilo, jak málo informací lze k jeho osobě dohledat. Tak jsem si řekl, že vlastně už jen ta poskládaná mozaika může sloužit jako jisté vodítko k jeho jménu a každý si může přečíst super knížku od O. Pavla nebo vyjet na kole do Bratronic. Sám to mám v plánu, snad to letos ještě stihnu a pojede se mnou i autor obálky Honza Taitl. Takže odpověď na Tvoji otázku je, ano, možná je to škoda, ale i to vodítko je snad fajn.
Mimohudební články mám rád. Muziku raději poslouchám, než o ní čtu. Pokud ve mně něco probudí, vracím se k ní opakovaně, sám a rád. Raději mám texty, kde se dozvím něco o lidech, kteří ji dělají, převážně mimohudebního – co mají rádi, jaké mají zájmy a tak. Vlastně ale nevím, všechno je to i o jisté inspiraci, takže pokud mě něco zaujme, je to super… Ale vlastně rád čtu i o muzice a mohu říct, že občas poslouchám i nějaké podcasty. Nabídka je poměrně široká a mám i dojem, že jsou to takové ziny dnešní doby. (úsměv)
Zmínil jsi, že fanzin sázíš v InDesignu. Je pro tebe design (bez in) důležitý? Čísla, která jsem viděl nebo vlastním, mají vesměs přehlednou grafiku, dá se říci hezkou, žádný punkový galimatyáš…
Dělám zin, jak to cítím a taky mi žena Jana dala jisté rady, kterých se snažím držet. Nemám vůbec problém s punkovými ziny. Z českých mě nejvíce inspirovaly Different Life, Minority fanzin, Defender, Dooms Day nebo Hluboká Orba, Trhavina. Super byl i Reskator. Ze světových Heart Attack nebo Maximum Rocknroll. Poklonu bych složil i Šakalovi a Burymu, za jejich neúnavnou práci. Ale k Tvé otázce, program, který jsem zmínil, je asi standard pro sazbu a poměrně dobře se s ním pracuje. Jen není zadarmo, pokud ho tedy neukradneš. Nejsem ale profík, vše jsem se naučil sám nebo pod dozorem ošetřovatele. (úsměv)
Design mám rád, ale nějak zvlášť na něm neujíždím. Nejsem galerijní tip. Design je ale všude kolem nás a rád se svým pohledem amatéra dívám na věci kolem sebe a někdy si i říkám, tohle se povedlo, tohle moc ne. Postupem času si osvojuji nějaká pravidla, kterých se držím a jasný je i to, že „čistá“, přehledná, grafika je hned pochopitelná. Necítím se jako člověk povolaný, který by o tom mluvil. Mohu Ti říct, co se mi líbí, ale o grafice ať mluví lidé, kteří se tím živí nebo je to jejich způsob vyjádření, vzdoru. Já dělám jen hardcore/punkový fun-zine, mám to hlavně rád, stejně jako grafiku punk triček, pouliční art nebo knížky s fotkama. Grafiků je množství, vlastně každý může být grafikem, pokud dílo, které vytvoří, bude dělat radost. Rád se dívám na art Marka MacCoye, to je skvělý!
Ještě bych se vrátil k „funkčnějšímu distru“, které jsi míval. V jakém stavu je dnes? A label? Na webu nabízíš pouze 13. číslo fun-zinu a LP LANDMINE SPRING. Starší tituly jsou vyprodané? A se Samuel Records máš nějaké plány, choutky něco vydat, nebo při současném vydavatelském přetlaku a klesajícím zájmu o desky pečlivě zvažuješ, jestli do něčeho jít?
Ano, bylo tomu tak. Řekl bych, že distro spí a mým úhlem pohledu je to černá díra na peníze. V množství desek, které vychází, není v silách nadšence to nějak smysluplně udržet jen prací po večerech. Občas objednám víc desek a pošlu je mezi kamarády, ale distro myslím zůstane spát již navěky. Pokud věci nefungují na 100 % a nemáš na něco úplně čas, prostě to nějakým způsobem vyšumí. Je tam množství proti, jednak potřebuješ prostory na skladování, musíš to převážet a v téhle době, kdy je hodně i koncertů, tak mám dojem, že lidé jsou hlavně rádi, že mají na vstupy a drink. Pokud jim něco zbyde, určitě je smysluplnější podpořit kapelu na turné. Měl jsem i e-shop, který jsem si nechal udělat, ale jak jsem se přestěhoval na Moravu, tak jsem to stopnul.
Samuel Records je na tom hodně podobně, ale je to má součást. Loni vyšlo LP LANDMINE SPRING a věřím, že to není poslední vydání. Nějaké plány jsou, ale zase to záleží na více faktorech. Ano, Samuel Records tituly na vinylech jsou „prodané“, ziny taky. Má snaha je mít z toho hlavně radost, to je základ, a pak aby se to pohybovalo na nule i ekonomicky.
Samozřejmě choutky mám a měl jsem je vždycky. Život má ale množství vláken a v minulosti nějaké věci nevyšly, i když jsem to viděl reálně. Ale nevím, jestli se k tomu ještě vrátím. Jistý čas fungovalo mé psí ego z 1/3 v psím labelu Dog Lovers Records, tam jsme vydali 10 EP a bylo to super. Mrzí mně, že jsem nevydal EP Tima Remise a LP MINDTRAP. Tim je super sympaťák a mám rád jeho muziku stále. MINDTRAP byla jedna z kapel xSebax, který zpíval v HIGHSCORE, SHORT FUSE a dalších. Měl jsem hodně rád demo SHORT FUSE, které jsem vydal na Samuel Records na singlu. Na obě z těchto vydání jsem prostě nějak neměl v daném životním období sílu na vydání. Vlastně ani nevím proč.
Zdá se Ti, že je zájem o desky klesající? Vidím to naprosto jinak. Nevychází takové náklady desek jako v 90. letech, ale vychází toho tuny, nových věcí i reedicí. Skoro si až myslím, že není reálné to prostě všechno sledovat a kupovat. Před lety jsem se bavil s jedním kamarádem o poměru, kolik desek máš doma v regálu a kolik jich posloucháš a máš k nim nějaký vztah. No, kolik? Pokud bych řekl 50, je to asi akorát, mám jich ale mnohonásobně víc. Dnešní doba je i o jistém porovnání elektronického šíření hudby a vinylovém. Jsou tady ještě CD a MC, k CD je dle mého doba nespravedlivá a MC jsem neměl rád nikdy. Vinyl je krásná věc, ale potřebuješ aparát, který ti bude hrát adekvátně tomu, kolik do něj vložíš. Dneska mají mladí i-phony s mobilním netem a Spotify. Vlastně je i ekologické nehromadit zbytečně věci, mít volnost. Mám i pár kamarádů, který se desek vzdali, bylo jim to již duševní přítěží. Já si pořizuju jen to, co mě baví, většinou z dister nebo od kapel, které mám rád a z dister, který nemají v nabídce desky od kapel, který mi vadí. Občas píšu recenze na Czechcore a díky tomu se k mně dostanou zajímavé věci, které bych možná i přehlédnul nebo se k nim nedostal. Jsem rád, že mám díky tomu i jistý přehled „navíc“.
S fanzinem je asi situace snazší, náklady na tiskárnu nejsou tak vysoké jako v lisovně, takže tam je to asi hlavně o chuti a času. Vy teď držíte chvályhodnou kadenci, každý rok minimálně jedno číslo. Je to udržitelné tempo, které byste rádi ctili i v budoucnu?
Vydat zine něco stojí, vydat třeba LP ve 100 kusech taky něco stojí. V dnešní době je to ale možné a snad i dostupné. Funguje množství tiskáren, lisovny jsou stejný, ale prodejců lisování je velké množství. Já funguji na nadšenecké bázi a určitě jinak než někdo, kdo má zodpovědnost, třeba za zaměstnance, kapely… Necítím se ty věci hodnotit. U mě je to, jak píšeš, o chuti, energii a aby mi to nějak dávalo smysl. Dělat zine mi přijde zajímavé, vždycky jsem to měl rád. Jednak přispěji svojí prací k šíření něčeho… nevím, informací a třeba to někomu prostě jen udělá radost, vylepší špatný den. I to se asi děje.
Další číslo zinu vyjde asi začátkem roku. Fajn by bylo vydávat dvě čísla za rok, ale to je představa a vlastně zavádějící, teď máme chuť, co bude potom, se uvidí a není to důležitý. V jednom z čísel Noise Masteru mě zaujalo, jak nějaký chlapík v Malajsii (tuším) sdílel s kámoši svoji sbírku desek. Nevím, jestli bych toho bych schopný, ale přišlo mi to super, hlavně to sdílení a sounáležitost. Další číslo by mělo vyjít, zbytek je ve hvězdách. Třeba mladí přestanou číst úplně, staří na to již neuvidí a budou poslouchat jen podcasty. Ziny pak přestanou vycházet úplně. (úsměv)
