Pátým rokem brázdí nejen tuzemské nejen podzemí skupina MÄRNØ, která má základnu v Uherském Hradišti. Tam ji po rozpadu MENTALLY CORRUPTED zformoval zpěvák Raudis, ke kterému se postupně přidali muzikanti se zkušenostmi s řady dalších kapel a společně začali produkovat mix uvedený pod nadpisem.
V roce 2022 debutovalo MÄRNØ zprvu digitálně, posléze i na CD vydaným EP „Nevinnost prázdných srdcí“, letos se ohlásilo s debutem „Via Incognita“, který vyšel primárně na gramofonové desce a sekundárně je k poslechu na různých streamovacích platformách. LP vyšlo pod Ultima Ratio a je velmi hezky zabaleno. Hlavně titulní strana je parádní, Daniel Goliaš nakreslil hezký obraz, přičemž sova je následně použita i na zadní straně, plakátu a na vložené příloze. Na té jsou texty v češtině a angličtině i další informace, ale chybí sestava – ta níže uvedená je opsaná z Facebooku kapely. Grafika všech stran je pěkně srovnaná, je evidentní, že kapele záleželo na tom, jak se vizuálně prezentuje a taky na detailech – strany jsou pojmenované M a Ø a uvedená písmena jsou i na středových etiketách, na kterých nejsou uvedeny otáčky, na které má být deska přehrávána. Takže po pokusu na 33 velice rychle přepínám na 45, protože hlas vypravěče v „Intru“ je zpomalený a hluboko položený.
Oním hlasem promlouvá Jan Werich, který interpretuje slova Jana Masaryka z knihy Viktora Fischla Hovory s Janem Masarykem. Silná slova, jež by měla rezonovat s každým rozumným člověkem, v podání pana Wericha nabírají na významu a působí velmi autenticky. Navíc jej kapela opatřila jiným podkresem, než je ke slyšení na YouTube; a zatímco ten internetový působí poněkud uměle, ten vinylový dodává slovům další rozměr.
Po nich se dostává na řadu kapela a první sekundy jsou překvapivě intenzivní, metalová razance tryská nejen z dusotu bicích, ale i z ostře řezaných načernalých kytar. Poté se muzika překlápí do HC sfér a je to zase rytmika, která zprvu udává směr; ale jakmile se zapojí zpěvák, začnou řádit i kytary, které nelze označit jako typicky hardcorové, ani jako ryze crustové, ale je to řádný válec, i díky podpoře velmi silné baskytary. Později se muzika, aniž by ztrácela švih, posunuje k post-HC, zvolnění je post-rockové a rytmicky neotřelé, ale trvá tak akorát dlouho a zase se to rozjíždí. Zpěvák přizpůsobuje hlas muzice a s výrazem v rámci možností pracuje nadstandardně, tu je řev ostřejší, tu jde poloha níž. A co je hlavní, muzika má hodně silný potenciál zaujmout, některé pasáže jsou dá se říci hitové, hlavně ty melodické, v nichž kytary kouzlí, ale i ty nářeznické jsou skvělé. Přijdou mi lehce podobné např. tomu, co tvoří NĀV. Druhá textem opatřená píseň na první straně je hozená hlavně do crustu, který je podobně jako v předchozím songu porůznu ohýbaný a zpestřovaný, po dejme tomu jednodušším úvodu následuje zahuštěná pasáž a pak zase zjednodušení, přičemž tohle střídání tkví v množství a síle kytar. Zpočátku mi ten přechod v čase cca minuta dvacet přišel poněkud násilný, ale za prvé jsem si zvykl a za druhé je to svojské. Samozřejmě to, že se prolínají různě tvarované party, není nic neobyčejného, ale tady to díky tomu posluchače určitě přinutí ke zvýšení pozornosti, navíc se to zopakuje ještě jednou, ale nikoliv do stejného tempa, druhá silná pasáž je pomalejší, pak zase skoro black metal a na závěr HC.
Mezi dvěma stranami zmíním dvě důležité záležitosti, které jdou v ruku s muzikou a které taky považuju za velmi povedené. Tou první je zvuk. „MÄRNØTRATNÍCI“ v tomto případě nedostáli zkomolenému názvu, jenž jsem jim drze přisoudil, ale naložili s penězi rozumně, nasypali je do dlaní Otyna z Davosu a mohou se radovat ze zvuku, který je pěkně nabroušený, čitelný, deska hraje výborně a všechny nástroje jsou hezky čitelné i srovnané, což platí i o vokálu, který není ani vytažený, ani utopený. A bicí zní přesně tak, jak je to mému sluchu příjemné, pěkně plně, žádný papundekl. Druhou pozornosti hodnou položkou jsou texty, které jsou v češtině a které sekají do živého – tématicky možná klasika o hledání radosti a strastech života, zpracováním spíše poezie, byť to tak vypadá hlavně na papíře, při poslechu není zrovna snadné se v textech vyznat, protože jsou celkem dlouhé a nejsou to žádné jednoduché rýmovánky, které si lze snadno zapamatovat. Důležité je ale i to, že když deska hraje, slova neruší. A samozřejmě ty hlavní slogany uším neutečou, např. refrény ve „Zradě“ nebo otázky kladené v „Maskách“.
Na straně Ø se začíná táhlými tóny a zemitými riffy, které se přelévají v pozitivně laděnou hudbu, kytary sází melodie, které se různě kroutí a na jednu silnou navazují další, i post- intermezzo má odlehčený ráz, po kterém ale opět přichází zběsilý part – celkem krátký, pak návrat, chytlavý refrén a v závěru i trocha thrash metalu. Zvuk kytary v nablacklých partech mi přijde parádní, což je případ „Masek“, kde se ono zabarvení objevuje několikrát, a taky oceňuju práci s budováním atmosféry – zatímco v předešlé písni mi přišla pozitivní, tady se spíše hraje na ponurost, ke které přispívá i hrdelní řev, který se střídá s křikem. Poslední song začíná taky zvolna, pak nabírá na obrátkách a jede se přímočará HC muzika, postupně hrubnoucí a zmetalizovaná, následně i post-ovní, úplný dojezd pak opět obstarává Jan Werich, který uvádí, že boj proti fašismu musíme vést do úplného vítězství.
Jihomoravané mě velice mile překvapili, jejich velký debut „Via Incognita“ je rozumně dlouhé, kvalitně složené a výborně vyprodukované album, které mě baví poslouchat a které patří k tomu nejlepšímu, co u nás kdy v plus minus crust ranku vyšlo.
Seznam skladeb:
- Strana M
- Intro
- Zrada
- Dogma
- Strana Ø
- Odpuštění
- Masky
- Cesta
Čas: cca 30 min.
Sestava:
- Raudis – zpěv
- Milan – kytara
- Pavel – kytara
- Jura – basa
- Radek – bicí
Bandcamp
Facebook
https://linktr.ee/marnocrust
