Ahoj, proč MÄRNØ? Pokusím se o laický pohled – základem je něco marného a přehláska nad A, resp. řecké písmeno Ø odkazují na sever Evropy, kde se obě písmena používají a kde se crustu asi dařilo nejvíc.
Ahoj Johane, předem díky za prostor a za zájem, vážíme si toho. Když jsme začali zkoušet ještě bez názvu a Milan donesl první vál, který se jmenoval „Samota“, tak jsme po prvním riffu neměli pochyby, že to musí být MÄRNØ. Je tam ponurost, temnota, d/beat a ta melodie nám to v podstatě napověděla. Ano, odkaz na sever je zřejmý a Ä i Ø jsou tam zcela záměrně, aby bylo každému jasné, co vlastně od našeho spolku čekat. Zároveň to nevypadá úplně česky, což byl taky zřejmý záměr.
Na Fobii jsme recenzovali vaše nahrávky, ale rozhovor děláme první, tak se asi sluší kapelu představit. Že nejste úplní mladíci a že MÄRNØ není pro členy první kapelou, jsme uváděli, můžete to trochu rozvést – kdo, kde, kdy…?
Mladíci úplně nejsme, to máš pravdu, ale věk je jenom číslo, ne? Pořád se mladí a plní energie rozhodně cítíme! Členové byli a jsou aktivní v různých spolcích zhruba od let nultých až dosud a abych nejmenoval každý mikro projekt, vyberu jen ty, jež jsou pro každého zásadní.
Kapela momentálně hraje ve složení:
Raudis – zpěv (ex-MENTALLY CORRUPTED – thrash/HC, Uherské Hradiště)
Milan – kytara (ex DÆRRWIN – post-black, České Budějovice, aktuálně ještě WE THE GODS – Uherské Hradiště)
Pája – kytara (aktuálně ještě NOTHING TO LOSE – punk rock, Uherské Hradiště)
Jura – basa (ex-DISPLAY – crust, Napajedla, ex-SIRENERNA – crust, Uherské Hradiště)
Na bicí to máme tak, že aktuálně s námi hraje Tom (současně EMPTY HALL OF FAME).
Náš původní bubeník Radek (ex-NEXT UNDER, ex-FASTING FEAST) si musel na čas dát s muzikou pohov.
A jak jste se dali dohromady? Před vznikem MÄRNØ jste hráli různé žánry; na tom, co budete produkovat, jste se shodli hned?
Raudis s Radkem se znali od dětství a se svými původními kapelami kooperovali a podporovali se, tudíž jakési propojení zde bylo dlouhodobé. A poté, co oba zůstali na volné noze, po čase zjistili, že život bez hudby je prázdný. Paradoxně narození dětí jim vlilo hudební krev do žil a začali s myšlenou na nový projekt koketovat. Chtěli hrát primárně HC/punk říznutý crustem a sháněli vhodné adepty na strunnou sekci. Jenže to není na Uherskohradišťsku úplně jednoduché – částečně z důvodu stále se opakujících postav v kapelách, částečně z toho důvodu, že zde vládne death metal (což historicky vzhledem k legendám odsud pocházejícím dává smysl) a v neposlední řadě pohodlnosti či lenosti těch, kteří potencionálními adepty mohli být. Jura se nám na basu ozval na inzerát. To když už jsme zkusili všechny známé i neznámé v našem okolí. Potíž byla s kytarou – adepti byli buď absolutně nesoudní anebo líní na to pravidelně se scházet. Naštěstí „rozlučka se svobodou“ kamaráda nám přivála do života Milana, který se právě přestěhoval na Slovácko za přítelkyní a o němž jsem do té doby neměl potuchy a on o nás jakbysmet také ne. Slovo dalo slovo, přišla první zkouška, první vál a my zjistili, že nám to dává smysl. Jeho příchod byl zcela zásadní a vlastně určil ráz toho, kudy se kapela bude hudebně do značné míry ubírat. Milan má rád temnotu a black metal, my zase HC/punk a crust, a tak se průsečík našel řekněme v ingredienci jménem MÄRNØ. Je nutno zmínit, že po asi roce živého vystupování jsme se shodli, že druhá kytara tomu dodá ten správný říz, a tak jsme po opět dlouhém hledání našli Páju, který se k nám přidal už jako náš fanoušek, což je vždy pro obě strany asi to nejlepší řešení.
Vaše dosavadní kroky mi přijdou rozumné, nejprve kratší materiál a digitální, resp. následně CD edice, až potom velká deska. Když se ohlédnete, jak dnes nahlížíte na „Nevinnost prázdných srdcí“? Splnila očekávání, šlo o to, abyste se měli čím prezentovat?
Díky za feedback. Ano, přesně to byl účel EP „Nevinnost prázdných srdcí“. V daný moment jsme do toho dali tu esenci energie, která v nás na začátku byla a kterou jsme se chtěli prezentovat, aniž bychom měli tušení, jak tento žánr lidi přijmou a zda ho přijmou. Zároveň jsme se museli nějak představit a dát o sobě vědět. Ty songy vznikaly z čiré spontánnosti během prvních kapelních měsíců, zároveň jsme byli natolik zkušení, že jsme dokázali vyhodnotit, že to jsou songy vyspělé a že se s nimi můžeme prezentovat. Z toho pohledu to byly logické kroky na naší cestě. Vály z tohoto debutového EP na živo pořád fungují, byť jsou přirozeně nahrazovány těmi novými.
Jak dlouho jste dávali dohromady skladby na debutovou desku „Via Incognita“? Demo „Nevinnost prázdných srdcí“ jste vydali v roce 2022, „Via Incognita“ nahráli loni na podzim, takže v mezidobí, dva roky? A vznikají u vás skladby společnými silami, nebo je v kapele jeden tvůrčí mozek? Pokud ano, nakolik pak jeho nápady ostatní korigují?
Skladby na novou desku jsme dávali dohromady během několika období. Již po vydání EP nám bylo jasné, že čtyři vály jsou málo pro živé vystoupení. Proto jsme do playlistu pro živáky zvolili i námi oblíbenou „Pity The Weak“ od FALL OF EFRATA. Následovaly další dva vály a ty už byly plánovány pro novou nahrávku. Vzápětí jsme hojně koncertovali, a tak se přísun nových nápadů omezil či zastavil úplně. Naopak mezi turné jsme se tomu vždy v rámci možností věnovali. Ale až to, že jsme si určili jakýsi kalendář pro rok 2024, jsme v mezidobí začali pracovat opravdu intenzivněji. Naše vály vznikají buď tak, že Milan ve svém domácím ministudiu vytvoří v podstatě celý, nebo podstatnou část válu, pošle jej bubeníkovi a ten vytvoří rytmiku. Následně si to bere zbytek, tedy druhá kytara a zpěvák si do toho dělá zpěvy. Naopak druhý kytarista Pája věci přinese na zkušebnu a spolu s Milanem tvoří nosnou kostru jeho nápadů. Všeobecně jsme pro maximální domácí přípravu a společně cvičíme poté, co jsme si splnili domácí úkoly. Ušetří se tím hromada času – nehledě na to, že je to efektivnější.
Podobný dotaz míří na texty. Za prvé o češtině jste měli jasno hned? A za druhé, kdo je jejich autorem? Mně se texty líbí, nepůsobí jako většina crust/HC textů. Jak důležité pro vás je, o čem zpíváte? Kdybyste měli říci v procentech, kolik důležitosti patří hudbě a kolik textům, jaký by byl poměr?
Děkujeme. Autorem textů je zpěvák Raudis. Jasno bylo v podstatě hned, přišlo nám to zajímavé a když jsme slyšeli první nahrávky, nebylo pochyb.
Raudis: Zpívat česky byla pro mě výzva, jelikož čeština není úplně stvořená pro tvrdou hudbu. Chtěl jsem dosáhnout, v maximální možné míře, sdělení toho, co chci svým zpěvem vyjádřit a zároveň to cítit uvnitř svého těla a vnímat to myslí. Skloubit, jak to jen půjde, melodii a emoci v ní vyjádřenou okořenit správným slovem s patřičnou emocí. Tohoto spojení dosáhneš jen tehdy, pokud to vyjádříš svým rodným jazykem. Nechtěl jsem posluchače ošidit ani o špetku emocí, kterou by mi vzal cizojazyčný výraz. Jak se to povedlo, nechť posoudí ostatní. O čem zpíváme, je pro nás zcela zásadní a mám-li to srovnat s hudbou, je to 50/50. Bude-li někdy muzika, která nedosáhne kvality textu a naopak, tak se vál mezi „vyvolené“ nedostane. Texty nedávám prvoplánově, ale spíše chci nechat posluchače dumat, aby si třeba celou pasáž poslechl několikrát. Už to je asi mimo crustový rámec. Ale to je vlastně celé MÄRNØ.
Nejen vaše slova na albu zní, na začátku čte Jan Werich úryvek z knihy Hovory s Janem Masarykem. Jak vás napadlo použít právě ona slova o tom, že jsou si všichni lidé rovni a že ti zdatnější a šťastnější by měli pomáhat těm, co jsou na tom hůř? Méně uctívaný z rodu Masaryků už kdysi velmi trefně řekl to, co zástupy aktivistů připomínají i v současnosti, ale společnost na to nastavená není… A Jan Werich desku taky zakončuje, a zase je to vhodný proslov.
To byl Milanův nápad. Je to člověk se smyslem pro detail a tady to opět prokázal. Když se do toho alba zaposloucháš, tak tam najdeš propojení v každé ze skladeb s tím, co pan Masaryk interpretoval slovy Jana Wericha. Hovoříme o vlídnosti, o tom nepovyšovat se, mluvíme o rasismu, o agresi toho, kdo se cítí nadřazený. Naopak vzájemné pochopení, respekt a solidarita jsou to, na čem se dá stavět společnost, kde se budeme všichni cítit dobře. Bez ohledu na vyznání, barvu pleti či sexuální orientaci. Přijde nám správné o tom hovořit a budeme o tom hovořit jak písní, tak slovem mezi skladbami na koncertech. MÄRNØ si zároveň dovoluje mít pochybnost a to jsou ty ponuré pasáže či verše, kdy to s lidskou společností nevypadá úplně nejlíp.
Proč jste se rozhodli nahrávat v Davosu i velkou desku? Zvuk debutu se vám líbil a spolupráce s Otynem se osvědčila natolik, že jste jiné studio zkoušet nechtěli? V čem tkví kouzlo Davosu?
Tady bychom si tě dovolili opravit. EP „Nevinnost prázdných srdcí“ je nahrávána v podstatě DIY za pomoci našeho kamaráda Toma Chrástka. Nicméně Otyna jsme si pro novou desku zvolili proto, že prostě umí zachytit to, jak má ta kapela znít. Všichni posloucháme mraky hudby a máme na nahrávání určitý náhled, představy a očekávání. Za ty roky na scéně si každý z nás prošel několika studii a určitě by měl každý svou pravdu. U nahrávek z Davosu mám ale vždy pocit toho, že ta kapela zní autenticky a že tam není nic umělého. Toho si na Otynovi moc cením, a i když ne vždy šlo všechno přesně podle plánu a třecí plochy se vždy najdou, s finální podobou jsme maximálně spokojení.
A v čem tkví kouzlo vaší kapely, že jste si desku nemuseli vydat sami, ale postaral se to label, Ultima Ratio? Vydavatele jste hledali, nebo si našel on vás?
Asi v tom, že jsme každý z jiného těsta, dali jsme včas ega stranou a máme společný cíl. Jeden je fotr, co potřebuje mít věci pod kontrolou, druhý nezavře pusu a je esence čiré a neutichající energie, třetí je total punk, čtvrtý je klidná voda a pátý ten, co to s otevřenou pusou sleduje a chce toho být součástí. Ale vidíme, že to dává smysl, tak se snažíme. Jsme a chceme být i nadále aktivní, hrát, tvořit, jezdit turné a už na začátku jsme se do toho opřeli a snažili se to dělat poctivě a na 100 %. To byl možná důvod, proč nás na turné s ROZPOR a DISTAX oslovil Mirek z Ultima Ratio. Nebudeme říkat, že jsme vydavatele nehledali, ale než jsme hledat opravdu začali, přišla nabídka, která se neodmítá, jak říká klasik.
Výsledná podoba obalu je z vaší hlavy a vydavatel s tím byl zadobře? Měli jste jasno, že když už vydáváte vinyl, chcete ho mít se vším všudy, s textovou přílohou, s plakátem, vše na slušném papíru, graficky dotažené a s originálním motivem na titulní straně?
Ohledně obalu jsme měli představu takovou, ať to koresponduje s obsahem. Následně proběhla diskuze ohledně toho, kdo to nakreslí, jestli to někdo nakreslí a co vlastně použijeme. Nebyla to snadná debata, ale finální podoba je ke spokojenosti všech. Ultima Ratio nám nechala maximální prostor pro naši seberealizaci. Co se týče toho, mít to dotažené do maxima, tak musíme zmínit práci Milana a Radka, jejich dlouhé a výživné debaty o konečné podobě a zároveň smysl pro detail, protože jak píšeš: Slušný papír, textová příloha, graficky na úrovni, nosný motiv – to jsme chtěli.
Autorem kresby je Daniel Goliaš. Proč právě on? Kreslil pro vás na zakázku, nebo jste si vybrali z jeho hotových prací? Ona postava opravdu jako by kráčela po neznámé cestě, která nepřipomíná cestu rozkvetlým sadem…
Daniel je člověk, který nepotřebuje publicitu, je součástí scény, jeho práce jsou originální a zároveň mají vlastní xicht. Mohl to nakreslit profík, tatér, mohl se vzít obrázek a upravit .. Ale je to deska, která má vystihnout svoji vlastní cestu, možná udat vlastní směr a být v určitém ohledu jedinečná; zda se to povedlo, necháme na každém, ale asi nám rozumíš, proč Daniel. Tady musíme pochválit Radka v komunikaci s Danielem, strávili na tom desítky hodin, aby vystihli a ve finále zachytili jak ústřední postavu poustevníka, tak celkový design. Moc si toho vážíme, díky Danieli.
Album jste pokřtili v dubnu doma v klubu Mír, kam jste pozvali další tři kapely, všechny ze zahraničí. Jak se vám koncert povedl – klaplo vše podle plánu a přání? Kolik lidí na koncert ne úplně profláklých kapel přišlo?
Byl to skvělý večer a pomyslný vrchol našeho turné se španělskými SVDESTADA a slovenskými bratry RANA. Speciálním hostem pak byla MOIRA z Polska. Koncert proběhl v barovém prostoru klubu Mír a sešlo se na něm přes 80 platících, což je, myslím, velice slušné. Na tomto koncertě, který byl umístěný doprostřed 5denního tour, do sebe všechno zapadlo a my si vytvořili skvělé pouto jeden k druhému napříč kapelami. Křtilo se domácí slivovicí a ujal se toho Andrej, známá to postava slovenské scény a ústřední postava RANA.
S polskou, slovenskou a španělskou kapelou jste absolvovali krátké turné, které kromě Česka zahrnovalo i Rakousko a Polsko, předtím jste v Polsku hráli několikrát, taky v Maďarsku… Chtěli byste vyjíždět za hranice častěji? A na jak laděné koncerty – u nás nehrajete jen na HC akcích, ale zavítali jste i na metalový festival…
Rozhodně chceme hrát v zahraničí a nebráníme se tomu jezdit i dál než kolem řeky Moravy. Jdeme tomu i naproti, rádi zveme a poznáváme zahraniční kapely. Dáváme si záležet a chceme jim poskytnout takový servis, jaký považujeme pro naši scénu za odpovídající. Řekl bych, že HC/punková scéna, za kterou se stále považujeme, je v tom nesmírně ochotná, vřelá a vzájemně se obohacující. Co je víc, než mít skvělé kamarády v různých státech a dokázat si vzájemně pomoct? Tady se sluší poděkovat všem, co nám s tím pomáhají, zejména promotéři, lidé, co poskytnou nocleh, uvaří jídlo a hlavně ti, co dojdou na koncert a podpoří kapely. Snažíme se zvát jména, která tady nejsou příliš na očích, booking je pak o něco složitější, ale myslím, že jsme ještě s kapelami nešlápli vedle, naopak. (VERRAT, SVDESTADA, MOIRA).
Zároveň přijímáme pozvání i na metalové festivaly. Metal má každý z nás rád, metalová subkultura je daleko větší, co si budeme povídat. Zároveň má svá specifika, že se tam tolik neřeší společenská či politická tématika.
Závěrečná klasika a dotaz na plány vynechme, deska je venku pár týdnů, tak to otočme a zkuste uvést dosavadní nejméně a nejvíce příjemný zážitek spojený s existencí vaší kapely. Díky za rozhovor.
Nejméně příjemný zážitek byly asi třecí plochy v kapele. Potlačit ego, je zatraceně těžká věc, ukázali jsme ale charakter. Další byla nutnost změny bubeníka z rodinných důvodů. To ti nebyly vůbec příjemné chvíle. Stojí to strašně moc energie a představa, že by se ta dnes už několikaletá snaha hodila do koše, je devastující. Naštěstí nás napadl Tom a pro něj to byla výzva a dnes je to jeden z nás.
Ta příjemná stránka je to, že před časem nikdo o kapele z jihu Moravy nevěděl a ani my nevěděli, zda takové pojetí tohoto žánru, pro který naše kotlina není mekkou, může někoho oslovit. Netušili jsme, ale věřili jsme tomu, co děláme, a přineslo nám to pocit, že práce, kterou jsme udělali, dává smysl nejen nám, ale i posluchačům, kteří ocení to, že ten crust může dělat někdo jinak, poctivě a přitom přirozeně. Záměrně nemluvíme o tom, kde bylo nejvíc lidí a největší aplaus. Když budeme makat, všechno se dostaví v míře vrchovaté. MÄRNØ je naše značka a kus každého z nás.
Ještě jednou díky a ať se daří tobě i celé redakci.
