Ahoj, vaše existence není dlouhá, ale jestli správně chápu různé náznaky nejen v historii, jež je uvedena na insertu, mají kromě zpěváka další členové v hudebním světě nějaká předchozí nebo i současná působiště. Můžete se všichni představit formou hudebních životopisů?
Ahoj, předně díky za prostor ve Fobii. Hudební CV máme nějaký všichni. Někdo košatější, někdo u knížky sotva přelouskal předmluvu. Nicméně David má za sebou působení v GHOST OF YOU a spoustu let v brněnských DESPERATE MIND mind, Tomáš v lokální jihomoravské kapele KEN ALLEN, Dušík o ves vedle v mikulovských DEVILISHNESS během roční existence před cca 10 lety zazářil v každé z pěti místních putyk a výpis Honzova působení by vydal na celý rozhovor, tak zmiňme aspoň SUPERTESLU a BOMBS FROM HEAVEN.
Jakou pozici na žebříčku důležitosti pro každého ŠTAMGASTI aktuálně zaujímají?
Řekl bych, že 3/4 z nás to mají nějak takto: rodina, job, když tě baví, kapela a pak všechno ostatní. Tom má zatím na prvním místě kulečník.
Vaše muzika se asi dá označit jako punk rock, ale z alba „Subcultural Beat“ nezní jen klasická podoba žánru – tu trocha ska, tam hardcore, onde rock. Autory hudby jsou kromě zpěváka všichni – je to tak, že každý člen nosí skladby určitého typu a díky třem skladatelským přístupům je to pestré, nebo (s výjimkou Honzových „archivních“ písní – kolik jich bylo?) skládáte dohromady a cíleně tak, aby to nebylo jednotvárné?
Za nás je punkrock taková nadškatule zahrnující to všechno. Trochu troufale odkážu na THE CLASH. Punkrock je v podstatě raut plnej jídla a vždycky si můžeš vyzobnout, na co máš právě chuť. Včetně textů, který se, stejně jako hudbu, snažím psát v rámci svých možností rozmanitě. Někdy je potřeba rýpat, někdy až dětinsky odlehčit, někdy se úsměv změní ve vrásky.
S hudbou, co přinesu, je to stejně. Baví mě jako celek a je podle mě hlavně přenašečem emocí. K tomu dojde na zkoušku Tom, donese riff jak hovado a uděláme z toho „Roadcrew“, nebo třeba David donesl basovou linku do budoucího songu „Nás nikdo nemá rád“. Doufám, že můžu říct, že i punkrock se dá dělat pestře a to se snažíme dělat. Většinu nápadů přinesu sice já, ale to, jak písnička nakonec dopadne, projde několikrát našim vlastním vnitřním recenzentem. Lví podíl na ní má VŽDY Tom, kterej má neskutečně vyvinutej produkční nadhled. Dá se to říct i tak, že doneseš dříví a Tom z něj udělá poličku. Co do jednotlivých nálad, klidně do playlistu pustíme sypačku a hned za ní zabrnkáme na melancholickou notu, ale musíme mít pocit, že to správně šlape.
A taky se samozřejmě nějaký nápady vyhodí do smetí. To je přirozená součást procesu.
Velmi rychle po kompletaci sestavy jste zamířili do studia. A jestli jsem správně dešifroval studio Reset, tak to je celkem známé a vyhlášené místo, asi velmi dobře zařízené. Jak dlouho jste nahrávali? Šlo vše jako po másle? A výsledný zvuk je podle vašeho gusta?
Máš pravdu. Začátek byl strašně rychlej. Chtěli jsme před prvním koncertem lidem vypustit na sítě aspoň první dva singly, aby věděli, co se od nás dá čekat. A to ten koncert byl po třech měsících od první zkoušky. Strašnej nesmysl, že?
Reset je maličký, ale brutálně vybavený studio, což není nic oproti muži za pultem, Romanu Kašníkovi. Profesionál každým coulem, všechno, co dělá, je většinou hned a dává smysl. Nehodláme do budoucna měnit.
Desku jsme nahráli na čtyři nahrávací sessions a vždy na živo. Dohromady. Rekord máme pět hotových věcí za den. Snad se díky tomu podařilo na album dostat i koncertní energii. Osobně nejsem fanoušek přemoderních, k dokonalosti vybroušených zvuků v punkrocku a za sebe můžu říct, že jsem za zvuk naší desky šťastnej. No a kluci teda snad taky. (úsměv)
Hned na začátku se na vás usmálo štěstí v podobě Viktora, který na svém labelu Guns Of Bystrc gramodesku vydal, dokonce ve dvou barevných verzích. To je asi velká radost… Jste fanoušci desek?
Rozhodně. Mít „Subcultural Beat“ na vinylu byl sen a ten nám Viktor splnil. Snad toho teď nelituje. (úsměv) Limitovaná verze zmizela za 24 hodin, klasické edice bych řekl, že zbývá kolem 100 ks. To snad není úplně špatný na no name kapelu, jako my. (úsměv) Kloubouk před ním, že nám věřil a šel do toho.
Kluky celkově vinyly baví, ale sběratel ve třeba aspoň tisícovkové sbírce jsem jen já.
Obal desky bych rozdělil na dvě samostatné kapitoly. Vnější a vnitřní. Zatímco vnitřní příloha je bezva, texty, všechny podstatné informace, fotky, historie…, titulní strana je strohá, jen logo a název; nechci říct z nouze ctnost, ale nápadů tedy moc nepobrala. Proč takový minimalismus?
To je záměr. Chtěli jsme právě ten minimalismus. Je to i podprahově vyjádřenej kontrast toho, jak různorodý jsou písničky. Ono to zapadá. (úsměv) Hodí se na to třeba rčení – nesuď knížku podle obalu a tak dále.
Kdo je autorem loga? Asi se nedá zapřít, že inspirace vane od značky oblečení Lonsdale…
Jasně, to je bez debat. Jen do naší podoby nám ho předělal Viktor Peklo z kapely ROZPOR. Je to kontroverzní, jednoduchý, přímý a tím i zapamatovatelný zároveň. Ale pořád jsme na vizuálním začátku. Ona bude i druhá deska… (úsměv)
Stejně jako muziku, i texty máte různorodé. Když pominu takovou tu punkovou klasiku, tak bych se zastavil u tří textů. Asi nejtěžší téma je domácí násilí, kterému se věnujete v songu „NE Znamená NE!“. Jak vás napadlo zpracovat právě toto?
Děkujeme. Mám radost, když si někdo všimne právě tohoto textu. Snad se nám to bude dařit i v další tvorbě. Text k „NE znamená NE“ ve mě bublal delší dobu. Jak domácí násilí, násilí na ženách, slabších celkově a především dětech, kterých sami máme zatím v kapele šest, je podle mě pořád poměrně přehlíženej a bagatelizovanej fakt. A třeba jen během loňskýho podzimu na mě vylítlo nezávisle na sobě několik článků v novinách s titulky jako: Za znásilnění dostal podmínku nebo Týral 4letou dceru, odnesl si rok a půl podmíněně… už to ve mě nakupilo tolik žluči, to, jak se k tomu staví justice, že by to vydalo na samostatnou desku. Tak jsme se rozhodli pomoci k dostání tématu k diskuzi aspoň touhle písničkoua formou. Byť je to kapka v moři, zeptal jsi se a bavíme se o tom. Díky za povšimnutí.
Baví vás sledovat, co se děje na brněnské radnici? Dost ostře se do politiky ve vašem městě opíráte…
No. Obecně nás politika v běžným životě jako téma spíš obtěžuje. Samozřejmě se jí nevyhneš, ale i u piva nebo v dodávce se raději bavíme o muzice, nových deskách, kámoších, rodinách a tak, ale tady se nabízelo shrnout pár kauz. K punkrocku patří i témata, kdy se k něčemu vyjádříš. Tenhle song má být shrnutí několika komunálních afér v pár řádcích textu v satiricky-absurdním pojetí. Přijde mi fér ten pomyslnej kanon vypráskat v domácím revíru, kterej se tě týká a ve kterým žiješ, než na sílu dělat pic do problémů na druhé straně světa. Tím je nezmenšuju, ale řekl bych, že takto to může mít jiný koule. Víme samozřejmě, že se spousta věcí v našem městě povedla, ale chválit místní elity nebudeme. Od toho se honorace pochválí sama, nejlíp před volbama na billboardech. Neřekl bych, že je to extra ostrý opření se, ale každý to může vnímat po svým, samože.
Jedno odlehčení – co to ten „váš Tom“ vyvádí? Samozřejmě se nabízí otázka, jestli je tím divochem váš bubeník? Ať ano, nebo ne – určitě onen Tom ví, že o něm prozpěvujete – to mu to nevadí? (úsměv)
No jasně. Ten Tom je náš Tom. Je to 100% skvělej člověk se vším, co k němu patří. Ten příběh je ze života takovýho, jakej je. Bez příkras. Navíc si ze sebe rádi děláme prdel navzájem. Celkově si myslím, že není dobrý brát se příliš vážně. No a snad můžu prozradit, že Tomovo téma na další desce ještě rozvineme. Třeba i tím, že jak moc je tenhle příběh opravdovej, napsal jsem song, kterej je zase totální fikce. Vzpomeň si na to, až v budoucnu uslyšíš písničku „Moje holka pije“. (úsměv)
Asi jste celkem rychle dokázali zapadnout do tuzemské punkové scény, hrajete koncerty s hudebně spřízněnými kapelami THE FIALKY, NEŽFALEŠ, na festivalech, dá se říci raketový start. Jak si to užíváte?
Ono je to daný hlavně nějakou naší dlouholetou provázaností s tebou zmíněnými kapelami. Známe se často 15-20 let, hráli jsme spolu v minulosti s našimi bývalými kapelami a samozřejmě jsme strašně rádi, že to přátelství pokračuje a díky podpoře od nich se v klubech potkáváme dál. Je to bezvadný. (úsměv)
Nevím jestli jen Dušan, nebo i ostatní pracují na organizaci festivalu Rock In Brünn. Asi jde o zavedenou akci, ale i tak se potýkáte s poklesem návštěvnosti. To je všeobecný trend, že lidi na živých akcích ubývají… Jak se s tím perete?
V podstatě krom Toma se všichni z kapely, plus další kamarádi podílíme na seriálu koncertů, které pořádáme pod značkou Rock In Brünn. Ono je to s tou návštěvností jak kdy. Často byla nižší návštěvnost spíš na berdech naší snahy být megalomanští. V Praze třeba není problém, aby se zaplnilo v jeden večer pět klubů po strop u podobně zaměřených žánrových akcí. V Brně ta lidská základna je o poznání menší. A když se krejou v Brně dvě tři akce, kdy my máme show, kam pozveme sedm kapel, tolik lidí už nedorazí. Takže spíš jsme si my museli uvědomit, že kdybychom místo sedmi kapel pozvali tři, bylo by to akorát, lidí by došlo zhruba stejně a my si nemuseli řešit kontokorent. (smích)
Na koncertech hrajete celou desku? Nebo už máte i nějaké nové písně, které plánujete zařadit na druhé album? A další plány?
Na to, bohužel, většinou nemáme prostor. Koncertní setlist bývá 40 minut a tak většinou intro a původně zamýšlená závěrečná „My jsme ta mládež 2024“ zůstávají na střídačce. A ano, pomalu začnou v playlistu dostávat prostor i nový písničky, ale to velmi postupně.
Deska „Subcultural Beat“ vznikla velmi spontánně, přirozeně a v dost rychlým tempu. Vyšla rok a tři měsíce od první zkoušky. Na druhou desku už máme taky poměrně hodně materiálu, jen je to teď těžší se scházet. Jednak jsme půl roku prakticky bez zkušebny, do toho nám v kapele přibylo několik ratolestí a malinko se změnila naše časová flexibilita. Ale zase nemusíme úplně spěchat. Kdyby se dvojka podařila před Vánoci ‘26, bude to, myslím, akorát.
Děkujeme Ti za rozhovor a rozloučím se našim obligátním: Vidíme se na baru!
