Parambucha nezpomaluje a drží půlroční periodicitu. Taky drží design zavedený číslem 14, tzn. počtvrté je titulní strana hezky srovnaná, jedinou pidizměnou je zkrácení slova „fanzine“ na „fanzin“ v podtitulu. Vnitřek taky drží dříve nastavený systém, grafika je přehledná, články jsou rozložené do tří sloupců, fotky taky drží lajnu, v tomto směru je vše podařené a změny by k lepšímu nevedly. Stejně tak zůstala pohromadě redakce složená ze samých zasloužilých zinařů.
Důležitější je obsah, tedy informace obsažené v článcích. Základ každého zinu tvoří rozhovory. Ty v novém čísle Parambuchy bych rozdělil do tří kategorií:
- výborné otázky a na ně adekvátně reagující druhá strana, tzn. skvělé odpovědi
- klasika, tedy tradiční otázky a podobně laděné odpovědi
- vcelku obyčejné otázky a příliš strohé/obyčejné odpovědi
U některých dotazovaných je evidentní, že si rozhovor užili a věnovali se mu s velkým elánem, nešetřili slovy a výsledek je výborný. Platí o zpovědi SEBASTIAN, za které poodkryl již zataženou oponu basák Dan, samozřejmě i díky trefným otázkám Petra Korála. Druhým podobně výživným čtením je povídání s ARAWN, kde se skvěle táže Louďa, který otázkami na stejnou vlnu naladil zpěváka Zakka. A pak opět zvídavý Louďa (bezesporu nejlépe se slovy pracující člen redakce), kterému zdatně sekunduje Shindy, tentokrát i na jiná než hudební témata. Čtvrtým do party je Radkův (Bubeníček) rozhovor s MALIGNANT TUMOUR, v němž barvitě a s chutí hovoří Bilos a Šimek.
Do druhé sorty bych zařadil většinu dalších rozhovorů. Jde o zpovídané, kteří už toho za svůj muzikantský život řekli spoustu, a tak už se nepouští do rozsáhlých odpovědí. Sem bych zařadil rozhovory s Kolinssem, XIII. STOLETÍM, SDOS, Ferencem, THE SPLIT, DOBYTČÍM MOREM a Zuzanou Zamazalovou. Tím, že jsou obyčejnější, ale nechci říci, že by byly slabé, naopak, v každém je něco zajímavého, mnohdy asi i dosud nevyřčeného, prostě klasické fanzinové rozhovory.
O něco slabší je to s Pavlem Kohoutem, RAVENOIR a VUVR. Pavel sice odhaluje, co dělal a dělá po odchodu z TÖRRU, kluci z VUVR se vrací do dávné minulosti, ale berou to hodně zkrátka, asi už nejsou zvyklí odpovídat na otázky kolem muziky a sem tam si taky něco nepamatují. Např. odpověď „vůbec netuším“ bych v rozhovoru ani nenechával, byť je ještě pár neurčitými slovy doplněna. No a za RAVENOIR překvapivě odpovídá Igor Hubík, který si v některých odpovědích dělá legraci, v jiných toho taky moc neříká.
Z dalších článků bych vyzdvihl Killiho průlet diskografií MELANCHOLY PESSIMISM. To je asi vrchol čísla, Killy je skvělý vypravěč a ke každému albu uvádí nejen detaily, ale i střípky z osobního života, který evidentně nelze označit jako procházka růžovým sadem.
Vzpomínky na zážitky z cest v podání Střapáka z INTERVALLE BIZZARE jsou taky fajn, až při čtení, co všechno absolvovali a s kým se na cestách potkali, si člověk uvědomí, že za pět let toho tahle parta složená z UG hvězd stihla hodně. O vzpomínání je i článek věnovaný festivalu Nuclear Storm, který se konal v letech 1995 až 2003 a ve své době patřil k největším u nás. Pavlu Maňasovi se povedlo vyzpovídat jak tehdejšího šéfa akce Láďu Pukýše, tak jeho kumpána Deathera. Tyhle retro záležitosti mám obecně rád – a i když jsem na Nuclearu nikdy nebyl, tak jsem si s chutí početl o tom, jak to tehdy chodilo. Do historie nahlíží i Herdron, který se podělil o svých deset nejoblíbenějších československých alb a jedno demo. Kdo Herdrona zná, tak si asi umí představit, že DISSOLVING OF PRODIGY chybět nebudou.
Na konci jsou recenze, včetně tabulky s pořadím. Opět krátké a vesměs celkem vystihující, opět se mi nejvíc líbí ty Louďovy, včetně těch bonusových. Někdy mám ale pocit, že autor na krátké ploše trochu zmatkuje, takže není jasné, co vlastně kapela hraje za žánr, tu zase zamrzí nesprávný název AWRIZIS (uvedeno je AWRISIS a není to překlep, protože se chyba objevuje v nadpisu i v textu recenze), a když už jsem nakousl chyby, tak i tentokrát něco uletělo i na dalších stránkách, pravopis je pravda na UG tiskovinu nadstandardní, ale stoprocentní není.
Co mi vadí vůbec nejvíc, je velikost fontu. Už jsem to psal minule, nic platné to nebylo, ale neodpustím si to znovu, ostatně nejsem jediný, kdo si to myslí, v jednom rozhovoru to zpovídaný rovněž zmiňuje. Jo, a nevadilo by mi, kdyby měl zin obsah, aby bylo snazší se v něm orientovat.
A abych nezapomněl na úvodník, ten tentokrát napsal Bohouš Němec a nevěnuje se v něm redakčnímu dění, ale klubům, které postupně zavírají. Úvaha hodná zamyšlení, ale není to nic nového, kluby vznikají, zanikají, je to prostě fakt. Řady z nich je škoda, ale většinou se tím stejně nedá nic dělat…
Stejně jako s tím, že počet tištěných zinů taky klesá, za loňský rok jsem měl velký problém dát dohromady tři do ankety Břitva – ale Parambucha v mém TOP 3 nechyběla, protože i přes pár nedotažených drobností mě její formát baví a čtu ji s chutí.
