Čau. Je doba výročních Topů, anket, vy se v nich objevujete poměrně často… na Fobii vévodíte tuzemskému pořadí. Mají pro vás tyhle žebříčky nějakou hodnotu, máte radost, když vás někde zmíní?
Kryštof: Ahoj Johane. Hrozně nás to potěšilo. Nečekali jsme takový umístění a i když jsme to vyhráli hlavně na body, tak jsme za to nesmírně rádi a vážíme si toho. Konkurence byla opravdu kvalitní, loni vyšla spousta skvělých alb, za sebe bych určitě vypíchnul ACID ROW – „Poisoned Mind“, REFORE – „Illusion of Existence“, LAID TO WASTE – „Trauma“, GRIDE – „Vyzobat“, MÖRGHUUL – „Domination of the Beast“ a hlavně VOLE – „Slibuji za všechny“! Za všechny zmínky jsme taky moc rádi, ať už kladný a nebo ne už tak moc kladný.
Jenda: Čest! Upřímně jsem rád, že o nás někdo napíše, ale obsah je mi jedno. Přečtu si to a myslím si o tom svý, vážně nad tím nepřemýšlím dýl než 10 minut. Nejvíc je pro mě odezva od kámošů.
O tom, že se vám loňská deska povedla, nesvědčí jen ona přední umístění, ale i recenze, které jsou taky vesměs pochvalné. Berete je jako potvrzení toho, že se vám album povedlo? Mně se deska líbí, má spád, pořád se něco děje…
Kryštof: Díky! Tak vždycky je skvělej pocit, když ti někdo pochválí, co jsi vyplodil, obzvlášť když to stálo hodně úsilí, pot a krev. Já sám teda moc neumim přijímat komplimenty a jsem při tom vždy takový nesvůj, protože si myslim „ale však to by zvládnul každý!“. Ale ne, mám radost, že se desce daří a vcelku na ní jsou skvělý ohlasy! Mně osobně přijde přesně to, že když je deska takhle pestrá, tak si na tom víc lidí může najít „to svoje“ a dobře se odlišují songy hned po prvním poslechu.
V jaké kondici je podle vás aktuálně tuzemský thrash metal? Myslíte si, že je teď nejlépe, nebo že už líp bylo? Mně přijde, že takové to vzepětí trochu uvadlo, když skončily kapely, které byly celkem vidět, myslím MURDER INC. a KAAR, další trochu ubraly plyn, na druhou stranu LAHAR a EXORCIZPHOBIA jedou parádně a objevilo se i několik hodně mladých part, leč ty ještě logicky nemají takovou kvalitu…
Jenda: Za mě je to super.
Kryštof: Za mě taky.
„Death Galore“ je netradiční název. Ono dnes přijít s něčím neobvyklým není snadné, metalových desek už vyšly tisíce, tak kde pořád brát nápady… Jak jste na „Smrti habaděj“ přišli?
Jenda: S názvem jsme přišel já a vznikl kombinací mýho zájmu o angličtinu a potřebou neustále přemýšlet nad blbostma, který jsou fakt metalový. V hlavě si neustále vymýšlím náměty na texty a slovní spojení, z kterejch pak ty texty můžu třeba dotvořit. Pamatuju si, že slovo galore se mi hezky vyslovovalo a death je prostě nejvíc metal, že jo.
Texty máte v angličtině, což je pro mě překážka. Základ asi pochopím, ale detaily určitě ne, taky si můžu texty nasypat do překladače, ale já si je nechám aspoň ve zkratce „přeložit“ od vás. (úsměv) Ne, že bych potřeboval vědět, o čem jsou všechny skladby, dá se to doufám nějak zobecnit…
Jenda: Uff, tohle bude trochu složitější. Všechny texty píšu dohromady s Kryštofem a je to taková kombinace několika přístupů, který spolu moc nejdou. Mám rád Zappův přístup k textům, kdy tvrdí, že posluchači nezáleží na sdělení a je jen rád, že něco slyší. Tudíž tam jsou někdy takový srandy, který úplně nejsou se zbytkem v souladu nebo můžou působit ignorantsky. Na druhou stranu se mi extrémně líbí strohost a heslovitost DISCHARGE, což ale znamená, že je málo textu. Na to nadává Kryštof, takže to doplňuju zappovštinou. Ta se projevuje různejma narážkama na moje oblíbený kapely. Tady neznám bratra a cpu tam jen věci, který se mi líbí. Všechna témata se cca točí kolem lidskýho utrpení (prostě si přečtu něco o válce, něco z historie nebo aplikuju to, co prožívám při aktuálním politickým dění), přičemž si myslím, že se fakt snažím vyhýbat alegoriím. Tu neuznával Tolkien, tudíž ji neuznávám ani já.
Samotný songy:
- „Terminal Hallucination“ – námět byl od Tea, je to o tom, že když seš mrtvej, tak ti ještě chvíli mozek, kterej tě uklidňuje, říká, že jsi v pohodě. To je to světlo na konci tunelu a tak.
- „Where Nightmares Reign Supreme“ – takovej pokus o old school mačo hyper metal text ve stylu VENOM nebo rannejch SODOM. Eh, myslím, že jsme mohli značně přitlačit na pilu.
- „White Torture“ – taky námět od Tea, kterej četl něco o tom, že mučí lidi v bílý místnosti, která je zvukotěsná a je tam neustálý světlo.
- „Digital Decay“ – haha, tady jsem vykrádal SUFFOCATION (schválně si je přečtěte, to je úplně shakespearovská angličtina, která je narvaná do textů, který nedávaj smysl) a psal o tom, že je třeba fakt na prd, když máš všechny technologie, díky kterejm si můžeš poměrně rychle a dobře vyhledat relevantní informace, ale ty s nima neumíš pracovat. Je to taková reflexe na to, že jsem si jako malej myslel, že lidi jsou hloupí, protože nemaj přístup k informacím. Encyklopedie něco stojí, že jo. Později jsem zjistil, že i když tu možnost maj, tak s ní nejsou schopný pracovat, protože jsou to prostě dementi.
- „Entombed Alive“ – o týpkovi, kterej se probudí v rakvi a dojde mu, že na jeho pohřbu nikdo není, protože se choval jak kretén. Karma no.
- „Diluting The Slime“ – fuuuuu, tohle je o jedinci, kterej se jako voják zapojuje ve válce a o jeho individuální vzpouře vůči tomu peklu. O momentu, že jsi sám sebou a ne jen členem nějakýho uskupení.
- „Exchanging The Suffering“ – v hlavě jsem měl Godzillu, což asi zní trochu směšně. Vysvětlím. Z podstaty je to ještěrka, která se vnějším vlivem stala něčím, čím nechtěla a tím začala její cesta za revanšem. Tudíž o mstě okolí, který ti něco provedlo. Je ta to dilema, že „okolí“ je poměrně širokej pojem a ne každej, kdo ho může tvořit, měl nějaký podíl na samotném činu.
- „Death Galore“ – je to o těch borcích, který se kouknou na ženu a řeknou něco jako „fakt kost, tu bych voprcal“. Ať jdou třeba do prdele. Je to odporný,
- „Cremator“ – song o panu Koprfkinglovi.
- „Conformity Slave“ – Teo chtěl, abych napsal text o RUR. Tak jsem to nějak udělal.
Smrt nebo to, co z člověka zbude, když umře, desku provází i vizuálně. Na obalu máte obraz od finského ilustrátora, který se jmenuje T. Kannibalet Hietomaa. Ptám se na to často, ale stejně – proč jste si vybrali právě tohohle Fina, jaká s ním byla domluva? A stydím se vždycky zeptat, kolik obraz na desku stojí; s kamarády často dumáme, kolik můžou ti známější malíři od undergroundových kapel chtít a tipujeme něco mezi 500 a 1000 eury. Jsme v reálu, nebo úplně mimo?
Honza: S Kannibaletem jsme spolupracovali teď potřetí, a to z naprosto jednoduchých důvodů. Obecně nám vyhovuje jeho styl kresby, je s ním moc dobrá domluva a cena je přijatelná. Nevím, jestli to je takhle standard u všech malířů, ale tady jsme součástí tvorby obrazu už od skeče tužkou, kde si ujasníme základní představy o díle a od toho se pak odrážíme. Za mě prostě a jednoduše spokojenost.
Co se týče ceny, tak jste v reálu.
I fotka kapely se smrtí souvisí, vyfotili jste se před krematoriem v Pardubicích, vypadá to skvěle a připomíná to fotografie kapel z osmdesátých let, navíc samozřejmě upomíná na film Spalovač mrtvol, který se tam natáčel. S fotkami kapel je to podobné jako s názvy alb – kde se pořád fotit? Jak jste přišli na krematorium? A museli jste se někoho ptát, nebo jste tam prostě přijeli, stoupli si a nechali se zvěčnit?
Jenda: To byla taková shoda náhod, že jsme hráli v Pardubicích, v kterých se krematorium nachází a že na ten koncert jela naše kamarádka Sofie Klausová, která fotografii studuje, Všichni máme ten film rádi a řekli jsme si, že by to bylo fajn. Mimochodem Sofie je extrémně spolehlivá a šikovná, takže i když to celý bylo na poslední chvíli, tak z toho vyšly top fotky.
Předchozí album vám vyšlo primárně v Německu u Witches Brew na LP i CD, u nás pak na kazetách u Tapes of Terror, novinka u Doomentie. S Němci jste měli dohodu jen na jedno album, nebo jste s „Death Galore“ nechtěli firmu z ciziny, nebo vám Doomentia dala lepší podmínky, nebo?
Jenda: Upřímně. Paní, co vede Witches Brew, je moc milá a fajn, ale není to někdo, kdo má možnosti dělat podporu kapele, kterou vydává. Doomentii ceníme dlouhodobě a neznáme nikoho, kdo by na ně řekl něco špatnýho. Z jejich strany cejtíme podporu a dobře se s nima komunikuje.
Doomentia je pověstná tím, že své produkty vydává v hezky vypravených edicích, vše má dotažené, u desek jsou většinou nějaké přílohy, plakáty, vinyly bývají barevné – a vše platí o vašem albu, které vyšlo i na CD a MC. Máte rádi hezké věci? Když si kupujete desky, těší vás právě ony přílohy, plakáty, samolepky, líbí se vám barevné desky?
Honza: První část podtrhnout a zvýraznit! Ano, pánové si na tom dali velmi záležet a výsledek je perfektní!
Jsem jeden z těch, co mají raději barevnou desku, obal, ke kterému se můžeš opakovaně vracet a vždy tam najít něco nového, inserty, kterými se můžeš prohrabovat, zatímco deska hraje… ano, já to rád!
Když jsem nedávno mluvil s Petrem z Doomentie, tak zmiňoval, že nečekali, že o vaše album bude takový zájem ze zahraničí, že tam posílali poměrně dost nosičů. A taky, že barevné desky jsou vyprodané – bylo jich 150, což není ani hodně, ale ani málo… Jste s prodejem spokojeni? Není škoda, že nebyl celý náklad barevný?
Kryštof: Já jsem si musel tu barevnou variantu skoro prosazovat. Ale prodeje minulýho alba mluvily za vše, kdy se taky barevná varianta vyprodala dokonce během jenom pár dnů, tak jsme došli ke kompromisu, že to dáme půl na půl. Lukáš i Petr určitě chtěli, aby to bylo i na klasickém černém, což nám rozhodně nijak nevadí, takže potom už nebylo o čem diskutovat.
První dvě desky jste nahráli v Hellsoundu, třetí v Golden Hive. Amák většinou nahrává trochu jiné styly – proč jste se tam vypravili vy? Praha je samozřejmě místem, kde žijete, takže asi odpadá cestování… Co samotné nahrávání – nakolik se liší Čestice a Praha? (úsměv)
Kryštof: Vybrali jsme si Golden Hive hlavně na doporučení od našich spřízněných kapel a kamarádů, kteří si to nemohli vynachválit. A opravdu, spolupráce s Amákem byla naprosto suprová. A to rozhodně nechci tvrdit, že by to s Honzou z Hellsoundu bylo jinak. S ním se nám taky pracovalo moc dobře, jen jsme chtěli zkusit něco nového. Amák nám o Honzovi říkal, že když v Golden Hive byl s GRIDE a koukal na Amákovu výbavu studia, tak řekl, že on by nebyl schopný na tomhle něco vyloudit. Což je samozřejmé, protože každý je zvyklý na svoje nástroje, vybavení, ozvučení atd. I to místo ve studiu na člověka působí úplně jinak. Když si ale porovnáváme novou desku třeba s „Tinnitus Inquisition“, tak „Death Galore“ zvukově tlačí o něco víc. Amák je zvyklý, že mu tam chodil nahrávat převážně popový skupiny, Ben Cristovao a tak, takže když tam má metal, nebo kluky z VOLE, tak se na tom pořádně vyřádí; a bylo vidět, že ho to fakt baví.
A nakolik se liší koncerty na velkých festivalech a v malých klubech? Vy jste si zahráli jak na velkých pódiích, tak ve stísněných prostorech, nejspíš v tom hodláte pokračovat, když vidím, že příští rok si dáte Mighty Sounds. Už jste dali Obscene, Brutal, ETEF a další větší akce, ale co cizina? Snažíte se dostat i ven? Něco málo už jste tam odehráli, co budoucnost?
Honza: Celý to je jen o lidech, pokud máš malý klubík, který je narvaný po strop a tomu i odpovídající živelná nálada v sále, tak je to lepší než poloprázdné cokoliv velkého, ale tohle asi nikoho nepřekvapí… vše má svoje pro a proti a podle mě to nejde shrnout takhle v pár větách.
Festivaly, to je už úplně jiná liga, nebál bych se tvrdit jiný sport. I po těch letech bývám stále před koncerty nervózní a když jsem viděl, kolik lidí čeká na Brutalu pod pódiem, nepomohlo to! Nakonec to opadlo ještě během intra a zážitek byl potom o to intenzivnější.
No a cizina… cizina… to není vůbec jednoduchý. Festivaly po Evropě jsou ještě asi nějak organizačně možný, dá se tam dojet vlastní dopravou, dovezeš si vlastní nástroje, to by asi šlo. Obdivuju kapely, co se vydaly například do Ameriky nebo do Japonska, prostě „za louži“. Je jasný, že to bude velký zážitek, ale ta náročnost celé organizace mě úplně děsí.
Takže stručně, cizina ano, netroufnul bych si na to, ale pokud by se to nějak semlelo (takoví ti klasičtí pomocníci Samo a Seto), určitě se tomu bránit nebudu.
