Ahoj Míro. Než se dostaneme k vašemu loňskému albu, zastavil bych se u koncertů. Když vidím přehled za roky 2023 a 2024, tak mi přijde, že patříte mezi nejčastěji vystupující tuzemské kapely. A hlavně – poměrně dost akcí jste absolvovali v cizině. Je tohle časté hraní hlavně o tom, že vás to baví a jak se říká, berete všechny nabídky, které vám další okolnosti dovolí, nebo se snažíte koncerty aktivně bookovat s cílem udělat si za hranicemi nějaké jméno, případně tam ulovit vydavatele nebo agenta, který by vám pomohl vystoupat na vyšší level?
Ahoj Johane, to máš asi pravdu. V rámci žánru jsme z těch aktivnějších a snažíme se celkově posouvat dál a etablovat se. To znamená i hledat cesty do zahraničí, k dalšímu publiku, zároveň i poznat jiné kraje, je to docela dobrodružství a při něm děláš hudbu, která tě baví. Určitě nebereme vše, musí to dávat smysl. Část se snažíme bukovat i z naší strany, jinde už nás bukují promotéři, kteří nás znají, slyšeli nás… Cíl je jednoduchý – posunout se dál, mít hezké možnosti hraní a dělat radost sobě i lidem.
Je časté koncertování příčinou nedávných personálních změn? Možná bychom si ty výměny v sestavě mohli shrnout. CD „In the Shadow of the Sun“ jste nahráli v sestavě ty, Lukáš Mai, tj. dlouholetí stabilní členové, Marek Hubocký (baskytara), Filip Wintr (bicí), přičemž rytmická sekce se držela celkem dlouho, čtyři, resp. šest let. Proč kluci skončili? Dlouho pak nevydržel bubeník Zdeněk Ševčík, který loni přišel i odešel…
Určitě to také sehrálo svojí roli. Konkrétně určité měsíce minulých dvou let byly hodně náročné, koncertů a ježdění bylo hodně. Nicméně je to jen jeden puzzle celé skládačky, ta změna by byla myslím nevyhnutelná. Filip studuje na matfyzu, má zároveň hodně zájmů, je mladý a chce zkoušet různé věci nejen v hudbě a je hodně aktivní. Vydal se na novou cestu. Přesto jsme pořád v kontaktu a letos nám i zaskočí na Bugrfest. Mára nakonec s hudbou prozatím skončil a má rád svojí pohodu. Bylo cítit, že poslední rok ten entusiasmus vyprchával a předtím se to prolínalo i se zdravotními problémy… Zdeněk nám vypomohl od května do konce roku 2024, byť několikrát zaskočil i aktuální bubeník Ilja. Se Zdeňkem jsme se rozcházeli povahově, názorově… Chceš mít kapelu, partu lidí, která drží při sobě, má společný cíl a baví jí to.
Novou krev tvoří basák Jaroslav Kouřim, bicmen Ilja Tabachnik a zřejmě nejpřekvapivější změnou je to, že jste přijali dalšího kytaristu Filipa Rabenseifnera, což znamená, že jsi odložil kytaru a hodláš se věnovat jen zpěvu. První otázka – nebude docházet ke kolizím s fungováním WELICORUSS, kde dva novici rovněž myslím působí?
Když začnu u Jardy, tak tam už ho s námi mohli lidé potkávat více jak poslední dva roky, protože s námi jezdil jako bedňák a pomáhal s merchem. Takže trochu věděl, co to obnáší a vlastně převzal štafetu hned po Márovi. A to doslova, protože nejen, že se chopil basové sekce, ale má i Márovo gear. Musí se nechat, že odvedl kus práce za tu dobu a skvěle zapadá… Příchod Ilji s Filipem je čerstvá věc – s oběma klukama jsme právě byli na tour s WELICORUSS, na některých koncertech nám zaskakovali při nemocech a obecně ty přátelské vztahy a i chemie při hraní tam byly. Filip ve WELICORUSS skončil na podzim, než kapela oznámila dočasnou pauzu, tak křížení budeme řešit maximálně s Iljou a tam zatím příliš dat není. Zatím to vypadá dobře. Řekli jsme si, že zkusíme novou cestu, zase to hudebně i pódiově posuneme dál, což dvě kytary sólo zpěv/řev mohou umožnit. Ta úvaha tady již byla tak před rokem. Rozhodl poslední koncert minulého roku v Uherském Hradišti na výročí HYPNOS, kdy mi praskly struny u obou kytar hned na začátku setu (obrovská náhoda, to se nikdy nestalo) a nezbylo než zbytek koncertu jen odzpívat. A bylo tu super. Publikum to vzalo hodně pozitivně, mě to bavilo a měl jsem prostor se do toho daleko lépe opřít než s kytarou za krkem. Bylo to tak nějak přirozené.
A druhá – nebudeš si na pódiu bez kytary připadat trochu nepatřičně? Přece jen jsi deset let bez kytary asi neudělal krok, takže jsi s ní byl srostlý. Má to asi dvě roviny – na jednu stranu si uvolníš ruce a budeš se moci na vokál více soustředit a po stage poletovat a křepčit, na druhou si možná budeš připadat nesvůj, hlavně v místech, kde zpěv není… Zvažoval jsi tuhle změnu dlouho?
To víš, že z toho mám trochu strach. Ale věřím, že se s tím popereme, sestava je teď silná, funguje to, myslím, že to bude mít dobrou energii a něco tam vymyslím. Určitě bude možnost víc interagovat i s lidmi a vložit do toho víc a jiným způsobem. Ta úvaha tu byla, ale nechtěl jsem pouštět kytaru. Teď po té zkušenosti z loňska vím, že to chceme minimálně zkusit a věříme, že to je správný krok… Každopádně bude i pár akcí, kde kytaru vezmu zpět do rukou. Samozřejmě stále skládám a cvičím a i dnes si jí na zkoušku vezmu.
To bychom měli aktuální dění, pojďme se vrátit v čase do roku 2022, kdy jste nahráli „In the Shadow of the Sun“. Jak dlouho jste materiál připravovali? A jak složité je v dnešní době složit skladby, které by nepůsobily jako několikrát vylouhovaný sáček čaje?
Ty skladby se psaly a aranžovaly v rozmezí leden 2021 – červenec 2022… To je zapeklitá otázka a asi je to o nějakém vlastním odstupu a nadhledu, jak moc ty skladby mají být podobné nebo ne, jestli se bojíš experimentovat, zkoušet nové věci a postupy. Myslím, že jde pořád napsat něco originálního, jedinečného, dát skladbě dobré téma, příběh, náladu, hravost nebo dravost. Těch cest je hodně… Pak je na nahrávce a posluchači, jestli se ten vjem a rozdíl přenese nebo ne, jestli tam cítí podobnost a srovnává v rámci umělce nebo s jiným interpretem. To bude asi pořád. Nevím, jestli umím dobře odpovědět.
Přemýšleli jste hodně nad dramaturgií alba? Já bych jej rozdělil na tři části: v té první je to melodické, barevné, pro fanoušky příjemné; druhý díl působí sevřeněji, je temnější a často zadoomaný; třetí je pak jakýmsi průsečíkem předchozího, ale úplně naproti posluchačům nejdete…
Pokaždé nad tím přemýšlíme, aby ty skladby po sobě měly nějaký vývoj a také ideálně, aby spolu i tematicky korespondovaly. Popsal jsi to docela výstižně. Také jsme nechtěli, aby ty složitější skladby byly třeba hned po sobě – „Petrichor“, „Obsidian“, „The Old Man of Storr“ – a zároveň, aby to určité uvolnění přišlo tak akorát včas, jako zrovna „Ozymandias“, později zase svěžejší „Redemption“. Ta hudba je na téhle desce asi taky spíše poslechová a možná ne na první dobrou to každý vstřebá.
Které kapely teď berete jako inspirační? Nemyslím, že byste jejich tvorbu kopírovali, ale co posloucháte, např. cestou na koncerty, a považujete za dotažené, zajímavé? Já se přiznám, že si při poslechu vašich skladeb vzpomenu na staré dobré gothic či doom kapely, MOONSPELL nebo PARADISE LOST, ale to je spíš tím, že nové nestíhám sledovat.
To jsme na tom podobně. MOONSPELL asi teda neposloucháme aktivně nikdo, PARADISE LOST čas od času. Ta kapelní hitparáda by byla docela pestrá, to v autě prolítnou kolikrát docela perly… Za mě v poslední době asi THE OCEAN, MASTODON, ALICE IN CHAINS, OPETH, TOOL, GOJIRA, IHSAHN, hodně filmové hudby. Z doomu mě baví třeba SHPE OF DESPAIR, AGALLOCH… Kluci docela poslouchali SYLOSIS, TRIVIUM, KILLSWITCH ENGAGE, hodně metalcorových kapel, ale také stonery. Od všeho něco.
Kde pořád brát témata pro texty? Jak to děláš, abys byl s tím, co potom prezentuješ, spokojený? Kdy přichází nápady na texty? Na CD máte jeden text od anglického básníka, jeden inspirovaný starou skotskou legendou… proč zrovna tyhle volby?
Jsou všude kolem nás, jen je potřeba zachytit tu jiskru, ten impulz a dát myšlence vhodná slova. Je to fakt, jako když tě políbí múza, jak se říká. V ten moment ve skládané hudbě vidíš obrazy, napadají tě slova, cítíš to. Často se to pojí s tím, co zažíváš v životě, co je doslova kolem…
„Ozymandias“ vznikl docela vtipně spojením hned tří věcí dohromady – měl jsem rozdělanou skladbu s určitým pocitem a hledal ta správná slova. V té době jsem dokoukával Breaking Bad, kde jeden z posledních dílů nese právě tento název, který mi byl nějak povědomý, a tak jsem dohledal ten sonet a bylo to přesně to, co do té skladby pasovalo. Přesně ten pocit, každé slovo, zapadlo to do sebe jako ruka do rukavice…
„The Old Man of Storr“ je inspirovaný tím samotným místem na ostrově Skye. Měl jsem možnost zde již dvakrát být a úplně mě to uhranulo, pokaždé. Je to mystické místo, ke kterému se pojí legenda o spícím obrovi. Sami si můžeme domýšlet, jaký byl a jaký je jeho původ. Ve skladbě jsem se nechal unášet a to téma rozvinul tím směrem, jak je na albu. Je to úžasné místo. Kdo má rád surovou krajinu, skály, zeleň, vítr, moře kolem, obecně Skotsko, tak tohle je nutnost.
O čem jsou texty z tvé hlavy? Má album nějakou jednotící myšlenku – nemyslím přímo koncept, ale něco, co se jím vine? Nebo je každá skladba o něčem jiném?
Tentokrát je ta deska pestrá a nemá jeden koncept. Možná spíše určitá témata, ale každá ze skladeb mluví sama za sebe. Něco jsou právě takové fantasy, mýty… další jsou spíš určité pocity. Přímo titulní skladba „In the Shadow of the Sun“ – i přes to, že se nacházíš ve stínu svého slunce, tak stojíš s hlavou vzhůru a nenecháš se zlomit. Je to skladba o ztrátě, depresi, ale stejně tak víře a naději. „Nectar“ pěje o posedlosti a určité formě zamilovanosti, která nás žene do vlastní záhuby. „Obsidian“ je o překonávání nesnází a překážek v životě. Obrazně pojatý jako obří černý blok, který na nás vrhá stín a my se chceme podívat za něj, překonat jej… „Shallow Shores“ je inspirovaný objevením Islandu pro změnu…
Čím bylo způsobeno prodlení ve vydání alba? Nahrávali jste na konci roku 2022, CD vyšlo v březnu 2024. Hledali jste po ukončení činnosti SMA nového vydavatele nejprve v zahraničí, nebo jste se se Smile Music dohodli rychle, ale ediční plán vše zdržel?
Byla to ta první varianta – řekli jsme si v první řadě, že vydání nechceme uspěchat a dělat za každou cenu. Měli jsme už dvě alba relativně chvilku po sobě vydaná, koncertů bylo dost… Začali jsme nejdříve v zahraničí, sbírali možnost a zvažovali, co bude nejlepší. Domluvili jsme se Smile Music Records u nás, protože nám to dávalo smysl. Trochu se to protáhlo od nahrání po vydání, ale na aktuálnost desky to nemá vliv, cítíme jí pořád stejně a kdybych mohl vrátit čas, tak bych se rozhodl asi totožně.
Obal vypadá na první pohled spíše nenápadně, název alba by asi bylo možné pojmout vytříbeněji, na druhou stranu oceňuju, že jsi to namaloval ty a ne umělá inteligence, která asi bude brzy nejen tvořit obaly, ale rovnou skládat a nahrávat muziku… Ale zpět k obalu, který je povedený, obsahuje všechny potřebné náležitosti, nic jste neodbyli. Jste fanoušci fyzických nosičů s patřičnou výpravou? Co gramodeska, nelákala by vás?
Děkuji. Chtěli jsme jít jinou cestou a zrovna i kontrovat ten AI trend dnešní doby. Tehdy jsme si řekli, že to zkusíme namalovat sami, všichni z bandy, a i kdyby to vypadalo jako od tříletého dítěte, tak to pořád bude originální, ale alespoň osobní, osobité, neotřelé… Nakonec na to kluci neměli čas a musel jsem to s prominutím spatlat sám. A bylo to super. Objevil jsem další koníček a možnost se odreagovat a bavilo mě to. Že to není veledílo, je evidentní, přesto to má něco do sebe. Myslím, že další grafiky budou spíše jednodušší, ale to se nechme překvapit… Bohužel se pár věcí nepovedlo, sám jsi je zmínil v recenzi – a to zrovna překlep na zadní straně u „Obsidian“ a u Lukášova jména… Nikdo jsme si toho při kontrole nevšimli a prošlo to až do tisku. Když jsme na to přišli, tak jsme si trhali vlasy. Tak je to „originál“ v rámci této série…
Určitě, je to super, něco navíc, už je to sběratelství. Gramodesky nás samozřejmě lákají a docela dost o tom v kapele mluvíme. Hledáme cestu, jak je realizovat. Není to bohužel levné hobby a na tom to celou dobu stojí a padá.
Od nahrání „In the Shadow…“ utekly dva roky a nějaký ten měsíc navíc, takže jste letos v lednu nahráli dva nové songy. Jaké s nimi máte plány?
Obě skladby máme v plánu vypustit do světa jako předzvěst nové desky, na které pracujeme, nyní se skládá. K první skladbě se natáčí videoklip a budeme k ní mít i vlastní craftové pivo ve spolupráci s pivovarem Tamtam brewing & co., takže nabídneme posluchači další možný zážitek. Už teď mám z toho klipu radost, samotné natáčení byla radost, působí to skvěle a i ta skladba by se měla dobře poslouchat. Druhou, ostřejší a progresivnější, skladbu doplníme nejspíše o lyric video a půjde ven později v průběhu roku. Oba songy jsou v koncertním playlistu a budeme je hrát již od začátku letošního tour.
Opět jste točili ve studiu The Barn, jestli se nepletu, tak jste tam nahráli všechna alba. Proč se tam pořád vracíte? Neláká vás zkusit něco jiného? Nebo nemáte rádi risk a jdete za jistotou dobrého výsledku?
Do The Barn se vracíme, protože tam ta spolupráce dobře funguje, našli jsme dobrý zvuk, je to už dlouholeté partnerství. Tentokrát jsme nahrávali kytary jinak než dříve a zase to bude určitý posun. Za sebe necítím nutnou potřebu jít jinam, experimentovat, riskovat, tady nám to funguje, s výsledkem jsme spokojení a je tam dobré, tvůrčí zázemí.
Na letošní rok máte v plánu turné se skupinou PURNAMA. Objedete republiku a vydáte se i za hranice, do Polska, Německa, Rakouska, Belgie… Na co se, kromě tvé role sólového pěvce, můžou návštěvníci koncertů a festivalů těšit?
Těším se na to. Oproti minulým rokům je těch koncertů o chlup méně, není to tak nahuštěné, takže se o to víc na samotné koncerty budeme těšit a při tom i dělat novou hudbu. Teď navíc v oživené sestavě, se skvělými hráči, přáteli, cítím, že to má sílu, směr a to se určitě přenese i na pódium. Bude nová show, bude to o něco živější než dříve, hutnější a společně představíme novou muziku. Od března i ten zmíněný zlatavý mok… PURNAMA má také řadu novinek a uvidíme se takhle po docela dlouhé době. Ve 2019 jsme spolu jeli s NAHUM a chtěli navázat v dalším roce, což utl covid. Tak jsme si to na letošek vynahradili. Obě kapely máme co říct.
Na první fotografii je aktuální sestava, na druhé předchozí.
