Časy, kdy Papagájův Hlasatel vydával jeden zahraniční licenční titul za druhým, jsou zdá se pryč, přesto občas v cizině zaloví. V poslední době hlavně na Slovensku, naposledy pak v Polsku, odkud pochází skupina DEATH TAHITI. Její debut „Fala“ vyšel v kooperaci tří vydavatelů, kromě našeho ptáčka s chocholkou se podílely polské firmy Pasażer a Bat-Cave.
Černá deska je vložena do obyčejné papírové kapsy, ale informace nechybí žádné, jsou na přiložením dvojlistu. Ten obsahuje texty v polštině i angličtině, fotky kapely a všechny údaje týkající se nahrávání. Z nich lze vyčíst, že v několika skladbách nahrál kytaru a baskytaru (asi host) Kacper Pawluk. Barevné provedení jak přílohy, tak přebalu je neotřelé, kombinace černé a zvláštní zelené je… zvláštní. A zatímco vnitřňák vypadá pěkně a grafika má řád, tak titulní strana aspiruje na jeden z nejméně pěkných obalů roku, respektive se o něj pere s dalším albem vydaným u PHR, s dalším albem zahraniční kapely, a sice ze Slovenska, odkud pochází PARKETOVÝ LEV. Ono je pravda čím dál těžší obalem upoutat, udělat jej nějakým způsobem originální, ale někdy ona snaha končí fiaskem.
Fiaskem naštěstí nekončí hudební obsah, který je jinde než obvyklá vydání s logem PHR. V tiskovce, jež album vyprovodila do světa, se uvádí, že DEATH TAHITI hrají směs post-punku, cold wave a THE CURE. Přiznávám, že pojem cold wave jsem si musel vyjasnit hledáním na internetu; měl by to být „volný hudební žánr, který se v Evropě objevil na konci 70. let a vyznačuje se samostatným lyrickým tónem, používáním nástrojů rané elektronické hudby a minimalistickým přístupem a stylem“.
Kdybych si nepřečetl onu tiskovku a definici na webu, asi bych produkci DEATH TAHITI označil jako kombinaci post-rocku a synth rocku. Nejvýraznější je na albu ženský zpěv, pak synťáky, potom bicí a až poté kytara a baskytara. Není to pravda stoprocentní, synťáky se místy uskromní a nechají prostor strunným nástrojům. Ty jsou moc hezky nazvučené, což platí i o bicích, které nejen že jsou nahrané živým člověkem, ale živě také působí. Občas se stává, že u kapel hojně používajících syntezátory zní nahrávky ploše, bezkrevně, strojově, což je mnohdy i záměr, ale u polského souboru je to naopak, vše zní organicky, živočišně, i díky parádnímu zvuku – z desky to hraje skvěle, z Bandcampu do sluchátek je zážitek taky velmi dobrý.
Ač se v podobném hudebním světě příliš nepohybuju (a neorientuju), „Fala“ mě baví poslouchat. Je to taková příjemná oddychovka s naléhavým zpěvem v polštině, což má určitě větší kouzlo, než kdyby Kaśka pěla anglicky. V prvním songu „Pomniki“ se muzika zpočátku ležérně převaluje, ale po chvilce nabere na dramatičnosti a určité rozervanosti, hrátky se zvuky zpestřuje použití zvonce, jenž má výrazný plechový zvuk. Většinu pozornosti ale poutá vokál, Kaśka má bezesporu originální barvu hlasu, respektive výraz, protože s hlasem hodně pracuje, místy je její projev velmi intenzivní, nervní, což možná bude někomu připadat přehnané, mně se to ale do vkusu trefuje. Pohodový rozjezd „Miastożercy“ klame, i v druhé písni se postupně přitlačuje a roste emocionální tlak, závěrečné „ou“ pak připomene Báru Basikovou. „Piosenka o wojnie“ je více gothic než předešlé dva kousky, proplétají se v ní jiskrné melodie, ještě větším hitem je čtvrtá věc na první straně, „Tahiti“. Refrén si díky hezky vyslovovanému slovu „tahiti“ asi každý zapamatuje okamžitě, stejně silně ale působí většina dalších postupů, skladba je to uhrančivá a kapele se hezky povedlo prostřídat odlehčené party s těmi nabušenými emocemi. Místy zní synťáky skoro jako smyčce a muzika připomíná vážnou hudbu, aby se záhy překlopila skoro do popu. Nejlepší věc alba.
Na druhé straně jsou jen tři písničky, první „Wielkie ogniska“ je rytmicky zamotaná, celkem výrazná je baskytara, ta je hodně dobře slyšet prakticky trvale, tady ale dostávají tlusté dráty trochu více do těla. „Kolaże“ plují pocitově na podobné vlně jako „Piosenka o wojnie“, opět to tu jiskří melodiemi, které jsou zahaleny v lehkém oparu a zpěv je civilní. Povedlo se zahrát hezkou kytarovou linku, bubeník to taky dává pestře, další výrazná skladba. Závěr je o poznání temnější, „Beton i piach“ se celkem dlouho rozjíždí beze slov, první pětina působí poněkud chladně a asi by snesla zkrácení, až když se promění nálada a přidá zpěv, skladba se trochu prosvětlí, ale proti většině dalších je taková zatažená, asi nejméně nápadná.
Deska jako celek je určitě hodná pozoru těch, kteří holdují žánrům několikrát výše zmíněným. „Fala“ (snad to znamená „vlna“) na mě působí jako dotažené album kapely, jež disponuje nejen kvalitními kompozičními a instrumentálními dovednostmi, ale taky charismatickou zpěvačkou. Pokud by někoho zajímaly personálie a předchozí štace členů varšavské party, dovolím si odkázat na web českého vydavatele, kde je vše podrobně uvedeno. https://phr.cz/dead-tahiti-fala/
Přesné hodnocení: 7,5/10
Seznam skladeb:
- Strana A
- Pomniki
- Miastożercy
- Piosenka o wojnie
- Tahiti
- Strana B
- Wielkie ogniska
- Kolaże
- Beton i piach
Čas: cca 31 min.
Sestava:
- Kaśka Chudyńska-Szuchnik – syntezator, wokal, teksty
- Bartek Dąbrowski – bas
- Przemek Wyrzykowski – gitara
- Tomasz „Suchy“ Szuchnik – perkusja
