Před pěti lety vstali CATHEDRAL IN FLAMES z popela (fungovali už v devadesátých letech) a od té doby je hudební scéna o jednu výbornou kapelu bohatší. Už debutové EP „Children of the Blackest Hole“ pěkně rozčeřilo poměrně klidné vody nejen tuzemského gothic rocku, následující „Hang Me High & Bury Me Deep“ potvrdilo vysoký status pražské kapely, která po třech letech od předchůdce přichází s třetím materiálem „Count To Nine“ vydaným opět primárně na gramofonové desce, sekundárně i na CD.
Už předešlé vydané vinyly CATHEDRAL IN FLAMES byly hezky vypravené, novinka sice nemá 3D obal jako minulá deska, ale desingem disponuje špičkovým, prostým nedotažeností, vše je jedním slovem perfektní. Titulní strana souvisí s názvem alba a zachyceny jsou na ní prsty, na kterých se lze dopočítat devíti; devítka je na přední straně rovněž vytištěna, ale vidět je jen pod určitým úhlem, protože je ve stejné barvě jako podklad, jen lesklým lakem. To fajnové se ale skrývá uvnitř. Rudý transparentní vinyl. Parádní masivní booklet, dvanáct stran, skvělé fotky, texty, skvostná grafika. Radost držet v rukou.
Radost z poslechu se tentokrát dostavovala pomaleji, než bych čekal. Předchozí počiny lezly do uší okamžitě, do nitra „Count To Nine“ je třeba se „proposlouchat“. Ale na konci (resp. ve fázi, ve které se aktuálně nacházím, protože poslech hudebních alb je proces nekončící a při dalších rotacích se objevují další a další vjemy) je nechci tvrdit prozření, ale konstatování určitě: „Deska je to výborná“.
Deska je to taky hodně pestrá. První a druhá skladba se nemohou lišit více – úvodní je rychlá, místy celkem agresivní jízda, zatímco následující skoro slaďák. V „Deep Grave“ se napřed hraje podle gotických not, začíná to jednoduchá kytarová hra, pak se přidávají umělé zvuky, Phil střídá drsnější vokální polohu s čistou klenutou, Ambra jej doplňuje s vysokým hlasem a všechny barvy se různě střídají a prolínají. Hraje do toho muzika navrstvená z výrazné basy a syntetických zvuků, přesto jde o velmi živou věc, která nabírá na tvrdosti a graduje s dramatickou vážnohudební pasáží, ve které zní kapela jako velké těleso. „Summertime“ začíná laděním rádia, z nějž se ozývá angličtina a asi i portugalština, až zazní letní taneční hit, na který přirozeně navazuje potemnělý gotický motiv, jenž se po chvilce prosvětlí a hraje se pozitivně laděná skoro popová muzika s radostným zpěvem.
Parádní „Penetrate Me“ má ke gotickým síním blíže, je to melodická chytlavá písnička s výrazným zpěvem, který se klene nad hezky vystavěnou muzikou, v níž opět pozorný poslech odhaluje řadu různých filigránských zpestření, jež jsou součástí všech skladeb. Je evidentní, že si kapela a koproducent, kterým není nikdo menší než John Fryer (který produkoval alba desítkám věhlasných kapel od DEPECHE MODE přes PARADISE LOST po CRADLE OF FILTH, v našich končinách např. MORTAL CABINET nebo VANESSE), dali s aranžemi a vůbec zvukovou podobou nahrávky hodně práce. John Fryer album i mixoval, mastering obstaral Michael Fossenkemper a deska hraje fantasticky.
Ale zpět na stranu A, kterou zakončuje nejdelší song „The Gate“, který hraje šest minut. Úvod obstarávají mořské vlny, piano a Ambřin procítěný hlas, postupně se nabalují další nástroje – napřed bicí, pak kytara a baskytara – a potom se přidává i hororově laděný mužský zpěv. Působí to zneklidňujícím dojmem a určitou nervnost si song drží i díky opakování jednoho motivu. Ani ženský zpěv tentokrát nepřináší vzletné melodie, skladba se pořád drží v tmavších odstínech, ale nenápadně roste, postupně nabírá na intenzitě a s blížícím se závěrem podobně jako fontána vytryskuje do netušených rozměrů. Monolit.
Na začátku béčka se vrací pozitivněji laděná muzika, opět se hraje svižněji, melodičtěji, v „Not Another Vampire Song“ ale trochu postrádám nějaký výraznější motiv; samozřejmě to není nic plytkého nebo nedotaženého, ale až po uplynutí cca tří minut „to tam je“. Stejně jako na minulém albu, i tentokrát je jeden song v pěvecké režii Ambry von Bernstein; minule to byla „Dia De Los Muertos“, tentokrát „Steam Punk Queen“. Ambra, v „civilním“ životě úspěšná operetní a muzikálová herečka a zpěvačka, choreografka a tanečnice, držitelka ceny Thálie, tady dostala velký prostor a potvrdila, jak výborná zpěvačka je. Skladba je jí „ušitá“ na míru, Gatsby, který je většinovým autorem (Billac DeVille napsal jen „Penetrate Me“), složil věc, která si o ženský element jasně říká. A hlavně je Ambřin projev skvěle přizpůsobený muzice. Ta je zpočátku pomalá, tudíž zpěv lehce zasmušilý, a když se šlápne na pedál, i dáma změní polohu a vydá se do vyšších poloh, kde její hlas krásně zní; ale nejen v těch vysokých, ale i v nižších, prostě paní zpěvačka. Phil se vrací v „Dreaming In The Witch House“, pomalé ponuré písni, ve které se vše vleče, ale po předchozí rozmanité položce jde o rozumné zklidnění. Je evidentní, že dramaturg alba hodně přemýšlel, jak za sebou songy seřadit. Phil v „Dreaming In The Witch House“ zpívá dva hlasy, jež se místy překrývají, což je zajímavý přístup – jedna poloha je melodická, řekněme ryze gotická, druhá vlastně taky, jen strašidelná, zastřená. „Pale Rider“ připomíná muziku z westernů, hraje pěkně do klusu, místy si představuju, jak prérií ujíždí nějaký ztroskotanec s čistým srdcem a dobrými úmysly, za ním se víří prach a v něm se rýsují siluety pronásledovatelů, samozřejmě nějakých desperátů. Svádí k tomu hlavně netradičně pojatá rytmika, ale i koňské ržání, jež se v písni taky objevuje. Na závěr se kapela vrací ke gotickému rocku, „Release The Pain“ asi nejvíce souzní s tvorbou na předešlých albech, je to ryzí gotika a ideální tečka za velmi povedeným počinem.
V tiskové zprávě k vydání alba CATHEDRAL IN FLAMES uvádí, že z alba zní „gothic rock pro 21. století“. Zdá se někomu taková proklamace povědomá? Samozřejmě. V roce 2000 použilo významově podobný slogan XIII. STOLETÍ, na albu „Metropolis“ bylo uvedeno „gothic horizon for new millenium“. Tehdy to u „TŘINÁCTKY“ sedělo, „Metropolis“ bylo album pojaté odlišně, kapela na něm vykročila z gotického ranku a použila jiné výrazové prostředky než na předešlých deskách ukotvených v tradičních žánrových sférách. V současné době se ale vrátila ke svým kořenům (album „Noc vlků“ jsem našel pod stromečkem, tak na recenzi taky brzy dojde), zato CATHEDRAL IN FLAMES prošlapávají novou řekněme moderní cestu, hledají další výrazové prostředky a hlavně dělají kvalitní muziku, která má světové parametry. V tuhle chvíli mám o tom, kdo produkuje gotický rock pro třetí dekádu 21. století, jasno: CATHERDAL IN FLAMES.
Seznam skladeb:
- Strana A
- Deep Grave
- Summertime
- Penetrate Me
- The Gate
- Strana B
- Not Another Vampire Song
- Steam Punk Queen
- Dreaming In The Witch House
- Pale Rider
- Release The Pain
Čas: cca 40 min.
Sestava:
- Phil Lee Fall – vocals
- Gatsby – bass, keyboards, guitars & programming
- Ambra von Bernstein – vocals
- Billac DeVille – guitars
Host:
- Pavel Marcel – additional guitars
