Pražská kapela vydala na podzim 2024 nové album „Count To Nine“, na němž se jako magická číslice objevuje devítka. V numerologii je číslo 9 „bráno jako završení základní řady, které v sobě nese moudrost všech předchozích čísel. Symbolizuje naplnění či dokončení a zároveň nové počátky. S její moudrostí se pojí i soucit, vysoké ideály a mravnost.“ Na albu se do devíti počítá hned dvakrát – v názvu i v seznamu skladeb. Nejen počítání a symboliku jsme probrali se zpěvákem Philem a basistou Gatsbym.
Zdravím. Proč zrovna číslo 9? V numerologii se asi dají vybrat i silnější čísla…
Phil Lee Fall: Naopak si si myslím, že devítka je jedno z nejsilnějších čísel. A to nejen z hlediska numerologie, ale i matematicky. A například devátá vlna je ta největší. Jde i o metaforu negativní gradace. A v neposlední řadě je na desce devět skladeb.
Silné „číslo“ jste vytáhli z producentského klobouku, John Fryer má za sebou spolupráci s řadou věhlasných kapel. Jak jste se k takovému jménu dostali? Je to jen o e-mailové komunikaci a dohodě na časových a finančních možnostech a následné výměně souborů? Jak dlouho jste na albu s Johnem dělali?
Gatsby: Spolupráci s Johnem nám navrhlnul Samir Hauser a s kontaktem pomohl Moimir Papalescu. Oba s ním v minulosti pracovali. Na desce jsme pracovali přibližně dva roky.
Bylo obtížné se na všem shodnout? V tiskovce k vydání alba jste uváděli, že „John Fryer brutálním způsobem překopal“ singly, které jste pustili do světa před nahráním finální podoby desky. Sahal vám i do dalších nápadů? Bylo obtížné se shodnout?
G: První „zkušební“ singl „Not Another Vampire Song” byl pro mě naprostým šokem. Vůbec se mi jeho mix nelíbil. Tak jsem to musel nechat uležet a zasáhl i Moimir, který mě přesvědčil, ať to zkusím vydržet a věřit mu, že John ví, co dělá. A měl pravdu. Postupem času byla pak spolupráce lepší a lepší, ne že bysme se u nějakých tracků nedohadovali a nevracel jsem mu je třeba pětkrát, ale John je v tomhle celkem trpělivej profík a nakonec máme už spolu všechno odladěné tak, že spolupráce je super příjemná a velmi přátelská.
John Fryer je známá postava, Michael Fossenkemper, kterému jste svěřili mastering, rovněž. Portfolio jeho prací je sáhodlouhé, takže jsem jej ani celé neproklikal, nicméně z několika stránek mi vyšlo, že se věnuje spíše komerční muzice, možná taneční, popové… Proč jste si vybrali právě Michaela? Chtěli jste někoho, kdo není ukotvený v jednom žánru?
G: Micheala nám vybral John, protože já razím to, že producent a zvukový inženýr by měl i vědět, kdo naši muziku nejlépe zmastruje. Michael je další super profík, se kterým se dělá fantasticky. Všechno běží hladce a k jeho masterům jsem neměl komentáře. A to, že dělá spíš pop? To je jedině dobře!
Jak už bylo zmíněno, na albu je devět písní a dá se říci, že každá je jiná. Ostřejší jízda, skoro pop, čistý gotický rock, temnohra, variabilní vokály mužské i ženské, spousta různých střípků, které posluchač objeví až s dalšími poslechy. Ono to bylo podobné už minule, ale teď jsou nůžky asi ještě více otevřené… Je to myslím muzika pro otevřené hlavičky, nejen z gothicrockového ranku. Je ona pestrost cílená, aby deska nezněla jako jedna dlouhá písnička, nebo to je spíš tím, že skladby vznikaly zhruba tři roky a vám se měnily skladatelské nálady?
PLF: Osobně nemám rád, když jsou desky v jedny lajně. Nadchne mně třeba jedna písnička, ale když jsou další jen jejím klonem, nevydržím desku odposlouchat do konce. Na rozdíl od jiných kapel pracujeme ve studiu tak, že písničku doděláme od prvního dema až do konce a pak teprve postoupíme k další skladbě. Díky tomu se podle mne do každý otiskne jedinečný moment a nálada, ve které vznikala. A pochopitelně před 3 lety byla ta atmosféra jiná než loni v létě. Ale beru to jako výhodu.
G: Není v tom ani záměr ani v tom nehraje roli to, že samotná tvorba všech tracků zabrala přibližně dva roky. Prostě skládám a produkuju tak, jak mě to v danou chvíli baví.
Dramaturgie alba je promyšlená do detailu. Rámují jej řekněme typické gothic skladby, ale po sobě nenásledují dvě z podobného těsta, takže posluchač je s každou další nasměrován do jiné nálady. Přemýšleli jste dlouho, jak to za sebou srovnat, dělali pokusy, jak to bude znít, nebo jste to trefili na první pokus?
PLF: Dramaturgie desky je pro nás vždycky důležitá. Při poslechu desky zveme posluchače na čtyřicetiminutovou cestu a pochopitelně se snažíme, aby se během ní nenudil. Změna nálady, tempa a překvapivé zvraty v atmosféře tomu pomáhají. Vzhledem k tomu, že jsme desku dělali tradičně dlouho, tak bylo pořadí jasné a bez větších diskuzí jsme si ho během půl hodiny odsouhlasili.
Asi bychom se mohli zastavit u každé skladby a postupně je probrat, ale vyberme jen některé, ty, jež se více odlišují. „Summertime“ je odlehčená pozitivní atmosférou nasáklá písnička, která se od ostatních liší nejvíce. Kde se ve vás tyhle pozitivní vibrace vzaly?
PLF: „Summertime“ je s nadsázkou vlastně letní lovesong. Takže refrén je vlastně pozitivní. Původně to byla pomalá temná balada, trochu ve stylu Nicka Cavea. Byla kompletně hotová včetně kytarového sóla, když Gatsby dostal skvělej nápad, dát pod ní skoro taneční rytmus. To ji hodně rozsvítilo a je to v naší tvorbě asi nejsvětlejší odstín temnoty.
G: „Summertime“ jsem napsal za víkend. Inspirací pro mě byly tři úplně odlišné kapely: THE STRANGLERS, THE MISSION a CHAPTERHOUSE, které mimochodem taky míchal kdysi dávno John, takže jsem mu mohl dát přímo referenci na jeho mix z devadesátek a to se přesně týká mezihry s kytarovým sólem. A jak říká Phil, tak jsem nebyl pořád spokojený s bicíma, ale i s aranží a s některými zvuky, takže jsem dva měsíce laboroval a hrál si, až z toho vlastně vylezl tenhle skoro-pop.
„Dreaming In The Witch House“. Hodně těžká a ponurá věc, s překrývajícími se hlasovými polohami, kdy jedna působí až strašidelně. Depresivní… – vznikala v nějakém těžším období, nebo, zatímco předešlá v létě, tak tahle v období, kdy bylo počasí, že by psa nevyhnal?
G: Vznikla na podzim a překvapivě v nikterak depresivní náladě. Vlastně vznikla na přímou Philovu objednávku, že chce pomalou, jednoduchou a hodně monotónní věc. My to máme trochu naopak, když píšeme tyhle smutný a pomalý věci, tak jsme obvykle v pohodě.
„Steam Punk Queen“. Sólo pro Ambru, která dokonce prohlásila, že je to snad nejlepší věc, kterou kdy nazpívala, což zní u muzikálové a operetní zpěvačky (která toho odzpívala spoustu, ostatně má i cenu Thálie za roli v muzikálu Chicago) jako velká poklona. Byla píseň psána Ambře na míru, nebo jste se rozhodli pro její zpěv, až když byla muzika nahraná a případný mužský hlas vám do ní neseděl?
PLF: Byla to od začátku skladba určená pro Ambru. I text je psán z ženského pohledu. Já jsem se chvíli snažil trochu přizvukovat, ale Ambra je tak skvělá zpěvačka, že to vždycky znělo strašně.
G: Tohle je také věc, co jsem udělal vlastně hodně rychle a přímo pro ni. Po hudbě, která se Ambře líbila, jsem napsal i vokální linku a Phil k ní vystřihl senzační text. No a Ambra to korunovala dokonalou interpretací.
Opět jste vydali primárně gramodesku a opět s kvalitním designem. Vlastní vinyl je rudý transparentní, obal vypadá moc hezky a snad ještě lépe vložený poctivý booklet vytištěný na pěkném papíru a obsahující texty a stylové fotky, na všem jste si dali záležet. Necháváte grafické práce na profesionálech, nebo jim dáte jasné zadání a jejich nápady v průběhu práce na obalu korigujete, připomínkujte?
G: Jednoznačně necháváme na Lu, naší art directorce. My děláme muziku, ona design.
Kolik kusů necháváte lisovat? Respektive kolik se povedlo dostat mezi lidi u předešlých vydání – předpokládám, že i o starší alba je pořád zájem, že se s každou deskou objeví nějací fanoušci, kteří neměli předchozí a tak si objednají i ta starší.
PLF: I když dneska lidi poslouchají spíš přes Spotify, tak naštěstí je dost našich fanoušků, kteří si i dnes chtějí koupit fyzický nosič. U první desky „Children Of The Blackest Hole“ jsme udělali 1500 vinylů, u „Hang Me High and Bury Me Deep“ 2000 a teď 3000. Zhruba stejně je to s CD.
Zajímavé je třeba i to, že texty nejsou v obalu v pořadí, v jakém jsou na albu skladby, ale jsou různě přeházeny a u fotek členů kapely jsou pak citáty, které asi nějak souvisí právě s portrétovanými aktéry. Zajímavý nápad, navíc se v citátech objevují negativní záležitosti, slova jako cancer, dead, die. Nic veselého… Čím to?
G: Je to celý koncept obalu a ta neveselá slova k nám prostě patří, protože tak to v životě je a nemá cenu před tím zavírat oči. Nejsme kapela, co by z huby vypouštěla duhový jednorožce.
Fungujete od začátku bez bubeníka, bicí jsou na všech nahrávkách asi programované, nebo poskládané z reálných náběrů, nebo? Jak bicí „děláte“?
G: Bicí jsou největší práce a dřina. Jsou složené ze samplů, velkou část jich přímo programuju, překrývám různé vrstvy reálných bicích s elektronickými a společně s Johnem ladíme zvuk každého jednotlivého bicího nástroje od kopáku a virblu až po všechny možné údery do želez.
Bubeníka nemáte záměrně, nebo jste jej zkoušeli hledat, ale bez úspěchu?
G: ZÁMĚRNĚ!!!
PLF: Mrtvej bubeník, dobrej bubeník.
Co jsem tak zachytil, tak na „Count To Nine“ se objevují hodně pozitivní reakce, s čímž samozřejmě souvisí i možné koncertování. Asi je to častá otázka, kterou dostáváte, ale ona se nabízí. Minule jste říkali, že nemáte zařízenou zkušebnu a že pokud koncert, tak nějaká speciální akce a že to možná ani nebude v Česku. Je v tomto směru něco jinak?
G: Všechno zůstává při starém, jen zkušebnu máme. Trochu probublává nápad připravit velkou koncertní show. My jsme kapela, která je zážitek, od hudby přes design i produkci. Takže logicky když bude koncert, tak musí být stejně propracovaný a přinést jedinečný zážitek, jako všechno, co v muzice děláme.
PLF: Jsme starý, líný, unavený, takže nachystat koncert je dřina…
