Tajemní a omaskovaní psychedelici jsou zpět. Řeč je o OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAD TRIP, kteří po třech letech vydávají nové album. Jak jsou tajemní, tak jsou nevyzpytatelní. Když si sumíruju jejich diskografii, každá jejich velká deska je vlastně jiná. „The Feathers of Oblivion“ (2018) je pro mě jednou z nejzásadnějších desek poslední dekády. Tady mi sedlo doslova vše. Rocková psychedelie šmrncnutá tu metalem, sem tam art rockem, zabalena do syrového a na hony vzdáleného moderně znějícímu zvuku, celkově nadčasové komplexní dílo. Následující album „Temple of Serenity“ (2020) vplulo do post-rockových vod se současným zvukem a s mraky hloubavých a zároveň silných momentů. Deska „Selenopolis“ (2021), která vychází z akustického používání nástrojů, mi dodnes nesedla, nahrávka na mě působí jako kotlíkařina na tripu. Věřím, že si ty chvíle strávené u ohníčku a sbíráním muchomůrek kapela užila, ale posluchačsky to příliš vděčná deska není.
Na základě „Selenopolis“ jsem s obavami přistupoval k nové tvorbě. Zaregistroval jsem, že v kapele proběhly personální změny, ta na postu bubeníka se mnou toho moc neudělala, ale informace, že do skupiny přibyl další člen, pianista, už začala hlodat. O zápletku postaráno.
Otázku, jaké je nové album a kam s ním v diskografii, vyřeší hned úvodní věc. Ta má nejblíž k první desce a kořenům kapely, které čerpaly z 60. až 70. let, což platí pro celou nahrávku. Psychedelický odér zůstává, ale deska nepůsobí nijak temně a nepřístupně, vlastně z ní mám pozitivní dojmy a de facto jí beru jako takovou veselou desku a to i přesto, že první song vlastně takový vůbec není. Ten je přísný, a to i bez toho, aniž byste viděli znepokojivý videoklip. Jestli něco připomíná debut, je to právě otvírák „Full Divinity“, který pracuje s už osvědčeným a nutno podotknout funkčním modelem silného momentu, který se neustále opakuje a střídá s druhou vyklidněnou složkou, což dohromady vytváří parádní dynamickou věc. Zpomalení, zrychlení stále dokola, ale jako vždy, i přes dlouhou stopáž, dokáží „OLAFOVÉ“ vtáhnout a udržet.
Když si celou novinku v hlavě promítám, jsem spokojený a nadmíru si ji užívám. Jediné zaváhání a menší problém mám s druhou „Chaos Insignia“, ve které se kapela pustí do jazzových vod, což by mi až tak nevadilo, ale tato pasáž je na mě moc dlouhá a až tak zábavná není.
Po menších rozpacích mi druhá strana dává maximální odměnu. Obě skladby jsou si poměrně podobné, ale každá z nich obsahuje natolik silné momenty, že nemám stále dost. Naplno si uvědomuju, jaký podíl na vyznění kapely má nová posila – Vojta – a jeho piano. Zatímco na áčku dekoruje a je součástí, na straně B kraluje, a když si vybavím začátek titulní věci, musím říct, že angažování Vojty bylo trefou do černého. V téhle skladbě se sešlo všechno správně, jeden z top songů kapely vůbec.
OOATBBT se drží jako na předešlých deskách instrumentální roviny a je to tak dobře. Tato parta má dar složit songy, které dokážou vtáhnout, a to, že se na desce nezpívá, si člověk uvědomí až po jejím přehrání – a co je důležité, je, že tam vokál nechybí ani trochu. Zároveň cením, že až na zmiňovanou pasáž ve druhé věci je struktura skladeb zábavná a netrpí neduhy instrumentálních kapel. Stále jde o to, aby songy byly zábavné a funkční a nepůsobily jen jako předvádění se „koukjete, jak umíme hrát“; tenhle model by mě nebavil.
„Soul Retrieval“ je deska posluchačsky vstřícná, chytlavá, instrumentálně vyspělá a tak nějak dospělá. Vše dokresluje parádní zvuk, ve kterém lze jasně a zřetelně slyšet všechny nástroje. Kytary vyšívají a kouzlí, basa tam není jen na nezbytné dudění, bicí to drží pohromadě a jako zlatá tečka se povedlo hezky zakomponovat piano.
Seznam skladeb:
- Full Divinity
- Chaos Insignia
- Transcendental Trickery
- Soul Retrieved
Čas: cca 43 min.
Sestava:
- Olaf Olafsonn - kytara, flétna
- The Archduke of Neurosis - kytara
- The Ancient One - basa
- Cunt Family - piano
- The Shroomblaster - bicí
