To jste nám to pánové zase zavařili.
Asi nikdo nepochybuje, že si v BLOOD INCANTATION potrpí na téměř absolutní tvůrčí svobodu (viz ambietní EP „Timewave Zero“ jako dokonalý příklad), ale když se na novinku „Absolute Elsewhere“ začaly trousit první názory, kde se zhusta vypichovalo spojení klasického death metalu a prog/art rocku let sedmdesátých, trochu jsem se obával, zda to nebude pro nejednoho fanouška už příliš za hranou. Zatímco jedni hovoří o vynikajícím, skoro až geniálním díle, z tábora oponentů zaznívají hlasy o průměrné snaze oprašování něčeho, co už tu dávno bylo…
Album samotné je rozděleno do dvou hlavních částí („The Stargate“ a „The Message“), které jsou dále děleny do tří samostatných kapitol.
Úvod do alba v podstatě nijak nenaznačuje, proč by se měl fanda tradičního death metalu obávat zdravotních potíží způsobených hudebním šokem. Kytary staví mohutné hradby a nádherně „skřípou“, dvojšlapka žene pavouky pryč z obydlí a hlas Paula Riedla se nese nad tím vším a spíš než pěvce připomíná kazatele či sugestivního vypravěče. První lom přichází lehce po druhé minutě a já musím ocenit, že se kapela rozhodla pro takto vymazlenou produkci, neb to dává prostor pro dokonalé vychutnání spoust detailů. Klávesové poletování nekonečným vesmírem nenásilně přechází v gilmourovské sólo. Mimozemský výlet hrubě přeruší pěvcovo zavrčení a vrhá výletníka zpět do smrťákovy náruče. Druhá kapitola „The Stargate“ je záležitostí instrumentální a z pětiminutového celku si death metal ukradne až závěrečnou minutu. V drtivé většině písně rozjímáme v syntezátorovém snění hostujícího Thorstena Quaeschninga. První minuty závěrečné kapitoly první části znovu patří agresi a brutalitě, ale opakovaně nepůjde o setrvalý stav. Běs nejprve přeruší kytarový náznak orientu, který zakrátko přejde do vesmírných sektářských vícehlasů. Vlastně už s prvními poslechy celého díla jsem získal dojem, že se účastním jakéhosi rituálu dávných kultur, kde se divoké křepčení kolem ohně střídá s až katatonickým stavem a nepřítomný pohled doprovází lehké stereotypní pohyby ramen.
Posluchačovi, jenž si v psychedelických výletech příliš nelibuje, asi nejlépe sedne prvotina druhé půle. Ale ani zde se mírným vybočením nevyhne. Pokud se doposud dalo o vlivu PINK FLOYD hovořit v souvislosti se složkou hudební, tak ve druhé kapitole části pojmenované „The Message“ lze při troše fantazie zaslechnout hlas velmi podobný mistru Gilmourovi. Za mne skladba, ve které se vliv zmíněných velikánů odráží nejvíce. Hovořit o plagiátu je kravina, ale je pravda, že mi některé momenty samovolně spustili paměťové přehrávání alb „Wish You Were Here“ a „Dark Side Of The Moon“.
To nejlepší na konec? To nevím, netroufám si z takto vydařeného celku ukázat na nejlepší, či nejslabší kus. Takže to nejdelší na konec? To už je lepší, a protože má závěrečná skladba bezmála jedenáct a půl minuty, neoddiskutovatelné. Skoro až speedmetalový začátek se brzy přetaví v mnohem agresivnějšího bratra, aby se z ničeho nic objevil hodně vzdálený příbuzný kelt, rozdováděné usadil a donutil k rozjímání. V závěru pak dochází ke spojení aktérů a společnému rozloučení.
Obálku tentokráte vytvořil Steve R. Dodd a protože se na tomto ledě pohybuji pouze v povrchních hodnoceních líbí/nelíbí, tak v případě rudých pyramid zvedám hnátu pro líbí. Zajímavostí je i videoklip, který pojímá obsah celé první části („The Stargate“) a má úctyhodných dvacet a půl minuty.
Nemyslím, že hnací silou BLOOD INCANTATION byl kalkul a touha po větším množství posluchačstva. To si spíš dovedu představit odliv smrťáků než příchod kohokoliv z PINK FLOYD rodiny. Múzy je zkrátka tentokrát vyslaly tímto směrem a mám-li hovořit za sebe, jsem tomu rád. Album mi dokonale sedí jako celek a zmíněné střídání stylů probíhá jako věc naprosto samozřejmá. Už teď se těším na události nadcházející.
Seznam skladeb:
- The Stargate (Tablet I-III)
- The Message (Tablet I-III)
Čas: 43:39
Sestava:
- Paul Riedl – vocals, guitars
- Morris Kolontyrsky – guitars
- Jeff Barrett – bass
- Isaac Faulk – drums
