Pro metalové fajnšmekry nastal o druhé listopadové neděli často nejočekávanější koncert minimálně podzimu, možná i celého roku. O ULCERATE se právem hovoří jako o jedné z nejzajímavějších formací na poli progresivního death metalu, letošní deska "Cutting the Throat of God" je toho důkazem a rozhodně ji naleznete i v mém topu za tento rok. Ačkoli jsou u mě pořád ještě o něco výše desky z minulosti, ať už "The Destroyers of All", nebo "Everything is Fire", novinka mě k sobě pořádně přitáhla a ne a ne se pustit. V souvislosti se supportem pro ULCERATE na evropském turné, původně venezuelskými SELBST, jsem četl poměrně dost stesků, že se nejedná o vhodnou volbu, osobně nicméně vůbec nechápu, proč by tomu tak mělo být. Propojení dvou skvader ze stáje Debemur Morti Productions bylo logické, navíc SELBST k black metalu přistupují také poměrně neotřele, takže za mě vhodná volba.
Nemůžu říct, že by se mi do pražského klubu Black Pes nějak zvlášť chtělo po jejich anabázi s trapným rušením koncertu v den konání před několika lety ze směšných důvodů. Nicméně ULCERATE jsem vidět toužil a kalendář byl neúprosný, takže se mi nepodařilo vyrazit třeba do Drážďan o několik dní předem. Koncert v Klánovicích se několik hodin před startem vyprodal, odhadem se do něj vejde 300 lidí, našlapáno bylo slušně.
SELBST dostali na předkapelu solidní porci minut, celkem 50, a zužitkovali ji do maxima hlavně skladbami z letošního počinu "Despondency Chord Progressions". Deska je to velice solidní a i její živé provedení mělo kvalitu. Trochu prkenný mi přišel bubeník Pablo Vera (jinak také SOL SISTERE), který velmi dobře sypal, i kopáky dával bez problémů, nicméně jakmile došlo na přechody, tak byl hodně nejistý. Připadalo mi to, jako kdyby doma zkoušel na sadu s virblem, kopákem a dvěma činely a pak zrazu přešel na větší sadu. Nebylo to výrazně rušivé, ale občas to klopýtlo slušně.
SELBST mají hudbu hodně postavenou na kytarových vybrnkávkách, jaké známe z islandské scény, případně rovnou na kytarových sólech, která s naprostým přehledem dávali oba kytaristé. Jen škoda, že nástroj Marca Ossandóna téměř nebyl slyšet, protože právě on měl na starosti výrazné množství brnkaček. Kromě toho ale čtveřice zahrála výborný koncert, který měl velmi slušný drive a potvrdilo se, že kapela rozhodně před ULCERATE ostudu neudělá. Výborné byly i vokály, kromě lídra Jhonathana Villamizara občas zařval i basák Alex Moreán (mj. AVERSIO HUMANITATIS), klidně bych si uměl představit jeho větší participaci. Dobré to bylo.
Samozřejmě však většina osazenstva dorazila na trojici holohlavých protinožců, aby byla svědky fantastické podívané a instrumentální ekvilibristiky, znatelné už ze studiových počinů. Setlist ULCERATE tvořila z velké části nová deska, z níž se kapela vytasila hned s pěticí skladeb, doplněných o další tři zářezy z předcházejícího alba "Stare Into Death and Be Still". Hudební posun ULCERATE je znatelný a očividně jej chtějí dát naživo i složením koncertního tracklistu. Osobně jsem Novozélanďany viděl roky zpět v Modré Vopici (2014 a 2017), takže staré skladby jsem si užil a těšil jsem se na nové.
Po industriálním intru s působivými světly ULCERATE podle očekávání otevřeli večer úvodem z novinky v podobě "To Flow Through Ashen Hearts". Repetitivní vyhrávka zněla "Černým psem", avšak s nástupem kopákové salvy bylo jasné, že chvíli bude potřeba sound ladit. Celá kapela byla dosti nahlas, nicméně kopáky dostaly k dispozici ještě o dost více decibelů a jakmile se rozjely pořádné koberce, těžko se pod nimi hledaly tolik žádané kytarové motivy. Rušivé to bylo třeba v hitovce "The Dawn is Hollow", kde v refrénu strunný nástroj skutečně hraje prim. O něco níže kopáky zvukař dal až tak v polovině setu, bohužel.
Nicméně tvorbu ULCERATE mám naposlouchanou dosti detailně, tudíž sice bych si dokázal představit lepší zvukové ošetření, v prožitku mi to ale zas tak nebránilo. Co jsem neslyšel dobře, jsem si domyslel. Co jsem si určitě domýšlet nemusel, to byly absolutně excelentní instrumentální výkony. Hodně se mluví o bubeníkovi Jamiem Saint Meratovi, samozřejmě, ten se se soupravou mazlí naprosto neuvěřitelně, ani v pomalejších pasážích si nedá chvíli pohov a neustále vymýšlí, kam ještě vrazit činel či nějaký ten průšlap. Osobně ale u ULCERATE obdivuju hlavně kytarovou práci mistra Michaela Hoggarda, který nejen že umí vyloudit nesmírně chytlavé motivy, ale na rozdíl od většiny kytaristů se zapotí i nohama. Pedály využívá nejen k efektům, ale také k různým smyčkám, na které nabaluje další vrstvy, či na to, aby i s jednou kytarou ULCERATE působili dostatečně stereo. Famózní práce. Pozadu ale nezůstává ani basák a vokalista Paul Kelland, na jehož strunný nástroj se člověk až tak v případě ULCERATE nesoustředí, avšak vokál má nesmírně hrubiánský.
Po osmi dlouhých skladbách, kdy už člověk v narvaném vydýchaném Black Psu lapal po dechu, se nás ULCERATE rozhodli dorazit zběsilostí "Everything is Fire". Hoggard podladil kytaru a najelo se do starých kolejí. A jo - prostě je to jinde! Miluju i novou desku, ale jakmile se trojice vytasila s tímhle masakrem, nová energie se vlila do žil a v tu chvíli bych dal ranec za aspoň dvě další skladby z této éry. Vrchol setu, jednoznačně.
Zvukové neduhy to v nedělní večer mělo, za trochu lepší konstelace by ovšem nebránilo tomu, užít si skvostný um tria, vůbec nic. Kapela podala naprosto excelentní výkon a nechci zapomínat ani na SELBST, kteří také bavili.
Vlastně ještě jedna věc, která trochu narušila atmosféru, mě napadá. Před posledními dvěma skladbami, kdo ví proč, někdo rozsvítil světla u pohovek v zadní části sálu. Do té doby příjemně zatemnělý a zamlžený klub, v němž se na pódiu míhaly pouze siluety, okamžitě ztratil onu auru. To si tam někdo šel číst před spaním, nebo co to jako bylo?! Každopádně jinak skvělý gig a koukal jsem, že se do Evropy ULCERATE brzy vrátí. Asi bude čas utratit nějaký peníz a vyrazit. Je potřeba to vidět znovu.
