Po třech letech od „Les idées blanches“ se z Francie hlásí kapela, která mě na uvedeném albu zaujala natolik, že jsem ji označil jako jednu z nejlepších ze známé stáje Les Acteurs de l'Ombre Productions. SORDIDE fungují jedenáct let, během kterých stihli nahrát pět řadových alb + singl + splitko, takže to celkem hrnou, nejdelší pauzu trvající tři roky si dali právě před vydáním nového alba „Ainsi finit le jour“ („Takže den končí“ dle překladače).
CD, 2LP, MC, všechny formáty a v případě desek několik variant, což je u LADLO v poslední době běžné, evidentně jim to funguje a jsou schopni dostat své produkty, vesměs pěkně vypravené, mezi dostatek fanoušků. Titulní i další strany obalů „Ainsi finit le jour“ jsou abstraktní, ale vnitřek je obsahově v pořádku, k dispozici jsou texty i všechny další požadované informace.
Složitější je to s muzikou, která se proti předchozí desce trochu zašmodrchala, respektive posunula do obou stran – jak té extrémní, tak té uvolněné. Hned úvodní „Des feux plus forts“ je docela divočina, nasypaná a lehce disharmonická věc, která se v první polovině skoro nezastaví, ale posléze se překlopí do takřka doommetalových sfér, najednou jsou tu táhlé melodie, spíše post-doomové než ryze doomové, k tomu se dere na povrch výrazná baskytara, která probublává mezi kytarami. Následujícím songem si SORDIDE ukousli docela velké sousto, trvá skoro devět minut, ale není to jediná taková stopáž, předposlední má minut osm a další tři přes šest. I tyhle sáhodlouhé skladby dokázali SORDIE většinou ustát, hlavně díky proměnlivým tempům i náladám, byť občas by některé náklepové pasáže zkrácení snesly – to když se to sype v monotónním duchu. Není to časté, takže se to dá strávit, ale méně je někdy více (hlavně „Nos cendres et nos râles“ bych ukončil dříve).
Lépe se daří držet pozornost u táhlých kompozic vedených ve středních tempech, tam je to opakování motivů žádoucí, aby mohly postupně gradovat. Což se daří, např. v „Le cambouis et le carmin“ je to nejprve beze slov, pak se do obdobných partů přidá zachmuřený zpěv, pak zase instrumentálně, ale po maličkých krůčcích se to vyvíjí, aby s nástupem zpěvu skladba prosvětlila a znovu se ke slovu prodrala baskytara. Ještě zajímavější je finále v podobě avantgardního běsnění.
Naopak úvod „Sous vivre“ je upachtěný, minimalismus mi někdy přijde fajn, ale tady je to jen v režii bicích a trvá to prostě dlouho, ještě, že se po té divnosti znovu hraje na ponurou notu, která mi i díky psychopatickému hlasu zpěváka přijde o poznání interesantnější, a znovu se taky objevuje basové kouzlení zasazené do depresivní muziky. Následují dravější „Banlieues rouges“ a členitá „La poésie du caniveau“, v níž tedy příliš poesie nenacházím, opět je to spíše posmutnělé a nervní, ale taky se jeden motiv dost dlouho opakuje, takže rukopis kapely se v tomto směru nezapře. Ale jsou tu i songy rozevláté, „Ainsi finit le jour“ je avantgardní cirkus, který mě baví, nejen kvůli té akčnější části, ale i malé detaily jsou tu chytře vkládané, nějaké to zpomalení se šikne, stejně jako krátký epický part. A hlavně se mi líbí kytarové melodie, které se porůznu vynořují a rozhodně nepůsobí laciným dojmem, naopak jsou zvláštně pokroucené, což platí i o vokálech. O ty se dle bookletu dělí všichni tři členové, což je další pozitivum, po téhle stránce je album pestré.
Když začala osmiminutová „La beauté du désastre“ svižnou pasáží, říkal jsem si, jestli to SORDIDE chtějí valit celou hrací dobu. To mi přišlo odvážné, možná i zhůvěřilé, ale kapela mě brzy vyvedla z omylu, leč ne zrovna tím nejlepším způsobem. Nasadila totiž celkem těžký kalibr, podivnou minimalistickou pasáž, která by fungovala několik sekund, možná i minutu, ale nefunguje skoro čtyři minuty. Takže se vracím k třetímu a čtvrtému odstavci a neguji slova o žádoucím opakování – tady to tak nevnímám a krátil bych razantně. U poslední „Tout est à la mort“ už jsem ale spokojený, tady to plahočení se bahnem zmaru sedí, pěkně vyniká každý úder bicích, basa opět doplňuje kytary a další psychořev posunuje song až k hranici DSBM.
„Ainsi finit le jour“ není dílo ani na jeden poslech, ani oddechové. Mohl bych tady na závěr rozvádět takové ty povídačky o mnohovrstevnosti nebo eklekticismu, pravda by to svým způsobem byla, stejně jako to, že mě předchozí album sedlo více a že tentokrát se místy trochu ztrácím nebo nudím. Na druhou stranu je tu řada momentů, nebo celých skladeb, které mě opravdu baví, které považuji za velmi dobře vystavěné a neotřelé.
Seznam skladeb:
- Des feux plus forts
- Nos cendres et nos râles
- Le cambouis et le carmin
- Sous vivre
- Banlieues rouges
- La poésie du caniveau
- Ainsi finit le jour
- La beauté du désastre
- Tout est à la mort
Čas: 53:39
Sestava:
- Nehluj – guitar, vocals
- Nebersth – bass, vocals
- Nemri – drums, vocals
