Tak trochu to vypadá, že jsem s posledními recenzemi naskočil s Jirkou, Toníkem, Petrem a Jendou do pramice a vydal se s nimi na dobrodružnou cestu směr pravěk. Jen místo těžkotonážních oblud, roztodivných rostlin a předchůdců dnešního pána tvorstva cílím na monstra hudební. Takže po výborné novince DEEP PURPLE a vzpomínkovém boxu BLACK SABBATH přichází na řadu PINK FLOYD, respektive jejich čtvrtina David Gilmour.
Nedá mi to, ale musím se pochlubit, že jsem díky benevolenci a štědrosti rodičů mohl zhlédnout památné pražské vystoupení ze čtyřiadevadesátého roku, které dodnes uchovávám v paměti jako jeden z největších koncertních zážitků. Žel, kdo mohl tušit, že tento vrchol blaženosti nebude mít pokračování, chlapi si podají ruce a vydají se každý svou cestou (občasné znovu setkání s Watersem a album „The Endless River“ /2014/ neberu v potaz). Gilmour je vlastně jediným „floydem“, kterého jsem dále po očku sledoval a zajímal se o jeho sólovou tvorbu. No sledoval, šlápni na brzdu pisálku! Pravda je, že „On An Island“ (2006) bylo posledním dílem, které jsem poctivě proháněl ušima a s konstatováním, že už bylo lépe, se spíše vracel k legendárním klasikám. Až do letoška…
Jistě to sami dobře znáte, potkáte se s informací, že kdosi, kdo měl v minulosti nemalý vliv na vaše směřování, vypouští do světa nové dílo a zvědavost člověku nedá, aby nevyzkoušel, jak na tom hrdina jeho mládí je…
Do alba vkročíme s instrumentálkou „Black Cat“ a jestli vaši mysl zaměstnávají otázky, proč právě tento název, pak vězte, že se sice jedná o principálova miláčka, nicméně jemný kožíšek budete hledat marně. Tahle kráska má šest strun a v úvodním kousku má hlavní slovo. Ať chci, nebo ne, těžko se bráním srovnání s FLOYDOVSKÝMI alby a hloubání, zda a jak by ta která nová píseň uspěla v souboji s profláklými šlágry a jestli by jim to slušelo na společné desce. U titulní „Luck And Strange“ si to dovedu představit snadno, neb má z aktuální kolekce nejvýraznější PINK FLOYD auru. Aby také ne, když se k jejímu zrodu vracíme v prostoru a čase do roku 2007 do Gilmourovy stodoly, kde se ke společnému jamu připojil Rick Wright, bubeník Steve DiStanislao a basák Guy Pratt (který stojí hlavní persóně po boku neuvěřitelných bezmála čtyřicet let).
V úvodu prvního singlu „The Piper’s Call“ mistr kytary dokazuje, že není namistrovanou konzervou a beze studu se chápe po ukulele. Kolikrát si přemítám, nakolik je opravdu důležitý výběr jednotlivých muzikantů a zda se v sestavě neobjevuje jisté jméno jen pro to jméno a zda by stejně dobře neposloužil šikula z Horní Dolní. Musí mít „Luck And Strange“ v kolonce bubeník uvedeno Steve Gadd (Paul Simon, Paul Mcartney, Eric Clapton…)? Musí! Nejde jen o nápaditost a přesnost hry, ale především o proměnnou intenzitu úderů, kterými ideálně doplňuje vize svého vrstevníka. Stejně jako ve skladbě předchozí, i zde slyšíme v doprovodných vokálech dceru Romany Gilmour, tady navíc s výpomocí další ratolesti – synátora Gabriela. Recenze téměř v polovině a ještě nezaznělo jméno producenta, který má na výsledné podobě lví podíl. Nemyslím, že Charlie Andrew výrazně zasahoval do struktury skladeb samotných, ale jsem přesvědčený, že je to spousta a spousta všelikých samplů, ruchů, zvuků, orchestrací, sborů a nevím čeho, čím tenhle borec dokresluje a dobarvuje jednotlivé kousky k dokonalosti. Nejprve mi hlavou poletoval termín souboj tradice s moderním přístupem, ale čas ukázal, že je to blbost. Zde spíš děda pozorně naslouchá nápadům šikovného vnoučka a s důvěrou plní jeho přání. Jak sami manželé Gilmourovi tvrdí, na Andrewovi je (krom jiného) baví, že netrpí žádnou zatížeností slávy hlavního protagonisty a tudíž nesměřuje proces k výsledku, kde by byla zohledněna jeho velkolepá minulost, ale jen a pouze ke společné spokojenosti nad vytvořeným dílem. Velice doporučuji video o procesu natáčení, které lze zhlédnout na YouTube.
Klid, lehkost, příjemná nálada se odráží i v kytarovém sólu pohodové „A Single Spark“ a Dave zde staví na odiv svůj vypravěčský talent. Znovu došperkováno různými samply. V instrumentálce „Vita Brevis“ si tatík s dcerkou za pomoci akustiky a harfy nachystají posluchačovo ucho pro nadcházející cover skupiny THE MONTGOLFIER BROTHERS „Between Two Points“, ve které hraje prim hlas Romany. Stejně jako hlava rodu má velmi příjemnou barvu, ale abych se přiznal, ani Romany, ani skladba samotná (až na kytarové sólo) mne nijak zvlášť nezasáhly. To se naopak podařilo hned další „Dark And Velvet Night“. Zemitá svižná věc, okořeněná čtyřranným samplem a vkladem smyčců a sboru. Videa jsou točena snad ke každé skladbě na „Luck And Strange“, kdy povětšinou zachycují studiové práce a zde si užívám pohled na vlnící se nejstarší účastníky, tedy Gilmoura a Gadda. Kouzelné. (úsměv)
Zpátky do klidných vod nás vrací „Sings“, kde duši pohladí nečekaně rozkvetlý refrén a krásné melodie. Je to píseň, která velice rychle vystoupala na žebříčku oblíbenosti, ale celkem brzy ji vytlačily hůře vstřebatelné kousky, což může být způsobeno lehkým závanem tuctovosti. Závěr oficiální části alba nabíhá pozvolna se „Scattered“, jejíž klidný průběh naruší orchestrální burácení protkané klavírními blesky. Po odeznění bouře se vše vrací do normálu a do posledních vteřin nás doprovází Gilmourova kytara.
Bonusovou část startuje „Yes, I Have Ghosts“, která spatřila světlo světa v roce 2020 jako hudební doprovod románu A Theatre Of Dreamers, jehož autorkou je manželka Polly. Druhým a posledním bonusem je originální záznam jamu „Luck And Strange“.
Na závěr recenze nezbývá než složit Gilmourovi, jeho rodině a vlastně všem zúčastněným obří poklonu. Nečekal jsem mnoho a dostal přesně takové album, které jsem potřeboval slyšet, aniž bych to dopředu tušil. Novinka je v nejlepším smyslu slova jednodušší, písničkovější, svým způsobem modernější (současnější) a přitom ani na setinu vteřiny nepochybujete s kým máte tu čest.
Seznam skladeb:
- Black Cat
- Luck And Strange
- The Piper’s Call
- A Single Spark
- Vita Brevis
- Between Two Points
- Dark And Velvet Nights
- Sings
- Scattered
- Yes, I Have Ghosts (bonus)
- Luck And Strange (bonus)
Čas: 61:44
Sestava:
- David Gilmour – vocals, guitars, piano…
- Guy Pratt – bass
- Steve Gadd – drums
- Romany Gilmour – vocals, harp
- Rob Gentry – piano, keyboards, synthesisers
- Tom Herbert – bass
- Adam Betts – percussions, drums
