AhOi! Vzhledem k tomu, že o Oi! scéně nemám žádný přehled a o vaší kapele jsem poprvé slyšel, až když jste nám poslali na recenzi album „Partie bez vítězů“, začal bych rozhovor obecnými otázkami. Ta první je historická – jak se u nás vyvíjela Oi! scéna? Kolik kapel se žánru věnovalo a kolik v současnosti věnuje? Konají se nějaké koncerty, festivaly, na kterých hrají primárně Oi! kapely, nebo se objevují hlavně na punkových akcích?
Ahoj, předem díky za tvůj zájem a trpělivost při čekání na odpovědi.
Nikdo z nás není úplný historik, takže pokud by měl někdo zájem o širší historii, musí vyhledat lepší pamětníky nebo můžeme doporučit knihy „Pod jednou střechou“ či „Mikrofon je naše bomba“. Zde tedy jen ve zkratce.
První kapely, které se ČSSR označovaly jako Oi!, vznikly samo sebou chvíli poté, co se začali objevovat první skinheads. To se bavíme o konci 80. let. Po listopadu 89 nastal neskutečný boom a ulice zaplnili mladí kluci s vyholenou hlavou v bombrech a úspěch nejen u nich, ale i u širší veřejnosti měly kapely, které ačkoliv leckdy fungovaly jen pár let, prodaly desetitisíce desek. Bohužel šlo o kapely, jenž měly texty plné rasismu, xenofobie, homofobie a vyzývání k násilí, které se přeneslo do normálního života, kde pouliční bitky skončily mnohdy smrtí.
První Oi! kapelou, jenž se vymezovala proti rasismu, byla pražská OPOZICE, která se hlásila k redskins kolem roku 1991, další antirasistické kapely vznikaly až v druhé polovině devadesátých let, namátkou FISTBOIS, PILSNER OIQUELL, DIREKT nebo THE PROTEST, se kterými jsme personálně propojení.
Nějaký počty či statistiky asi nejsme schopni napsat. Koncerty se v Česku dělají jak ryze Oi!, tak i ve spojení s punkem nebo ska.
Druhá míří k historii a představení CROSSCZECH – taková ta klasika – od kdy působíte, jak se měnila sestava, případně hudební směřování, co jste dosud vydali na fyzických nosičích?
Začátek CROSSCZECH se datuje na rok 2001. Po pár letech vyšlo CD se živákem ze Sedmičky a jedna skladba na kompilaci „Czech & Slovak Street kids vol. II“. Poté přišla pauza a první personální změny nastaly až se znovuvzkříšením v roce 2008, kdy původního zpěváka Medvěda nahradil Vokurka a za bicí usedl Philip místo Maschina, který si prodloužil svůj návrat po zmíněné pauze o tři roky. Ve stejném roce nahradil Šišku na postu kytary Čudla a rok později (2012) vyšlo první album na 12“ LP u Prague City Hardcore. V následujícím roce se objevily dvě skladby na 12“ LP kompilaci „Our Music! Our Scene!“ a hned další rok 7“ EP split s jabloneckými MUERTI. V roce 2018 Čudlu nahradil O!da a na konci roku nastoupil na basu Majk místo zakládajícího člena Jirky, který bohužel opustil tento svět navždy. V roce 2023 jsme vydali druhý album „Partie bez vítězů“ opět na 12“ LP. Na něm jde asi slyšet naše směřování, myšleno tak, že nechceme být omezováni jedním stylem.
Jak složité je oddělit zrno od plev, myslím druhů skinheadských kapel, řekněme dle politického přesvědčení? SHARP, RASH, white power, kališníci… to jsem si vyhledal na netu, abych se trochu zorientoval.
Tak složité to zas tolik není. Většinou si stačí kapely poslechnout, přečíst texty, podívat se na jakých akcích kapela vystupuje a člověk si obrázek udělá. Ovšem… Abychom se vyvarovali nějakému nepochopení, je nutné si říct, co si vlastně představit pod pojmem „politické přesvědčení“. Pod pojmem „politika“ si můžeš představit mraky věcí. To, co vidíš každý večer ve zprávách. Kravaty a obleky, kterým je tvůj život u prdele. Války, ve kterých umírají nevinní, náboženský terror, země třetího světa… Ale jako politiku můžeš brát i to, že ráno vstaneš a jdeš do práce. Pro někoho je politika skrytá ve starých knihách, pro jiného v šíření zvrácených nebo i vznešených myšlenek.
Ani my v kapele se ve všem politicky naprosto neshodneme. V nejdůležitějších otázkách samozřejmě táhneme za jeden provaz a o těch menších, na kterých ne, spolu dokážeme debatovat. Což společnosti dnes strašně chybí.
Což se týče česko-slovenské scény, tak je to dělení naprosto jednoduché, bohužel je to její velikostí. Co se týče Oi! band hlásících se k antirasismu nebo přímo SHARP, tak kromě nás můžeme zmínit ACULEOS, ROZRUCH, REMDIK, MUERTI či ZAČIATOK KONCA.
Red & Anarchist Skinheads – RASH u nás nemá kapelní zastoupení, ale mezi anarchisticky smýšlejícími skinheady máme i přátelé. Na západě se člověk může potkat s RASH oslavující bolševismus, trockismus nebo leninismus. Takoví si zaslouží dostat srpem nebo kladivem. Nebo obojím.
Největší zastoupení mají tzv. apolitické kapely, kde ovšem v mnoha případech narazíme na to, že pod nálepkou apolitik schovávají svůj rasismus, homofobní názory, vazby na krajní pravici nebo tím obhajují společné akce s WP kapelama. Čest výjimkám!
Pojďme k vaší aktuální desce, která pravda vyšla už loni, ale stále ji lze označovat za novou. Je na ní deset skladeb, které bych jako ryzí Oi!, pokud mohu soudit, neoznačil. Mícháte do své muziky i punk, ska, možná i hardcore. Je to proto, že by jedna Oi! skladba za druhou působily monotónně, přece jen výrazové prostředky stylu nejsou neomezené, nebo máte v kapele rádi různé typy muziky a materiál na albu je průřezem vkusu vaší pětice?
V kapele máme rádi různou muziku, ale nazvat to průřezem vkusu by byl silný výraz. To by bylo něco mezi Arethou Franklin a DISRUPT. :-) Spíše se jedná o spontánní než plánovanou různorodost. Většinou někdo donese kostru a každý tam pak přidá to své, a jestli z toho vznikne HC Oi! song nebo ska punk, záleží na dané situaci. Stále se však motáme kolem žánrů, jenž jsou součástí skinheadské subkultury.
Překvapilo mě, že kromě textů o skinheadské komunitě a nějaké té hospodě se věnujete i jiným tématům. Některé texty jsou protiválečné, jiné protihlupácké, životní prohry dáváte za vinu těm, kteří si je způsobují sami, nikoliv systému, přijde mi to takové zdravé, určitě zdravější než jak to často prezentují jiní. Jsou za tím primárně životní zkušenosti?
Samozřejmě. Životní zkušenosti, svět kolem nás. Jen bych s dovolením rád zdůraznil životní prohry těch, kteří si je způsobují sami. Song „Dva kroky vpřed“ je až na pár detailů skutečná výpověď člověka, který díky své lenosti, závislosti, pohodlí, méněcennosti a hlouposti dostal do opravdu špatné životní situace a buď si své chyby nedokázal přiznat nebo je házel na jiné. A přitom stačilo si přiznat chyby, začít něco dělat a svět se otočil o 180 stupňů. To zdůraznění zmiňuji z důvodu, aby to nevyznělo jako myšlenka, že si každý za svou životní situaci může sám. Na světě je hromada lidí, kteří pykají jen za to, jak a kde se narodili. Problémy podobných hrdinovi našeho textu jsou oproti jejich naprosto malicherné.
Obal máte taky povedený, neříkám, že je titulka nějaký skvost, ale špatně nevypadá, pro mě jsou ale ještě důležitější informace, které nechybí, nejen texty, ale podrobné údaje týkající se hostů, nahrávání apod. Taky vás štve, když si koupíte desku a tyhle záležitosti chybí? Tak jste si to udělali podle svého vkusu?
S bookletem jsme měli trochu problém, jelikož nás postupně vypekli dva grafici. Myšlenka na motiv byla vymyšlená, ale čekání na jejich neodvedenou práci nám sebralo téměř rok. Takže titulní strana byla dělaná v rychlosti. O zadní stranu a vnitřní booklet se postaral Kuře, kamarád a bývalý kytarista ACULEOS, za což mu patří velké díky. Někdy ladění detailů otřásalo naším přátelstvím. (úsměv)
Samozřejmě, LP deska má mimo originálního zvuku i spoustu místa na booklet a je až hříchem, když neobsahuje alespoň texty a základní informace. Takhle mě třeba zklamalo vydání desky „Tak se neboj“ / „Špatná věc“ kapely SVINĚ! nebo „Nie si v tom sám“ naprosto skvělé punkrockové kapely 29. AUGUST z Bratislavy.
Nakolik do výpravy desky zasahovali vydavatelé? Když se jedná o kooperaci, tak by to asi bylo složité, kdyby jeden chtěl obal takový a druhý makový, takže předpokládám, že vklad firem a taky jedné fyzické osoby spočíval ve finančním příspěvku na vydání a následně v distribuci desek. Jak složité bylo shánění labelů?
Sehnat labely na kooperaci nebylo zas tak těžké. Jedno vydavatelství je našeho kytaristy O!dy, Emergency dělá dlouholetý kámoš a legendární pankáč Šroub, Silesian Blood je další kamarád Piotr z Polska, moravskou distribuci má na starost Vojtík s Dis-Šrotu, který drží basu v Oi! bandě ROZRUCH a chodí s basou piva po Mydláku, Vagabund je další bratr ze scény, taky rozjíždí super distro a pro kluky z Knockout, kteří pořádají mraky koncertů, jsme byli jejich druhé vydání a 100 desek, jenž měli v distribuci, před nějakým časem zvládli vyprodat. Do nahrávání či výroby se nikdo z nich kromě financí nezapojil.
Nahrávka vznikla ve studiu Street Sound v Pardubicích. Proč jste zvolili tohle studio? Je výsledek podle původních představ, měli jste jasno, jak by album mělo znít a že vyjde jen na gramodesce? Vytažená baskytara byla taky v plánu?
Při hledání studia jsme mysleli na to, aby zvukař měl zkušenosti s hardcore / Oi! / punk muzikou. Jelikož jsme dopředu věděli, že chceme nahrávat i dechy a klávesy, naše hledání se rozšířilo o nějaký ska punk. To vše splňoval Street Sound v Pardubicích, navíc studio rozjeli staří kámoši ze STREET MASCHINE, i když tedy studio předali mladší generaci. Co se výsledku týče. Po bitvě je každý generál a s odstupem času člověk přichází na věci, které by udělal jinak.
No a když basa jede linku, která za něco stojí, byla by škoda ji upozadit. Vydat desku na vinylu byla priorita.
Na desce máte zajímavého hosta, Filipa Kaňkovského, kterého si asi každý vybaví jako toho herce se zvláštním pohledem způsobeným oční vadou, hrál např. v seriálech Případy prvního oddělení nebo Dvojka na zabití, ve filmech ...a bude hůř, Příběh kmotra atd. A zpívá a hraje na klávesy ve skupině GREEN SMÅTROLL. Jak jste se s Filipem dali dohromady?
V hereckém výčtu bych ještě nezapomněl zmínit, že je členem činohry Národního divadla. Filip kromě toho že je úspěšný herec, je dlouhé roky kamarád, super chlap a součástí naší subkultury. Se svou kapelou GREEN SMÅTROLL mají i skladbu s názvem „SHARP“ a v listopadu křtí novou desku. Stejně jako my jsou součástí i kompilace „Our Music! Our Scene!“, o které byla zmínka. Když je řeč o Filipovi, rád bych zmínil i druhého neméně důležitého hosta, a to krásnou královnu Dádu, kterou člověk může znát z kapel JET8 či QUEENS OF EVERYTHING. Oba dva si ve svém nabitém programu udělali čas na výlet do Pardubic a dodali skladbám glanc. Díky!
Na začátku jsme se otřeli o koncerty obecně, teď konkrétně. Jak často a kde hrajete? Je počet vámi odehraných koncertů optimální s ohledem na další aktivity, povinnosti, nebo byste toho zvládli více, ale možností není tolik? Máte na pažbě zářez v podobě vystoupení, kterého si obzvlášť považujete?
Po vydání desky jsme koncertovali zhruba dvakrát, třikrát do měsíce. Mimo naši domovinu se podívali na Slovensko, do Německa či Polska, poznali skvělé lidi a zažili super párty na parádních místech. Zahráli si po boku velkých jmen jako COCKNEY REJECTS, THE OPPRESSED, THE TAKE, PRO-PAIN a dalších. Vzhledem k tomu, že tři z nás pracují i o víkendech a jako kapela máme sedm dětí, tak to bylo akorát zvládnutelné. Poslední měsíce jsme vzhledem ke zdravotnímu stavu O!dy, který bojuje s rakovinou, hráli sporadicky, ale od ledna už se nám rýsují koncerty. A těšíme se na to!
Co plány na nejbližší období i do dalších let?
Jak bylo zmíněno, v plánu jsou nějaké koncerty v Česku a na Slovensku. Nic neženeme na sílu, děláme co nás baví, leč pomalu – tak tvoříme nové songy. Dokud to bude bavit nás i lidi, tak budeme hrát. Snad se podíváme ještě na další zajímavá místa a budeme ještě nějaký čas potkávat staré i nové kámošky a kámoše.
A bonus na závěr: Je povinné, aby byl člen Oi! kapely ostříhaný nakrátko, resp. dohola? (úsměv)
My nejsme hodni toho říkat, co je povinné a co ne. Na to může odpovědět jen šéf skinů nebo co je to za piču. Pokud mu tedy už někdo neuřezal hlavu v lese mačetů.
