Ahoj. PLÁN TO KILL – jak jste na tenhle název vlastně přišli? Kapelu jste založili před dlouhými 34 roky, jak to tehdy probíhalo? Vznikli jste, nazvali se a brzy zase skončili? Došlo na nějaké koncerty?Jak na ty dávné časy vzpomínáš? Co jste tehdy hráli za styl?
V té době byl metal všude a nás jako mladý kluky tahle kultura strašně moc ovlivnila. Moc jsme toužili mít svou kapelu, a tak jsme do toho šli. Začátky byly fakt srandovní. Zkoušeli jsme u nás doma v takovým malým kamrlíku, kde měla moje mamka šicí stroj. Místnost asi 3 x 3 metry. V té době nám bylo 15 let, neměli jsme peníze, ani ještě nebyly možnosti nějaké nástroje pořádně sehnat, jako tomu je dnes, takže co se kde našlo a sehnalo, byl úspěch. Název vznikl asi tak, že jsme ho chtěli samozřejmě mít taky drsný jako všechny metalové kapely. Napadl nás PLAN TO KILL, ale jelikož jsme byli dost veselí kluci a ze všeho jsme měli srandu, trochu jsme to odlehčili a počeštili na PLÁN. Žádné oficiální koncerty jsme v té době neměli. Pár hraní bylo vždy pro kámoše, tak do 40 lidí. Stylově bych to přirovnal asi nějaký metal punk. Já jsem poslouchal hlavně thrash metal a death metal. Kytarista a zpěvák Olda byl totální pankáč, takže v této kombinaci něco vzniklo. Bohužel Olda se pak odstěhoval do Prahy a tím vše skončilo. Jinak na období od 15 do vojny mám asi ty nejkrásnější vzpomínky. Fakt byla prdel. Člověk si všeho vážil a každá blbost byla vzácná.
Po dlouhatánské pauze se noví PLÁN TO KILL objevili v roce 2014. Co tě vedlo k obnovení kapely? Během té dlouhé přestávky jsi na bicí celou dobu cvičil, případně někde hrál? Jak náročné bylo postavit v podstatě novou kapelu?
V té dlouhé pauze jsem se věnoval na nějaké úrovni sportu, takže na muziku nebyl vůbec čas. Až když jsem musel sportu ze zdravotních důvodů nechat, tak člověk musel mít nějakou životní náplň. Muzika opět zvítězila. Nejdřív jsem si pořídil znovu bicí a trochu to začal otloukat. Ale bez parťáků to nebylo ono. Takže nejdříve se občas s někým jamovalo, až v roce 2011 jsme dali dohromady kapelu THRUSH ICE, která fungovala až do roku 2014. Já jsem se chtěl vydat trochu jinou cestu, než jak to bylo u THRUSH ICE. Mě to stylově táhlo hodně k metalu. Ale období s THRUSH ICE bylo taky fajn a mě to pomohlo utvrdit se v tom, že muziku chci zase dělat. V té době jsem věděl o šikovných kytaristech Štěpánovi a Mácovi, kterým se rozpadla kapela, tak jsem je oslovil a tím to všechno začalo. Oslovil jsem ještě zpěváka Jouleho a basáka Aleše, kteří na to taky kývli. Takže nakonec tak náročné to nebylo. Vše do sebe tak nějak zapadalo.
Shodli jste se při restartu, jakým směrem se zaměříte? Jestli metal, nebo hardcore, nebo? Kdo je v kapele tím, který určuje, co se bude hrát? Poslechl jsem si nejen nové CD, ale i starší věci a přijde mi, že když byl v kapele zpěvák, zněli jste spíše metalově, když zpěvačka, tak jste měli blíž k HC, teď se to zase posunulo k metalu…
Jestli jsme se shodli, co budeme hrát za styl? To bylo tak napůl. Každý asi chtěl trochu něco jiného. Nějakou dobu to nějak fungovalo. Máš pravdu, některé skladby jsou více do HC, některé zase do metalu. Zas až tolik se to neřešilo. Trochu asi nějaký směr udávám já, ale momentálně si kapela skvěle sedla i po lidské stránce. Máme k sobě hodně blízko. Všichni už jsme dá se říct padesátníci a všichni jsme vyrostli na stejných věcech, jako byla SEPULTURA, SLAYER, ANTHRAX, OBITUARY atd. Představu máme hodně podobnou.
Na zpěváky jste neříkám měli smůlu, ale vystřídalo se jich několik, pokud správně čtu vaši historii, tak Joule, Adam, Martina, Javier. Podobně se měnili muzikanti i na dalších postech – je to unavující, někoho nového každou chvíli zapracovávat? Stáli jste někdy před rozpadem?
Nemyslím si, že jsme měli na zpěváky smůlu. Joule super kluk se skvělým hlasem. Měl ještě druhou kapelu a už to pak časově nezvládal. S Adamem to byla opravdu krátká etapa. Čerstvě dodělal školu a chtěl cestovat po světě. S Martinou jsme prožili fajn pět let. Pak se rozhodla skončit, což jsme museli respektovat. Trochu jsme měli obavy, že bude problém někoho na post zpěvu sehnat, ale jak se říká, i to zlé je k něčemu dobré a ještě ve stejném týdnu jsem se domluvil s Javierem. Našel jsem někde, že Javi končí s jednou kapelou, kde hrál na kytaru. Hned jsem mu zavolal. Věděl jsem o něm, protože chvíli zpíval v jednom projektu našeho bývalého kytaristy Štěpána. Javi byl nadšený a hned jsme si plácli. Když se ti střídají lidi v kapele, tak to unavující opravdu je. Jednou už jsem myšlenku to zabalit měl. Místo aby jsi se někam posouval a dělal na novém materiálu, tak musíš všechno jet od začátku. Takže to není nic moc situace. Ale pevně věřím, že teď už to do toho hudebního důchodu nějak doklepeme. (úsměv)
Poslední a asi nejviditelnější a nejslyšitelnější posilou je zpěvák Javier, Argentinec. Jak jste se dali dohromady? A co můžeš o Javierovi prozradit – jak se ocitl v České republice, co tu dělá? A jakým jazykem se domlouváte – naučil se argentinský rodák česky?
Javier je opravdu skvělý kluk. Lidsky jsme si opravdu sedli. Mám ho rád, i jeho rodinu. A navíc je taky starý metalák. (úsměv) Má obrovské charizma a je z něj cítit, že muziku dělá srdcem. Javi žije v České republice skoro dvacet let, od doby, kdy přijel za svým bratrem do Prahy. Nyní asi pět let žije asi 30 minut od Pardubic se svou rodinou. Javi pracuje v jedné malé rodinné stavební firmě. Co se týče jazyka, tak mluví velice dobře česky, takže s komunikací není problém. Možná že zbytek kapely se nakonec naučí španělsky. (úsměv)
Skladby na debutovém albu máte otextovány ve španělštině, což je samozřejmě Javierova práce. Témata jsou z jeho hlavy, nebo se domluvíte, o čem to bude, a on to pak hodí do španělštiny?
Ano, texty jsou pouze Javierova záležitost. Nechceme mu do toho zasahovat, maximálně pak s finálními aranžemi.
O čem tedy texty jsou? Vine se albem nějaká jednotící nit, nebo je každý song o něčem jiném? Dokázal jsem si přeložit názvy, nějaké slovo se dá pochytit, třeba cosi jako „komunismus“, ale více se nechytám…
Javi píše převážně o argentinské historii. A jsou to opravdu zajímavá témata. Každý song je určitě o něčem jiném. Všechno má nějaký příběh. A veselé příběhy to zrovna nejsou.
Nahrávali jste ve studiu Pulton. Proč padla volba na uvedené studio, ve kterém se asi moc metalu a HC nenahrává? Šli jste do studia s jasnou představou, jak by to mělo znít, nebo jste improvizovali? S výsledkem jste spokojení?
Volba byla jasná. Kdysi jsem v Pultonu nahrával s jinou kapelou a s Michalem (Pulton) mám skvělý vztah, a už i zbytek kapely. Cítíme se tam fakt dobře. Představu jsme určitě měli, jak chceme, aby deska zněla. S výsledkem jsme určitě spokojeni. A příští desku budeme určitě točit tam.
CD jste si vydali sami – vydavatele jste nehledali? Pokud ne, tak v čem vidíš výhodu vlastního nákladu? Kolik CD jste nechali udělat?
Vydavatele jsme chtěli, ale nakonec jsme to už nestihli všechno vykomunikovat vzhledem k datu vydání, které jsme si dali. Výhoda je asi v tom, že nějaké náklady ušetříš, ale chybí ti pak ta propagace. Nechali jsme prozatím vyrobit 300 ks, jelikož asi všichni víme, že s prodejem CD v dnešní době to už tak slavné není.
Edice není odbytá, má pěkný obal, CD je lisované. K obalu, respektive obrázkům – nejen ten na titulní stranu nakreslil Giovanni Vargas. Přiznám se, že tohle jméno neznám, netuším, jestli se zabývá malováním obalů pro metalové kapely, nebo ne. Proč jste si zvolili právě tohoto malíře? Maloval na zakázku, nebo jste vybírali z hotových prací?
Obal je nádherný. Giovanni Vargas, který žije v Mexiku, je dlouholetý kamarád Javiera a on ho doporučil. Giovanni maluje hodně pro jihoamerické metalové kapely. Obal byl malovaný na zakázku. O obalu jsem měl představu od začátku. Myslím, že se fakt povedl.
Po vydání alba by se samozřejmě slušelo vyrazit na koncerty. Jak často byste rádi hráli? A co křest CD, který byste mohli spojit s oslavou deseti aktivních let – plánujete?
Ano, to bychom určitě moc rádi. Ale sehnat koncerty není zas tak jednoduché, pokud za tebou někdo nestojí. Koncerty máme moc rádi, takže co nejvíc. (úsměv) Koncerty jsou motor. Křest CD plánujeme na 27. 9. 2024 v pardubickém klubu Žlutý pes, kam jsme si pozvali legendu českého death metalu, kluky z TORTHARRY, a aktuální fenomén českého thrashe, kluky z EXORCIZPHOBIA. Moc si těchto kapel vážíme za to, co pro český metal dělají a proto jsme je chtěli na křtu mít. No určitě to patřičně oslavíme. (úsměv)
Když jsme u živého hraní – jaká je ve vašich končinách v současné době situace s klubovými koncerty? Východní Čechy mají bohatou festivalovou nabídku, Brutal, Obscene, Czech Death fest, ale o klubové scéně nemám bližší informace…
Co se týče klubového hraní, tak je to jak na houpačce. Ale z mého pohledu, když to porovnám s tím, co bylo dřív, tak bych řekl, že to spíše upadá. Velké festivaly jsou super, tam lidi přijdou.
Kromě koncertování, s jakými plány jdete do následujících měsíců?
Určitě jsou na tento rok prioritou koncerty. Příští rok se chceme vrhnout na další desku. Materiál už nějaký máme. V řešení na příští rok je také turné po Evropě a Jižní Americe. Ale zatím nechci předbíhat a něco zakřiknout.
