„Unravel“ je pro mě trefou na komoru. Poslední dobou ujíždím na 90s ženských vokálech. Poprvé v historii jsem si udělal na Spotify playlist, věc, kterou jsem odsuzoval, žádný playlisty, sakra, poslouchat se mají celé desky! Ach jo, zase ta schizofrenie. Ten výběr skladeb jsem si pojmenoval Female vocals 90s. Proč o tom mluvím? Kateřina z MANON MEURT se svým příjemným hlasem a s hudbou, na které se se svými spoluhráči podílí, by v tom playlistu nedělala ostudu a hodila by se mi tam. Co v tom výběru je? PORTISHEAD, ty nemohou chybět nikdy a nikde, MORCHEEBA, MOLOKO, GARBAGE, PJ Harvey, … Už si rozumíme?
MANON MEURT pro mě mají ducha mé puberty. Může za to nejen ten skvělý vokál, jen o tom to není, manželka říkala, že Ewa Farna prý zpívá skvěle a to si Ewu vážně nepustím. Album „Unravel“ toho obsahuje víc než hlasovou ekvilibristiku, v první řadě to je totiž úžasná pomalá intimní jízda, která mi nejlépe funguje při poslechu se sluchátky, jen pro mě, nechci se o ní dělit. Pustit si album, zavřít oči a nechat se unášet. Je jedno, jestli se té hudbě odborně nějak říká. Shoegaze, dream pop, slowcore… já nevím, co z toho přesně MANON MEURT hrají, ale je mi to jedno. Pro mě je to emocionální bomba a to mi ke štěstí stačí. Podobně na mě loni zapůsobili KALLE s jejich poslední deskou, ale každá z kapel na to jde jinak, nechci obě party házet do jednoho pytle. Mám ale pocit, že tak jak KALLE zabodovali i u posluchačů z oblasti hard´n´heavy, nevidím jediný důvod, proč by „Unravel“ nemělo mít podobný dopad. Cílovka je samozřejmě jinde, ale podstrkovat MANON MEURT pouze plešatícím padesátníkům, kteří v devadesátkách ujížděli na JESUS AND MARY CHAIN a u nás si se slzou v oku zavzpomínají na ECSTASY AND ST. THERESA, nebo mladší generaci svačící avokádové tousty, mi přijde málo. MANON MEURT mají navíc a určitě osloví větší spektrum posluchačů.
„Unravel“ je do určité míry v základu pořád rockovou deskou, byť se silnou stopou elektroniky, doplněnou mraky zvuků, které nevím, jestli dělá nějaký konkrétní nástroj, případně je vyluzují synťáky. Těch instrumentů použitých na desce je opravdu hodně, ale dešifrovat, jaký zvuk ke kterému z nich patří, po mně nechtějte, myslím si, že hodnotnější informace je, že to celé zní organicky a i ty detailní záležitosti, jako tady jedna klapka, tady cinknutí, jsou věci, které nahrávku sice „jen“ tak dekorují, ale víte, jak se to říká o těch detailech... V tomhle bodě, a nejen v něm, sehrál velkou roli producent nahrávky Eddie Stevens (ambice a věci posunout dál MANON MEURT nechybí), z jehož životopisu mě nejvíc zaujala informace, že se podílel na desce MOLOKO – „Things to Make and Do“, kterou dodnes uctívám.
„Unravel“. Sedm věcí, kdy je jedna lepší než druhá? Možná i jo, ale jak to tak bývá, jsou tu momenty, které se zakousnou ihned a těšíte se na ně, další v průběhu x poslechů vyplavávají. Je stále co objevovat a to je jen dobře. Nelze pochytat vše na první poslechy, zraje to. Ty pasáže na první dobrou? OK, alespoň jeden příklad. Úvod „Moonflower“, ten prostě hladí. Jemná, zdánlivě jednoduchá melodie a ten hlas, ten HLAS Kateřiny! Závěrečná gradace skladby se rovná něčemu, na co už jen tak nějaký dril a léta hraní nestačí, tady už úřaduje talent.
V souvislosti s aktuální koncertní podobou kapely jsem zaslechl zvěsti, že by tohle album mělo být oproti minulým nahrávkám tvrdší. V podstatě jsem si v hlavě vytvořil myšlenku, že to kapela z shoegaze posune někam do ostřejšího post-rocku, neřku-li sludge. Ani nevím, kde jsem tu informaci zachytil, ale dezinformačních pořadů a webů je u nás celkem dost. Opak je pravdou. „Unravel“ je jemnou deskou, určitě zasněnou, ale ne samoúčelné mizející někam do mlhy, kde by se rozplizla. Pořád má pro mě kontury a já se zachytávám.
Charakteristické pro desku je, že všechny skladby rozkvétají. S tím pochopitelně souvisí i délka kompozic, kdy až na jednu výjimku jsou všechny přes pět minut dlouhé. Přes nitěrné, komorní začátky většina songů rozkvete do gradací, které člověka smetou, ať už souhrou všech nástrojů nebo už jen svou silnou emocionální náladou, podpořenou pochopitelně vzletným vokálem. V tomhle případě mi je trochu líto bubeníka, který občas čeká i půl písničky než si bouchne do virblu a kopne do kopáku, ale zase respekt za upozadění svého ega ve prospěch stavby písniček.
Musím říct, že mi album sedlo. O tom, jak a proč se mi trefilo do noty, jsem psal už výš, ale co mě potěšilo nejvíc, je, že se kapela takhle krásně za roky na scéně vyvinula. Jejich EP a debutová deska se mi líbily. Netvrdím, že jsem byl tehdy skalní fanoušek, to až teď. MANON MEURT pro mě byli příjemně odehraným (nejen) shoegaze, s hitovkami jakými jsou „In These Eyes“ z EP (2014), nedám dopustit na songy z debutu MMXVIII (2018) – „Figure It Out“ a „An Excuse to Hurt“, a hlavně „Neon“ z kterého sálají na sto honů MARRIAGES, což je luxusní adresa. Každopádně tím chci říct, že ač bych to sám do sebe nikdy neřekl, v případě MANON MEURT a jejich vývoji to klasičtější rockové vyznění, které kapela víc a víc nahrazuje syntetickými zvuky, přidanými prvky ambientních ploch a celkově elektronikou a modernějším vyzněním a reflektováním hudebního dění v roce 2024, se mi jeví jako krok správným směrem. A to vše definuje tohle éterické album, které je pro mě jedním z dosavadních tuzemských vrcholů tohoto roku.
Seznam skladeb:
- Timeless
- Peony Garden
- Marrow
- Moonflower
- Linen
- Boy Beneath
- Mirrors
Čas: cca 42 minut
Sestava:
- Kateřina Elznicová - vocals, guitars, bass guitar, bouzouki, lyre, violoncello, mandolin
- Kryštof Korčák - guitars, Saracen lute
- David Tichý - synths, noises, electric organ, piano, Fender Rhodes, xylophone
- Jiří Bendl - drums, percussion
http://manonmeurt.com/
Bandcamp
