Nejbližší koncerty
  • 25. 06. 2024Black metalová mašina HULDER z USA vyráží na své "VERSES ...
  • 27. 06. 2024CELESTE (FR) + SLAŤ
  • 29. 06. 2024ANTITREND OPEN AIR FESTIVAL 2024: STILLBIRTH (DE) FLESH...
  • 29. 06. 2024ATOMSKI RAT - banda ze Srbska hoblující už 15 let netradi...
  • 06. 07. 2024Hard Skin (uk)
  • 06. 07. 2024ROCK CAFÉ SOUTHOCK & FAJTFEST PROUDLY PRESENTS: SWORN EN...
  • 10. 07. 2024Jihoafrická grindcore smečka GROINCHURN se po letech vrac...
  • 12. 07. 2024Půjde o Conselfiniho první evropské tour a stejně tak o p...
MAGICK MUSICK 2024

17. 5. 2024, Linz (AUT) - Stadtwerkstatt

O nasycenosti koncerty jsem psal nejen v bilanci roku 2023, ale i v nedávném reportu z ABYSMAL GRIEF ad. v Praze – nadšení na obrážení kdejakých kapel ubývá. Ale ještě se občas objeví akce, která do žil nějaký ten elán přilije, a když se koncert spojí s výletem, je o důvod víc někam vyrazit. Tentokrát se to krásně sešlo, nedaleko za hranicemi, v Linci, měly zahrát dvě americké kapely, které vycházejí z doom metalu, ale přistupují k němu svébytně. THE KEENING, jeden z pohrobků SUBROSY, a BELL WITCH. Když se Petr obětoval coby řidič a zajistil si v práci na odpoledne volno, udělal jsem totéž, protože když už do ciziny, tak s prohlídkou města, podobně, jako jsme to dělali, když jsme v letech 2014-2017 vyráželi do Německa na SUBROSU, JEX THOTH nebo WINDHAND. (Johan)

Jestli existovala po roce 2010 nějaká kapela, která mi učarovala, byla to americká SUBROSA. Kolem téhle party jsme toho tady na Fobii napsali dost – recenze, reporty, rozhovory… Když kapela v roce 2019 usnula, bylo jasné, že mě to zamrzelo. Náplastí na bolístku byl vznik dvou part – THE OTOLITH, kde pokračují ⅘ z tehdejší SUBROSY, a THE KEENING, což je sólový projekt Rebeccy, zpěvačky, kytaristky a hlavního tvůrčího ducha SUBROSY. Tenhle článek ale není o tom co kdo a jak, to snad v budoucí recenzi, ale o tom, že jsem už nedoufal, že Rebeccu uvidím v Evropě. Když se objevila zpráva, že THE KEENING pojedou s BELL WITCH část turné v roli supportu, bez jediného mrknutí oka jsem přejel ten sáhodlouhý seznam koncertních zastávek (tour odstartovalo 28. března!), kde až na samotném konci bylo Czech Republic – Brno. Brno nic moc, ale šlo pořešit, horší to bylo s termínem, už dávno jsem věděl, že ten den nemůžu. Klika ale byla, že den před Brnem se tahle sestava ocitla v Linci, což pro mě znamenalo o něco delší cestu než do Brna, ale vidět znova po letech živě Rebeccu jsem chtěl fakt moc. Slovo dalo slovo a v okleštěné dvoučlenné sestavě vyrážíme. (Coornelus)

Předpověď počasí slibovala v Linci 18 °C a oblačno, ale když jsme k městu sjížděli z kopců, které jej ze severu obklopují, přihnala se průtrž mračen a vypadalo to, že s procházkou po městě to bude všelijaké. Ještě když jsme parkovali před fotbalovou arénou místního ligového klubu, pršelo, ale z jedné strany bylo nebe modré, tak jsme asi deset minut vyčkali a pak šli stadion zvenčí omrknout – žádná pastva pro oči to tedy nebyla. Mnohem zajímavější byla procházka centrem Lince, kde jsme stihli několik významných míst, která uvádí ve svých tipech každý průvodce. V první řadě Hauptplatz, hlavní náměstí s kořeny v roce 1207, největší v celém Rakousku, na kterém stojí další pamětihodnost, impozantní barokní sloup z bílého mramoru zvaný Dreifaltigkeitssäule, který byl postavený v roce 1723. Na první pohled starší vypadá Mariendom, neboli Katedrála Neposkvrněného Početí Panny Marie, ale zdání klame, monumentální stavba s věží vysokou 135 metrů byla postavena v novogotickém stylu v letech 1862 až 1924. Dovnitř jsme nakráčeli v 18.00, kdy začínala mše, na kterou přišlo odhadem několik stovek lidí. Nic pro mě, ale kostel jsme kromě jedné strany, na které stáli kněží, obešli a prohlídli si hlavně krásně okenní vitráže. Z novějších staveb jsme zvenčí obešli Lentos Kunstmuseum Linz (muzeum moderního a současného umění) a Ars Electronica Center (centrum pro technologické umění), nápadné už ve dne, ale spektakulární hlavně za tmy. Prošli jsme i část Ernst-Koref-Promenade kolem Dunaje, a když Petr mrknul na mobil, měli jsme v nohách sedm kilometrů. To už jsme ale mířili do klubu Stadtwerkstatt, což je autonomní centrum fungující od roku 1979, v němž se kromě koncertů konají i další kulturní a umělecké akce. (Johan)

Johan Linec popsal trefně, tak já ho jen letmo doplním o své pocity. Město na mě působilo příjemně, lokalita klubu byla naprosto perfektní, o kousek dál poloprázdné parkoviště úplně geniální. Náměstí průměrné, obrovská katedrála byla mocná a probíhající mše perfektní. (úsměv) Parádní bylo sledovat Johana, jak začal maskovat svůj oděv, na triku měl pentagram a nějaký ten obrácený kříž. Neznaboh! Zklamáním byl rok starý fotbalový stadion, protože na trávník téměř nešlo vidět, ale na tohle už si zvykám, přesto na každém tripu k fotbalovým stadionům neustále vyrážím. Hezká byla promenáda kolem Dunaje, a tak těch pár hodin věnovaných toulání se městem nelituju. (Coornelus)

Klub samotný vypadá jako typické autonomní místo – vstupní hala není velká, ale v pohodě se do ní vešla distra obou kapel a ještě si pár lidí mohlo sednout k barovým stolkům. Místo na hraní se nachází v patře, do kterého se jde po několika schodech nebo jezdí výtahem. Celou jednu stranu tvoří pódium, proti němu je minibar s lahvovým pivem (4,5 eur) a dalšími nápoji plus plac pro zvukaře. Do hlediště by se asi vešlo tak 150 lidí, na kapely zpoza oceánu jich dorazilo o něco méně, odhadem 90, ale i tak byl plac slušně zaplněný na obě party. (Johan)

Ještě před koncertem THE KEENING se zdravíme a kecáme se Zdendou (ex-vokál v DECULTIVATE), který celé turné objížděl s BELL WITCH jako tour manažer, řidič, merchandise guy a řešič problémů. U merche THE KEENING se družíme s Rebeccou a vzpomínáme na deset a devět let let staré setkání – a co potěší, zpěvačka si je pamatuje. On squat Cibulka v hlavě uvízne lehce… (Coornelus)

Ono setkání s Rebeccou bylo jedním slovem „epic“. (Johan) Sympatická dáma se velmi dobře bavila při „mobilní prezentaci“ fotek starých zhruba deset let, kroutila hlavou nad Petrovým trikem SUBROSSY, které měl na sobě před těmi deseti roky i tentokrát, a hlavně měla ze shledání nepokrytou radost. Což jsme měli i my. (úsměv) (Johan)

Vzpomínám si na našeho kolegu Peťana, jak vždy na akcích v Rakousku a Německu chválil zvuk. To, co pan mistr za pultem v klubu v Linci dokázal vytvořit, byla jedním slovem bomba. Takhle dobrý sound jsem dlouho neslyšel. Tím pádem produkce THE KEENING vynikla se vším všudy. Desku „Little Bird“ už mám poměrně naučenou, a tak jsem se těšil na svoje oblíbené party, které vynikaly i naživo. Vrcholem pro mě byla druhá „Eden“, kdy Rebecca přešla od kytary ke klávesám a vykouzlila nádherný úvod téhle emocionální pecky. Po téměř deseti letech jsem měl husí kůži na koncertě, takže od té doby jsem byl lapen a jen se unášel na vlnách rocku, doomu a dejme tomu folku. Z logiky věci kapela nedostala prostor víc jak ke 40 minutám, čím se nedostalo na celou debutovou desku, ale takhle to má vypadat, tento časový úsek byl naplněn na 100 %. Jak má Rebecca dar složit silné písně, ukázala se i jako schopná manažerka, protože kolem sebe poskládala příjemnou společnost lidí. Sympaticky působily další dvě dámy – kytaristka Christy a houslistka Andrea, která dost pomáhala Rebecce s vokály. Pánská rytmická sekce plnila svůj úkol a všichni muzikanti vypadali, že si show užívají. A dle závěrečného a nekončícího aplausu si set užívali i lidé kolem nás, protože takhle dlouho vytleskávat předkapelu jsem už pár let nikde nezažil. (Coornelus)

Rukopis Rebeccy Vernon se nezapře. Neříkám, že THE KEENING je SUBROSA v bledě modrém, ale některé postupy a samozřejmě zpěv návaznost nezapřou. Zdánlivě intimní koncert se několkrát celkem „zvrhl“, když to kapela, evidentě poskládaná ze sympatizantů materiálu z debutu „Little Bird“, pěkně rozjela. Velmi akční byla v tomto směru houslistka, která roztáčela své dlouhé vlasy do pořádné vrtule, ale bavili se všichni. Rebecca střídala hru vstoje na kytaru s hrou sedíc na klávesy, které měla postavené na straně před bicími, jež nebyly klasicky uprostřed, ale taky stranou – střed patřil sesli a houslistce, která, stejně jako kytaristka (původem z blackmetalového prostředí, dlouho působila ve skupině LUDICRA) pomáhala s vokály a sem tam se přidal i basák Billy. Song „Eden“ je vyzdoben krásnými melodiemi, leč pro mě nastal vrchol při dramatickém finále „The Hunter II“, nicméně celý koncert byl jedním slovem nádherný. (Johan)

Vrchol večera byl za námi a kdyby Johan chtěl, klidně bych jel domů. Bylo jasné, že i kdyby se BELL WITCH rozkrájeli, další trans zážitek už mít nemůžu. Ale já mám tohle funerální duo rád, a tak by bylo chybou prchnout za hranice. BELL WITCH jsem viděl na všech třech českých klubových zastávkách a vždy to bylo super. Ať už dvakrát na Sedmičce nebo ve sklepě Žižkostela, všude si duo, na prvním koncertu i s nebožtíkem Adrianem za bicími, podmanilo publikum hudbou, která je… těžká. BELL WITCH jsou náloží, kdy naladit se není pokaždé úplná sranda, ale trefně to popsal Johan – dělají to prostě dobře. Kluci mají dar vystavět atmosféru a pohltit, i když má člověk pocit, že než bubeník bouchne do virblu, stihne se dojít vyčůrat. Bylo jasné, že vrchol jejich přes hodinu dlouhého setu nastane až ke konci, kdy se objevilo něco jako gradace. A ta měla grády. BELL WITCH mě ničím nepřekvapili, zároveń opět předvedli kvalitu a jsem moc rád, že s takovouto kládou jsou schopni oslovovat poměrně široké publikum a jet evropské tour jako headlineři. (Coornelus)

BELL WITCH jsem viděl loni na Brutalu, ale klubový koncert má v jejich případě určitě mnohem podmanivější ráz, který ještě umocňují promítané znepokojivé sekvence. Repetitivní riffy sedmistrunné baskytary, strohé bicí, polocivilní zpěv bassmanův a hrubý bicmenův, přičemž oba pánové své hlasivky hodně šetřili (= zpěvu je v tvorbě spíše méně než více). Celkem vtipný moment přišel v okamžiku, kdy se muzika zjemnila a do toho komusi zazvonil mobil, což vykouzlilo úsměv na tvářích prakticky všem okolo nás stojícím. Poměrně dlouhý set dokázal udržet většinou návštěvníků ve střehu a mě to v příšeří taky dlouho bavilo. Vrchol cca deset minut před koncem měl ale být vrcholem finálním, zbytek setu už působil jako nastavovaná kaše… (Johan)

S posledními zvuky Dylanovy basy a prvním potleskem letíme k autu. Cestou se loučíme s dámskou částí THE KEENING i českým dělníkem undergroundu, dáváme s holkama společné foto a s úsměvem na tváři odjíždíme. Já jsem na obláčku euforie, a tak díky živé konverzaci a 666x překročené rychlosti se poměrně rychle ocitáme ve Strakonicích, kde uléhám v dětském pokojíčku dědy Johana a snažím se co nejrychleji usnout, protože za pár hodin mi začíná jiná výzva… (Coornelus)

Stejně jako předešlé výlety za hranice (všedních dní), i tento se povedl skvěle. Díky Petrovi za dopravu tam i zpět, díky THE KEENING za krásný zážitek i milé setkání, které končilo objetím s Rebeccou, díky zvukaři, který koncert povznesl na špičkovou úroveň. A aby bylo jasno, ten dětský pokojíček obývá můj vnuk, ne já... (smích)


Zveřejněno: 23. 05. 2024
Přečteno:
271 x
Autor: Redakce | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář