Coornelus:
V říjnu se chystá tolik zajímavých hudebních akcí, že je nutné škrtat a určovat si priority. Chápu, že se leckomu může v této souvislosti jevit výlet za muzikou do Německa jako docela slušná pitomost, ale… Když na jaře WINDHAND oznámili, že vyráží na evropské turné, které opět Čechy samozřejmě mine, měl jsem jasno, že vyrazím, a snažil jsem se touto myšlenkou nakazit další kámoše. Důvod byl jasný. WINDHAND jsou pro mě jednu z nejlepších novodobějších „doomovek“ a jejich poslední dvě alba mám ve velké oblibě.
Všechno to uteklo zase tak nějak rychle a neděle je tady. Nakonec z původní pětičlenné sestavy vyrážíme ve třech, za to s odhodláním poznat z Lipska něco víc než jen okolí kolem čtvrti Connewitz a koncertního místa, které už od dva a půl roku staré návštěvy známe a nijak se nezměnilo. Kromě hudby strašně dobře rozumím ještě fotbalu (úsměv), takže jako při dva roky staré návštěvě Mnichova se musíme stavit na stadiónu místních zástupců Ligy mistrů. Na to už si mí parťáci zvykli, takže ani neprotestovali. Tím pádem první plánovaná zastávka byla u fotbalové Red Bull arény. Ta nedopadla podle očekávání, jelikož stadión je situován tak zvláštně a nedobytně, že dostat se k němu byl nadlidský výkon. To procházka v centru Lipska dopadla už líp. Stejně jako každé větší město má i Lipsko ve svém centru co nabídnout. V neděli bylo na náměstí živo, protože se tam zrovna konaly trhy. Sehnat tam toho šlo dost, ale mým vybíravým parťákům se nic nezdálo. A tak když Johan nereagoval na mé upřímně míněné pobídky, aby si koupil pěkné papuče s kostkovaným vzorem, a nebo alespoň dřevěný meč a ani náš pivař Bhut si žádný špiritus nevybral, nastal ten pravý čas na opuštění centra a přesunu k místu, kde nám už jednou bylo tak moc dobře.
Když se objevila zpráva, že se koncert WINDHAND odehraje v Lipsku, rozhodně jsem nečekal, že to bude na tak velkém místě jako je UT Connewitz. UT je krásný prostor bývalého kina, který ale pojme nějakých 500 lidí. Vzhledem k tomu, že by na WINDHAND u nás přišlo tak 60 lidí, přišel mi koncertní prostor minimálně jako velkorysý. Nakonec se ale ukázalo, že ač se v Lipsku odehrává koncertů jako v Praze (hodně), doom a WINDHAND tady evidentně táhnou, protože klub byl zaplněn a lidí muselo být určitě víc jak tři stovky, což je na UG poměry fantastické číslo.
Jako předkapela na turné působí SATAN´S SATYRS, kteří stejně jako hlavní hvězdy pochází z americké Virginie, takže se dá říct, že si parta kámošů vyrazila zařádit do Evropy. Nicméně o SATAN´S SATYRS jsem do ohlášení koncertní šňůry neměl tušení. A po poslechu jejich tvorby to dává smysl. Kluci hrají v první řadě hard rock, do kterého se snaží naroubovat ještě další vlivy. Zaslechnout jde i jakási forma okultního rocku, retro bigbítu a bohužel i jistých heavy vyhrávek, ale naštěstí ve formě, která je pro mě ještě relativně stravitelná. V jedné ze skladeb se mi zdálo, že slyším PRAŽSKÝ VÝBĚR a jejich klasiku „Olda je přítel můj“. (úsměv) Naštěstí se kapele sešly v repertoáru silné skladby, jakou byla třeba „Full Moon and Empty Veins“, která také otevírá jejich poslední album „Don´t Deliver Us“, a to se poslouchá prostě dobře. Každopádně jejich bigbít mě začal od půlky lehce nudit a to navzdory tomu, že hudebně to bylo poměrně nápadité a instrumentálně to valilo. Všichni čtyři muzikanti do své show dávali mnoho energie, v čemž vynikal hlavně bubeník a zahanbit se nenechal ani nejznámější člen v sestavě – Clayton Burgess. Clayton v SATAN´S SATYRS kromě basy obstarává i vokály, ale jinak ho můžete vídat v sestavě kultovních ELECTRIC WIZARD. Retru valícímu se z pódia odpovídaly i úbory všech čtyřech pánů, kdy zvonáče byly samozřejmostí, ale tygrované tílko Claytona bylo na mě už trochu moc. (úsměv) SATAN´S SATYRS nebyli rozhodně špatní a ve své podstatě jsem rád, že jsem je viděl naživo, ale žádná velká jiskra za těch 40 minut jejich hraní mezi námi nepřeskočila.
Jelikož SATAN´S SATYRS neměli ideální zvuk, obával jsem se, jak na tom budou WINDHAND – a bohužel se mé obavy přeměnily ve skutečnost. Úvodní dvě skladby v prvních řadách byly vyloženě špatně a kromě strašného tlaku z beden, který totálně přehlušil zpěv a i se špunty v uších byl těžko stravitelný, to nemělo žádný velký efekt. Poodstoupení si za Johanem, který už zkušeně stál u zvukaře, se ukázalo jako dobrý tah, protože v tu dobu začali WINDHAND znít tak, jak jsem si představoval. Těžkotonážní sound byl samozřejmostí, ale vše se přehouplo tam, kde to mělo být. Nástroje podladěné surovým způsobem měly sílu rozvibrovat kolena, repetitivní riffy byly prokládány sóly a to vše doplňovala svým hlasem zpěvačka Dorthia Cottrell. Byl jsem zvědavý, jak si kapela poradí jen s jednou kytarou, protože s nimi už nějakou dobu nehraje naživo jeden z kytaristů – Asechiah Bogdan, ale veškeré dohady o nedostatečném živém přednesu vzaly brzo za své. Garrett Morris totiž svou kytaru za pomoci různých efektů kroutil takovým stylem, že to nemělo chybu. Ve chvílích, kdy docházelo na sóla, které jdou WINDHAND geniálním způsobem, vyplňoval prostor basák Parker Chandler (v létě vystupoval na Brutal Assaultu s COUGH) a to takovým stylem, že druhá kytara byla zapomenuta. V tomhle bodě to po instrumentální stránce bylo naprosto skvělé vystoupení. Lehčí zklamání jde potom na vrub toho top, co dělá WINDHAND tak ceněnou kapelou. Hlas Dorthii byl i v zadních řadách upozaděnější a tak trochu se obávám, že za to nemohl zvukař. Když jsem se na ni soustředil a porovnával s albem, její projev byl tak na 70 % a delší zpívané úseky už ke konci měla problém dozpívat v požadované intenzitě. Možná menší nachlazení, a nebo i tady platí, že jinak ve studiu a jinak na pódiu…
Překvapením pro mě byl setlist. Očekával jsem důraz na poslední úspěšné album „Grief´s Infernal Flower“, ale z této desky nezazněla ani jedna z klipovek („Two Urns“ a „Crypt Key“), ale jen song „Forest Clouds“ a 15 minut dlouhá „Kingfisher“, jejíž psychedelický konec byl jediným odlehčenějším momentem setu. Z přelomového alba „Soma“ nechyběly hitovky jako „Orchard“ a „Woodbine“, ničivá byla potom věc „Casslock“, jejíž fantastický basový začátek uzemňoval. Překvapivě se zabrousilo k debutu, kde kapela sáhla po parádní „Winter Sun“. Po hodince se zdálo, že bylo „dodoomováno“, ale ještě došlo na jeden přídavek.
Díky dobré organizaci a žádným prostojům jsme v jedenáct hodin kousek za Lipskem. Jsem rád, že v Německu nemají organizátoři potřebu, na rozdíl od těch našich, ke dvěma zahraničním partám rvát ještě další dva místní supporty a tak akce končila v normálním časovém rámci. Což nám šlo na ruku, protože i když jsem porušil asi 150 rychlostních předpisů, jsme u mě doma někdy po druhé hodině ranní, což hodnotím jako dobrý výkon, ale to vstávání do práce stejně bolelo.
Dojmy z našeho dalšího výletu jsou opět víceméně pozitivní. Zase mám chuť někam vyrazit. Na druhou stranu je potřeba uznat, že tuzemští organizátoři letos řádí jak černá ruka a nabídka koncertů nejen v Praze je přímo šílená. Tak proč vlastně někam jet? Třeba proto, že člověk rád cestuje a udělá si výlet, a taky pozná, jak to funguje jinde atd. Upřímně řečeno jsem v šoku z té návštěvnosti, kterou tipuji minimálně na 300 hlav. Mínusem byl tentokrát horší zvuk v prvních řadách a slabší výkon zpěvačky. Celkově ale opět podařený výlet. Díky parťákům Johanovi a Bhutovi, kteří mě nenechali jet samotného.
Johan:
Dva a půl roku od památného výjezdu za hranice (všedních dní) jsme se do Lipska vypravili podruhé. Znovu na stejné místo, do anarchistické levicově orientované čtvrti, kde je většina baráků posprejovaná protipolicejními a protifašistickými hesly, na ulici, na níž se nachází obchod s oděvy, který má ve výloze místo plakátu s polonahou číčou plakát s nápisem, že oblečení pro nácky v něm není k mání. Ale než jsme se na Wolfgang-Heinze-Strasse dostali, absolvovali jsme 365 km (já ze Strakonic), 297 km (Coornelus z Dobříše) resp. 276 km (Bhut z Tachlovic). Ale dálniční síť od Prahy na severozápad je kvalitní nejen v Německu, ale už i u nás – zatímco minule jsme se kodrcali přes nějaké Kotěhůlky, tak letos už to fičelo pěkně direktně přímo za nosem a po necelých čtyřech hodinách jsme se objevili na známém místě za klubem, nedaleko kostela, u kterého jsme se posledně (nejen) fotili.
A protože jsme cíleně mířili nejen na koncert, ale i do města, z kterého jsme minule neviděli skoro nic (pršelo…), měli jsme dostatečný časový předstih a vydali se na obhlídku fotbalového stadionu štiky loňského ročníku Bundesligy RB Lipsko. Jenže ouha, stadion je veřejnosti nepřístupný, takže jsme bloumali okolo, ale přímo k zajímavé stavbě se nedostali. S náměstím jsme měli větší štěstí, a ani nám nevadilo, že se na něm konaly nějaké slavnosti a trhy. Obhlídli jsme i budovu Nejvyššího správního soudu (připomínala nám naše Národní muzeum), kostel Sv. Mikuláše a minuli i památník v místě bývalé synagogy, kterou fašouni zničili v roce 1938. Příjemnou procházkou jsme se naladili na večerní dění…
Oficiální prameny se trochu lišily v začátku akce (19 nebo 20 hodin), pro jistotu jsme tedy dorazili na devatenáctou hodinu a jako správní nedočkavci se dovnitř dostali hned po otevření vchodu – jako první tři neplatící. Ne, že bychom se tam nějak podloudně vetřeli, ale jistota je jistota a tak jsme měli lístky z předprodeje – co kdyby náhodou bylo vyprodáno. Ale nebylo, v pohodě se na akci dostali všichni zájemci, a že jich ve finále bylo… ne tolik, jako na Doom Over Leipzig, ale přes tři stovky nejspíš ano. Dumali jsme, kolik lidí by asi tak přišlo na WINDHAND a SATAN´S SATYRS u nás, a došli k nějakým osmdesáti. Při 300 lidech ale nejspíš nebyl problém akci zaplatit (vlez byl 17 eur).
Už minule jsme popisovali místo konání jako velmi zajímavé, UT Connewitz bylo původně kino, nyní asi slouží jako prostor pro různé kulturní akce, pro koncerty podobného ražení je pak přímo ideální. Optimálně vysoké pódium, velký prostor pro obecenstvo, plocha se navíc od pódia trochu zvedá, takže je dobře vidět i zezadu.
V půl deváté se objevili američtí hipísáci SATAN´S SATYRS. Metalový archiv u nich uvádí poměrně netradiční směsici žánrů heavy/doom metal/punk, ale klidně by tam mohlo být i stoner, psychedelic a rock´n´roll. Zpívající basák Claythanas (v srpnu byl k vidění na Brutal Assaultu v řadách ELECTRIC WIZARD) svým výrazem připomínal zhulence ze sedmdesátých let, jeho plačtivý hlas ale nebyl ideálně slyšet, protože kytary byly hodně nahlas. Později mi došlo, že to bylo místem, kde jsme stál, ale o tom ještě bude řeč. SATANÁŠI začali zhurta, úvodní tři skladby mě bavily, i proto, že každá byla jiná, jedna pomalejší, další svižná rock´n´rollovka, kytary praskaly, basa bručela a bubeník to dával docela pestře, navíc to všichni pánové těžce prožívali. I když nešlo o muziku, kterou bych cíleně vyhledával, pětačtyřicet minut ve společnosti amerických vlasáčů v kalhotách do zvonu příjemně uteklo – s tím, že konec dobrý všechno dobré – poslední dlouhý song nabídl něco trochu jiného, bližšího doom metalu. Jediné, co trochu budilo rozpaky, bylo tílko frontmana. (úsměv)
WINDHAND jsou o poznání zajímavější – jednak jsou syrovější, pak taky melodičtější a navíc mají vepředu zpěvačku. Jenže ouha – ta nebyla v první skladbě pořádně slyšet. Tak jsem volil ústup, který se posléze ukázal jako strategický. V poslední řadě vedle zvukaře to najednou byla úplně jiná muzika, tedy zpěv. (úsměv) Dorthia byla nejednou slyšet výborně, stejně tak i ostatní instrumenty, ani mi nepřišlo divné, že WINDHAND dorazili jen s jednou kytarou – na YouTube mají videa, kde jim to bez druhé kytary taky hraje slušně. Kytarista samozřejmě dělal co mohl, myslím, že si pomohl i nějakými technickými vychytávkami, a ve finále to znělo výborně, ať už se drtily zemité riffy, nebo zajímavě melodicky „vyhrávkovalo“ a sólovalo. A přišlo mi fajn, že na sebe zpěvačka nestrhávala veškerou pozornost, což je samozřejmě v první řadě dáno tím, že WINDHAND mají ve skladbách delší bezeslovné pasáže a pak posluchač zaměří pozornost na onu sludge/doomovou hypnotičnost. Ale jakmile Dorthia otevře pusu, nedá se nic dělat, pódium patří jí. Její plný zajímavě zabarvený hlas, do kterého dává emoce, se nesl prostorem a i když z něj nenaskakovala (aspoň mně) husí kůže, poutavé její vystoupení bylo, což ostatně platí pro celou hodinu, během které Amíci přehráli zhruba sedm skladeb. A překvapivě se vrátili a přidali, což u kapel tohoto ražení nebývá obvyklé – asi je potěšila velká návštěva a vřelé přijetí. Toho se jim sice dostalo i od mých kamarádů, ale s lehce nahořklou příchutí, protože vydrželi část setu vepředu a láteřili, že tam skoro neslyšeli zpěv. Holt zkušenosti si mlíčňáci ještě budou muset posbírat. (smích)
Hodnocení čtvrtého zahraničního výjezdu je jako obvykle jen a jen pozitivní. Nejde jen o zážitek z koncertu nebo z prohlídky města, ale důležitá je i společnost – a ta byla vybraná. Je zajímavé, že se spoustou lidí si nemám po minutě co říct, ale s Coornelusem a Bhutem nezavřeme pusy a navíc máme na většinu věcí podobné názory. Pak je radost s takovými kumpány prožít půl dne a půl noci. A velký dík patří řidiči, který nás bezpečně (i přes ty rychlostní rekordy… – úsměv) dovezl domů a mě navíc ubytoval, protože ve dvě ráno už se mi těch 70 kiláků řídit nechtělo. A i když se druhý i třetí den dostavovala únava, jel bych někam okamžitě zas.
Fotky: Coornelus