Jsou v širém hudebním světě spolky, kdy mezi název kapely a její vůdčí osobu můžeme umístit rovnítko a málokdo si dovolí to zpochybňovat, nedej čerte nesouhlasit. Tommy Victor sice zanechal výrazné stopy v MINISTRY nebo DANZIG, ale zmíněné rovnítko stoprocentně sedí k legendární káře PRONG, kterou s menšími pauzami tlačí bezmála čtyřicet let. Osobně jsem mezi fanoušky souboru nikdy nepatřil (dokonce ani v dobách masírky hitu „Snap Your Fingers, Snap Your Neck“) a naťukáváním jimi vydaných alb se víceméně ujišťoval, že sice možná stojíme na stejném nádraží, ale každý čekáme na jiném peronu na docela jiný vlak.
A snad i kvůli těmto minimálním očekáváním jsem na sobě s překvapením pozoroval, že „State Of Emergency“ nejen blahosklonně přijímám s úcty k legendě, ale jak se mi s každým dalším poslechem zamlouvá víc a víc. Protože jsem tu nedávno pohlížel na poslední METALLICU a protože Victor není „Hetfieldovcům“ věkově nijak dalece vzdálen, neubránil jsem se povzdechu, proč to u jedněch jde v podstatě samo a energie z toho stříká na všechny strany a druzí už desítky let šlapou vodu a foukají do vyhaslého ohniště.
Už od počátku PRONG platí, že se kapela vůbec nehodlá držet konzervativně jednoho stylu, ale rozkročí se klidně nad třemi čtyřmi, vyžádá-li si to situace. Jako předmět doličný předkládám slavnému soudu hned první čtyři písně. Thrashovou divokostí ohromila úvodní „The Descent“, kdy se znovu vracím k pokladačům základního kamene žánru ze San Franciska, abych je tentokráte lichotivě podrbal pod bradičkou, neb riff použitý v této skladbě není úplně vzdáleným příbuzným tomu z „Creeping Death“, a tak může velikány těšit, že jsou i po létech zdrojem inspirace. V dalších dvou otevřou Victor a spol. šuplíky hardcore a groove. Vzpomínku na Dimebaga Darrela vyvolá pro jeho hru typické kytarové vřískání, čtvrtá v pořadí „Non-Existence“ je pro změnu klasická rocková hitovka. Pravda, trochu ostřejší, ale v základu silně melodická věc.
V dalším dění alba se už na další thrashové lomození těším marně, kraluje povětšinou HC, ale nejen, že mě to nijak netrápí, ale i kdyby, můžu si s pomocí „Disconnected“ a částečně i s „Compliant“ rockově odlehčit. Trocha nadechnutí je na místě, protože závěr patří „Back (NYC)“, která to nakonec znovu solidně rozhýbe. Mluvím o závěru, ale ještě zbývá jeden bonusový kousek v podobě coveru „Working Man“ od progresivních kanadských velikánů RUSH. Zde se borci v rámci možností drží předlohy, ale že by se Victor pustil do fistule à la Geddy Lee, může očekávat leda blázen.
Je celkem logické, že Victor obsadil do hlavních rolí svůj nástroj a hlas, avšak je zcela evidentní, že bez této rytmiky by takhle nabušené album prostě vzniknout nemohlo. Christopher i McCarthy nevyvíjejí sebemenší snahu šéfa přelézt, bez známek vlastního ega však naprosto přesně doplňují jeho chemickou rovnici, přihazují vlastní díl energie, kterým tu energickou bestii krmí a ve výsledku násobí.
Fakt netuším, jestli si definitivně přelezu na PRONG peron a budu netrpělivě očekávat další vlak, nicméně je pravda, že se mi v tom aktuálním cestovalo luxusně a jízda mne bavila hodně.
Seznam skladeb:
- The Descent
- State Of Emergency
- Breaking Point
- Non-Existence
- Light Turns Black
- Who Told Me
- Obeisance
- Disconnected
- Compliant
- Back (NYC)
- Working Man (RUSH cover)
Čas: 41:49
Sestava:
- Tommy Victor – vocals, guitars
- Jason Christopher – bass
- Griffin McCarthy – drums
